11/05/2017
Ostatní
Václav Klaus: Moje čtvrtá cesta do Koreje


Vzdálenosti ve světě se opravdu zmenšují. Nikdo z generace mých rodičů by se do Koreje pravděpodobně nikdy nedostal (a ani by o tom neuvažoval), teď je to normální. Já tam jedu už počtvrté. Cesta – jak mi ukazuje obrazovka v letadle – je to dlouhá 8246 kilometrů.

Prvně jsem byl v Koreji v 90. letech jako předseda vlády, potom v minulé dekádě jako prezident a v roce 2009 potřetí v době našeho předsednictví EU, takže jsem tam vlastně jel za EU předsedat summitu EU-Jižní Korea.

Sledovat v korejském boeingu na velké obrazovce leteckou mapu cesty je úžasné. Z Prahy letíme přes Polsko, přes kousek Litvy, po hranicích Lotyšska a Běloruska (které jsme – když jsem čekal v Praze na letišti – porazili v hokeji 6:1), přes nekonečné roviny Ruska (směrem na Moskvu, Tobolsk a Novosibirsk), přes Mongolsko, Čínu a Žluté moře, abychom se vyhnuli Severní Koreji, do Soulu, hlavního města Jižní Koreje. Let tam, tedy na východ, po větru trvá necelých 10 hodin. V letadle je obrovský „duty free“ prodej, nikdy jsem neviděl, že by se touto formou rozsáhle prodávaly nejrůznější léky a doplňky stravy.

Korea je nesmírně hustě obydlená země (napadá mě, že jsem totéž psal ve svých posledních Zápiscích z Malty) – její rozloha je jen o 20 % větší než rozloha České republiky, ale žije tam 50 miliónů obyvatel, čili 5 krát více lidí. I její hlavní město je asi jako deset Prah, celá soulská aglomerace má 24 miliónů obyvatel. Z minulých návštěv mám vzpomínku obrovské přeplněnosti – Korea je navíc velmi hornatá, a proto jsou mnohá místa nepřístupná.

Korea má dlouhou historii, charakterizovanou ve středověku boji s Japonci a s okupací Číňany (Mandžusi), krátkou éru korejského císařství v 19. století a od roku 1910 do 1945 okupací Japonska. Republika byla vyhlášena v roce 1948. V roce 1950 začala korejská válka, která skončila podepsáním příměří až v roce 1953. Zahynulo při ní 3,5 miliónu vojáků i civilistů. Země je tragicky rozdělena dodnes.

Severní Koreu neznám, ale ani Jižní Korea dlouho nebyla demokracií, vládla tam jedna generálská – nechci říci junta – snad „družina“ za druhou až do 80. či 90. let. V letadle jsem dostal anglicky psané noviny The Korea Times a zaujal mne článek před blížícími se korejskými mimořádnými prezidentskými volbami (Korea je prezidentský systém se vším všudy, prezident jmenuje premiéra a vládu) – minulá prezidentka byla v prosinci zbavena funkce a je ve vězení. Článek se jmenoval „Lessons from presidential failures“. (Poučení ze selhání prezidentů) a zcela jednoznačně říkal: „všichni korejští prezidenti selhali“, myšleno všichni od roku 1948. Z poměrně dlouhého článku vyplývá, že mnozí z nich skončili ve vězení! Dokonce i synové a přátelé korejského nositele Nobelovy ceny za mír prezidenta Kim Te-džunga (cena za zlepšení vztahů se Severní Koreou) skončili ve vězení. Když jsem byl v Koreji naposledy, vzpomínám si, že předcházející prezident v den mé návštěvy skočil ze skály. Je to příliš mladá (a řekl bych až moc asijská) země na demokracii. Přesto – jak přesně říká autor článku, šéfredaktor tohoto deníku – Korea dosáhla politickou demokracii i neuvěřitelný ekonomický vzestup.

Ten je enormní, což ukazují nejen data, ale i vzhled hlavního města – jeho budovy, obchodní centra, infrastruktura, stovky mostů, nadjezdů a podjezdů, životní úroveň. V roce 1960 byla Jižní Korea na nižší ekonomické úrovni než země Latinské Ameriky a než řada afrických zemí. Dnes je na úrovni Japonska a před Českou republikou. Přesto je ekonomicky velmi nerovnoměrná (podle statistik nejvíce ze všech zemí OECD). Nechce se mi věřit, co píše Wikipedie, že „mnohé jihokorejské důchodkyně si musí přivydělávat prostitucí“. To by mělo nové Chovancovo ministerstvo pravdy ověřit! To bude určitě „fake news“.

