Mezinárodní měnový fond publikoval 3. srpna studii „Politika záporných úrokových sazeb – první zkušenosti a hodnocení“[1]. Spíše než o poctivý rozbor důsledků nebezpečné nekonvenční monetární politiky se však jedná o další krok k legitimizaci zrušení hotovosti.

Zavedení záporných úrokových sazeb nebylo jen výrazem bezmoci aktivistických centrálních bank předlužených ekonomik v době hluboké ekonomické krize. Se stejnou myšlenkou přišel už v roce 1916 německý socialista Silvio Gessel[2]. Jeho pravidelné kolkování bankovek mělo snižovat hodnotu peněz o 5,2 % ročně. Stejná myšlenka fascinovala také Keynese[3] – ten se však obával, že by se lidé pravidelnému kolkování bankovek vyhnuli prostřednictvím bankovních vkladů.[4]

Současné obavy nových socialistů jsou přesně opačné, jejich podstata je však stejná. Z hlediska centrálních bank je to dnes právě hotovost, ke které se lidé mohou utíkat před dopadem záporných úrokových sazeb. Od roku 2012 přitom zavedlo záporné sazby sedm centrálních bank (bulharská, dánská, japonská, švýcarská, švédská a ECB). V rámci EU 27 tak žije se zápornými úrokovými sazbami 84 % populace. Hotovost však plány centrálních bankéřů maří. Navzdory přáním MMF se k hotovosti utíkají nejen domácnosti (například ve Švýcarsku vzrostla poptávka po hotovosti v roce 2015 o 10 %), ale také samotné komerční banky. Některé německé banky tak dnes drží v pětiseteurových bankovkách více než deset miliard eur.[5]

Obrázek 1 Vývoj záporných úrokových sazeb

Zdroj: IMF 2017. Vlastní zpracování

Ekonomové Mezinárodního měnového fondu spolu s Evropskou komisí proto usilují o zrušení hotovosti a tím zvýšení účinnosti své nesmyslné antimonetární politiky. Populistickou argumentaci před rokem nabídnul někdejší ekonom MMF Kenneth Rogoff[6] v knize The Curse of Cash. Nová analýza MMF si již ovšem netroufá argumentovat bakteriálním nebezpečím číhajícím na každé bankovce, a dokonce ani šedou ekonomikou či terorismem. Naopak, zcela otevřeně říká, že existence hotovosti omezuje dolní hranici záporných úrokových sazeb. Je to jen možnost útěku k bankovkám a mincím, co centrálním bankám zamezuje snížit úrokové sazby pod –2 % (IMF 2017, s. 42).

Ještě ve své jarní studii[7] Mezinárodní měnový fond opatrně navrhoval pouhé postupné opouštění hotovosti salámovou metodou – tedy pozvolným stahováním bankovek největších nominací. Tak to dnes ostatně dělá Evropská centrální banka, když pod záminkou boje s terorismem oznámila stažení pětiseteurových bankovek do konce roku 2018. Stejně postupuje také Indie, která v rámci tzv. demonetizace stáhla z oběhu bankovky v hodnotě 500 a 1000 rupií, čímž znehodnotila 86 % veškerého indického oběživa. Stejnou cestou se vydala i Jižní Korea, která chce v prvním kroku zrušit všechny mince do roku 2020.

O čtvrt roku později již Mezinárodní měnový fond zcela vážně řeší, jak zrušit hotovost, aniž by to vyvolalo protesty občanů. Obavy jsou to více než oprávněné. Evropská komise chtěla svůj plán omezování hotovosti podložit průzkumem veřejného mínění, výsledky však byly pro její potřeby zcela nevhodné: 87 % respondentů je proti omezování hotovosti.[8] V této chvíli však do hry vstupuje na první pohled zcela nepravděpodobný spojenec EU a IMF: nadnárodní vydavatelé platebních a kreditních karet.

Trh vydavatelů karet je silně koncentrovaný. Největší a nejsilnější společnost VISA Inc. má celosvětově padesátiprocentní podíl na trhu kreditních karet a sedmdesátiprocentní podíl na trhu platebních karet. Objem jejích aktiv 64 miliard dolarů je větší než hrubý domácí produkt Lucemburska. A jejím největším konkurentem je – i podle její výroční zprávy za rok 2016 – právě hotovost. Ve stejné době, kdy Mezinárodní měnový fond a Evropská komise hledají cestu jak zrušit hotovost bez nepříjemných protestů občanů, VISA přichází s velkou kampaní, ve které nabízí 10 000 dolarů prvním padesáti restauracím, které se zaváží, že nebudou přijímat žádnou hotovost.[9]

Spojenectví nadnárodní korporace s nadnárodní vládou je zcela logické a velmi nebezpečné. Evropské komisi ani Mezinárodnímu měnovému fondu samotným se nemůže podařit vzbudit v občanech dostatečné nadšení pro absolutní bezhotovostní platební styk. Jak ukázal zmíněný průzkum veřejného mínění, lidé laciné protiteroristické rétorice nevěří. Nadnárodní vydavatelé platebních karet však mohou prostřednictvím reklamy i mohutných kampaní ovlivnit veřejné mínění daleko jednodušeji. Navíc potřebují mít vzhledem k své tržní síle nadstandardní vztahy s Evropskou komisí, která má coby „strážkyně hospodářské soutěže“ neomezenou moc nad jejich podnikatelskou činností, budou jí tedy ochotny bezpochyby vycházet vstříc.[10]

Cíl obou je stejný – zrušení hotovosti. Jejich symbióza je tak oboustranně výhodná. Původně gradualistický plán, který měl i podle svých zastánců trvat desítky let, se tak začíná uskutečňovat nebezpečně rychle. Možná, že je hotovost v peněžence skutečně staromódní. Bezhotovostní ekonomika je však nebezpečná. Nenechme si ji nikým vnutit.

Hana Lipovská, publikováno v deníku MF Dnes dne 10. srpna 2017.