Na přístupu EU k migrační krizi fascinuje jedna věc. Každý normální člověk by očekával, že v situaci, kdy se do Evropy valí milióny lidí z Asie a Afriky, bude hlavní prioritou unijních orgánů i politiků klíčových zemí zastavení tohoto proudu, tj. ochrana hranic EU. Skutečnost je ale zcela jiná. Hlavní prioritou EU je otevření všech členských zemí masové migraci prostřednictvím prosazení systému povinných kvót, pokud možno trvalých.

To vše v situaci, kdy celá západní Evropa zažívá silné společenské otřesy způsobené desetiletími nezvládnuté migrace především muslimů, nechtějících či neschopných se integrovat do většinové společnosti. To vše v situaci, kdy každý měsíc přináší nové případy teroristických útoků na bezbranné obyvatele, které páchají tito migranti nebo jejich potomci.

EU nedělá vůbec nic proti těm, kteří převážejí statisíce ilegálních migrantů do Evropy, nepřijala žádné sankce ani jiná opatření vůči vládám, které zcela rezignovaly na ochranu hranic EU nebo Schengenského prostoru (Řecko, Itálie), bez mrknutí oka akceptovala roztrhání unijních azylových dohod a pravidel Německem, které spustilo migrační lavinu. Trestat bude ty, kteří je dodržovali a kteří se nechtějí podřídit požadavku, aby jejich země byly otevřeny neomezené kolonizaci muslimskými migranty – země V4.

To vše ukazuje, že usazování miliónů migrantů napříč Evropou je strategickým politickým projektem, který má v představách vládnoucích evropských elit o dalším směřování evropské integrace zásadní význam. Je to faktor, od něhož si tvůrci evropské politiky slibují, že vyvolá změny, které napomůžou politickému sjednocení kontinentu a vytvoření nové společnosti a nového člověka. To je hlavní cíl levicových pokrokářů, kteří evropskou politiku dlouhá léta formují a ovládají.

Je to politický projekt, o jehož existenci ani souvislostech se otevřeně nehovoří. Otevření hranic EU dokořán migraci je zdůvodňováno výhradně humanitárně a emocionálně – soucitem s trpícími. Jenom málokdy v historii si politici dovolili s takto cynickým pokrytectvím balamutit své spoluobčany v situaci, kdy je jasné, že zesílená masová migrace bude nevyhnutelně znamenat i zvýšení společenského napětí, konfliktů a násilí. Naopak, vedoucí orgány EU chtějí otevřeným nátlakem, vydíráním a tresty vystavit těmto hrozbám i ty země, které byly zatím devastujících důsledků masové migrace z Asie a Afriky ušetřeny.

V plánech pokrokářských elit na další utužení poměrů v Evropě a prosazení urychlené umělé centralizace a politického sjednocení hraje masová migrace úlohu beranidla, které má rozbít a rozklížit národní společenství v členských zemích, přeměnit je v souladu s pokrokářskými doktrínami a ideologiemi ve společenství menšin, paralelních, nesourodých, nejednotných a dobře ovladatelných. Proto nikdy nebylo zájmem evropských elit migranty integrovat a asimilovat. Proto se tolik ujala zhoubná teorie multikulturalismu, tento moderní, politicky korektní „apartheid naruby“. Proto jsou zuřivým útokům vystaveny všechny tradiční evropské hodnoty a společenské instituce, jako křesťanství, národ, rodina, tradiční společenská role obou pohlaví atd., zatímco islámské tradice – těmto pokrokářským chimérám absolutně nepřátelské – jsou nejen široce tolerovány, ale i oficiálně podporovány. Kýžené zmatení všech hodnot a tradic nemůže být větší.

Masová migrace je shora organizovaný útok na Evropu, tak jak ji známe. Je to útok na Evropu národů a národních států, na nichž se rozbíjí velikášské sny elit o sjednocené kontinentální velmoci pod jejich vládou. Je to zbraň, s jejíž pomocí chtějí dostat pod svou výlučnou kontrolu život a myšlení obyvatel členských zemí EU. Proto je také reakcí na každý další útok islamistů nové utažení šroubů všudypřitomné kontroly všeho a všech, omezení občanské svobody a vyloučení jakékoliv přípustnosti kritiky dosavadního směřování EU.

Západní Evropa tomuto neblahému vývoji již dávno podlehla, avšak postkomunistický střed a východ EU si uchoval relativně homogenní společnost a široce sdílenou nedůvěru k pokrokářským sociálním experimentům. Musí být tedy podroben silou.

Umělé dosídlování naší země cizinci z rozhodnutí cizí moci, jež nám dnes vnucuje Brusel, má v naší historii paralelu pouze v době německé okupace. Nenechme se balamutit a vydírat slovy o soucitu a solidaritě nebo uplácet nesmyslnými korupčními dotacemi. Jde o to, v jaké zemi budeme žít, s kým se o ni budeme dělit, zda odevzdáme její osud do rukou nových protektorů nebo zda si ubráníme právo rozhodovat o svých věcech sami. Jde o naši svobodu, jde o všechno.

Jiří Weigl, 26. června 2017.

Publikováno v Newsletteru Plus, červen 2017.