V průběhu mé návštěvy – v úterý 9. května – probíhaly v zemi prezidentské volby. Překvapivé je, že bývalý premiér, od prosince 2016 „acting president“, nekandiduje. Nicméně ráno před prezidentskými volbami přišel pozdravit naši konferenci (a vypadal naprosto v pohodě). Je křesťan, baptista (v Koreji se ke křesťanství hlásí 30 % obyvatel). Dokonce poslouchal můj úvodní projev.

Soul je obrovské město, veřejné dopravní prostředky jsou asi nejmodernější na světě. Je to město velmi staré – první zmínky o něm jsou již z doby před naším letopočtem. V 15. století mělo 100 000 obyvatel, před 100 lety 200 000, teď více než 10 miliónů. To je neuvěřitelný růst. Město nemá minulost, několik starších budov je „skanzen“, nikoli součást města jako u nás. Centrum je velmi moderní, jako podobná velká města jihovýchodní Asie.

Přijel jsem do Koreje na zasedání Montpelerinské společnosti, která – založená po 2. světové válce ve Švýcarsku pod horou Mont Pelerin Hayekem, Misesem, Friedmanem a dalšími – právě slaví 70. výročí své existence. Prvně se setkává v Koreji (u nás měla svá setkání v letech 1991 a 2012). Tématem toho letošního je „Ekonomická svoboda jako cesta k prosperitě“, heslo, které bylo v základu naší postkomunistické transformace, heslo, ve které „montpelerinci“ plně věří. Věří v něj natolik, že ani moc nechtějí slyšet mé námitky, že vidím dnes kolem sebe větší hrozby než omezování ekonomické svobody.

Zahajovací ceremoniál začíná koncertem dechového kvinteta Korejské filharmonie, které hrálo výlučně evropskou hudbu. Druhý večer byla na terase hotelu Hilton opět zcela západní hudba. Korea se důsledně snaží svou identitu potlačovat, chce být za každou cenu světovou, moderní, kosmopolitní. Návštěvník však nepřijel měřit vzdálenost dnešní Koreje od symbolů současného světa – nevím, New York, Dubaj či co. Návštěvník chce vidět odlišnost, specifičnost, historii a její evoluční překonávání (nikoli bezohledné „revoluční“ negování). V tomto smyslu cítím nevyhnutelné zklamání. Všude jinde Vám chtějí ukázat něco svého, specifického. Korejci ne.

Na konferenci je řada celebrit. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, Američané – V. Smith (2002) a L. P. Hansen (2013), slavná jména ekonomie Deepak Lal, Jerry Jordan, Jacob Frenkel, John Taylor, prezident Heritage Foundation Ed Feulner, současný prezident MPS prof. P. Boettke a řada dalších.

Se spoustou zde vyslovených názorů více než souhlasím, s některými bohužel nikoli. Hádám se o problematiku migrace – tato skupina klasických liberálů nechce žádné hranice, a proto je pro ně migrace normálností. Nechtějí mé odlišování individuální a masové migrace, nechtějí odlišit migraci za prací od migrace za bezpracnými sociálními dávkami. Můj dlouholetý přítel Pedro Schwartz (ze Španělska) dnešní evropskou realitu asi nevnímá – když mluvíme o migraci, máme mít před očima sochu Svobody! (Migrace za prací do prázdné Ameriky byla přece něco úplně jiného než jít za štědrými sociálními dávkami do již dávno „obsazené“ Evropy.) Švéd Karlson mluví opakovaně o imigraci a nechápe mou námitku, že nejsme v éře imigrace, ale migrace.

Naše transformace byla atakem na socialismus (či komunismus). Že se mnohé věci z minulosti vrací, mne strašlivě zlobí, ale přesto postrádám debatu nových nebezpečí, které vidím ve zničujícím vývoji Evropy v posledních deseti letech, v nebezpečích vyvolaných kulturním marxismem Gramsciho a frankfurtské školy – všechny ty Prague Pride Parades, veškerý multikulturalismus a politická korektnost, feminismus přerostlý do genderismu popírající lidskou přirozenost, atd. Snažil jsem se žádat, aby to bylo jedním z velkých témat příštích setkání MPS – tradiční ekonomická témata (jakkoli prohraná) nejsou už dávno tím největším ohrožením lidské svobody.

Vsuvka – prožil jsem tu, ve tři ráno místního času (to je plus 7 hodin oproti Praze) výsledky francouzských voleb. Druhý den jsem při snídani řekl – s pokusem o vtip – tak nám vyhrála Hillary. Zjistil jsem, že liberálové z MPS, bojující s populismem, tomu moc nerozuměli. (Zdá se, že by tomu nerozuměl ani Petr Fiala, jestli je pravda, že po francouzských volbách řekl, že je dobře, že nevyhrála Le Pen.) Určitě tomu nerozuměla ani Korea (která je pro mne velmi zvláštní, rozumím jí /a ona mně/ tak málo, jako Japoncům). Projevilo se to v mém interview pro korejské noviny – prostě jsme si nerozuměli. Jen částečně byla příčinou jejich špatná angličtina. Hlavní organizátor konference, který studoval 5 let na University of Chicago, se mne ptal, jestli Francie vystoupí z EU, tak jako Velká Británie. Po zprávě o vítězství Macrona, nikoli před ní!

Na této světové konferenci jsem měl velmi unikátní pozici – úvodní, „keynote speech“. Naše historická transformace a moje role v ní v tomto světě klasických liberálů není zapomenuta. Anglický text je na mé webové stránce (www.klaus.cz/clanky/4099). Zdůrazňoval jsem v něm specifičnost současné masové migrace a úlohu Evropy, přesněji Evropské unie a jejích elit, kterou v tomto procesu hrají. Mnozí liberálové stále – bohužel – zdůrazňují úlohu, v mé terminologii, nabídkových faktorů (špatná situace v zemích, odkud lidé odcházejí) a pak už jim zbývá jenom svoboda. Vůbec nezmiňují velmi nedemokratické ideologie dnešního světa. Slovo multikulturalismus v Soulu nepadlo.

Věnoval jsem se i dnešní „vzpouře davů“, vzpouře normálních lidí, proti arogantnímu politickému elitářskému establishmentu a odmítal jsem označit to za populismus. Ale svůj projev nebudu opakovat, eventuální zájemce si ho může přečíst.

MPS se silně odkazuje k Hayekovi a Friedmanovi, a proto se nemalá část diskuse věnuje měnové politice a centrálnímu bankovnictví. Slavný ekonom John Taylor (ekonomové znají Taylorovo pravidlo) velmi konzistentně formuluje základní teze:

- pravidla (rules), nikoli proměnlivá měnová politika (discretionary policy);

- mobilita kapitálu;

- flexibilita měnových kursů.

Nic takového v Evropě nevidím. Evropská centrální banka dělá velmi aktivistickou politiku a měnové kurzy byly v eurozóně zafixovány (chtěl jsem napsat „zrušeny“, ale kursy implicitně existují a působí). Mobilita kapitálu existuje, ale je velmi omezována tisíci regulacemi, zejména lákáním kapitálu prostřednictvím investičních pobídek. Taylorovi se to nemůže líbit.

Konference je ve východní Asii. Podle vystoupení řady řečníků (nejsilněji Jacob Frenkel) se ve světě zcela jednoznačně prosadil jeden rozhodující megatrend – „centrum gravity“ se posunulo na východ, k Číně a Indii. Mám pocit, že to Západ stále nechce domýšlet. Pochopil jsem zde jednu – pro mne dosud neznámou – věc. Všichni u nás mluví o čínském exportu do Evropy a Ameriky, ale ukazuje se, že

- Čína je také největší importér světa;

- většina čínského exportu jde do Asie, nikoli do Evropy či Ameriky.

To mne přivádí ke Koreji. Jedno odpoledne bylo věnováno této zemi, ekonomicky velmi úspěšné, politicky daleko méně. Prezident korejského Center for Free Enterprise, Jin Kwon Hyun, ve svém vystoupení obhajoval tržní ekonomiku v Koreji a kritizoval její nepřetržité oslabování metodou tzv. „ekonomické demokratizace“, která provází celá desetiletí korejské politiky a která výrazně zesiluje v poslední době – já bych dodal, že nejen v Koreji. Ekonomická demokratizace (nikoli demokracie) žádá, aby byla selhání trhu – zejména nerovnost – řešena politikou. Pochopil jsem, že pojem „ekonomická demokratizace“ byl i hlavním tématem zdejších posledních prezidentských voleb. Vlastně to požaduje „odebrání ekonomického rozhodování od firem a jejich vlastníků a předání rozhodování zaměstnancům a spotřebitelům“. To se mi zdá být velmi „evropské“. Je to přesun od rovnosti příležitostí k rovnosti výsledků.

Není náhodné, že „ekonomická demokratizace“ vede v Koreji k přehnané kriminalizaci veškerého rozhodování. Zákony přesouvají privátní rozhodování do veřejné sféry, každý proto může být snadno kriminalizován. Za fascinující, po naší Velké postkorupční revoluci v roce 2013 více než pochopitelné, je sdělení prof. Hyuna, že „v Koreji má každý čtvrtý člověk ‚criminal record‘“ (zápis v trestním rejstříku). Mám strach, že Evropa a zejména Česká republika jde stejným směrem. Je to evidentně cesta k záhubě a mně se zdá, že to bude cesta k zastavení mimořádného ekonomického (a sociálního) růstu a rozvoje asijských ekonomik.

Vsuvka č. 2 – v průběhu konference proběhly prezidentské volby. Bylo 13 kandidátů a jenom v jednom kolem voleb – čili něco úplně jiného než u nás či ve Francii. Vyhrál kandidát sociálních demokratů Mun, za hlavní svůj cíl považuje boj s korupcí a sjednocení Koreje. (Ale pochopil jsem tu, že si to moc Korejců nepřeje. Prý se obě části korejského poloostrova už totálně oddělily. A nerozumí si. A bylo by to příliš nákladné. Ale rodiče nového prezidenta v průběhu korejské války utekli ze severu Koreje, proto to dnešní prezident vidí jinak.)

V poslední den konference byla organizována návštěva v DMZ (demilitarizované zóně) – už jsem se potřeboval vrátit do Prahy a navíc jsem žádnou velkou motivaci nakukovat přes hranice neměl. O Severní Koreji nic specifického nevím, a co vím, určitě není nic dobrého, ale všem ze Západu jsem se snažil připomínat, že i oni si před koncem komunismu mysleli, že my stále ještě žijeme v době kamenné a že nic nevíme – pak byli překvapeni, že je to trochu jinak.

Ještě mne na konferenci zaujalo vystoupení ředitele Institutu Ayn Randové, který vypointoval základní teze své knihy „Equal is unfair“. Byl to zásadní příspěvek k tématu současné adorace slova rovnost v západním světě – resp. k debatě rovnost či svoboda. Autor přesvědčivě ukazuje, že politická rovnost – cíl lidského snažení už od osvícení – nutně přináší ekonomickou nerovnost – a že úsilí o ekonomickou rovnost nutně znamená politickou nerovnost. Znamená buď diskriminaci, nebo speciální privilegia. Zásadní jeho věta byla: „společnost si může vybrat jako svůj ideál politickou rovnost nebo ekonomickou rovnost, ale nemůže mít obojí“. Autor, Yaron Brook, říká, že v dnešní Americe je „an inequality crisis“, ale že nejde o ekonomickou, ale o politickou nerovnost. Politická rovnost nutně znamená

- že jsou lidé různí;

- že se liší okolnosti, ve kterých žijí a pracují;

- a že se každý jinak rozhoduje. Proto jsou ekonomické výsledky různé.

To je nepochybně triviální, ale je třeba to říkat takto jasně.

Korejci jsou nesmírně zdvořilí, stále se uklánějí, ale přesto mne jedna úklona oslnila. Při cestě na letiště mne doprovázelo blikající policejní auto a dvě motorky. Jeli vpředu a na křižovatkách zastavovali provoz. Když jsme projeli, policista se čekajícím autům uklonil. To je úžasné.

Během celého pobytu mne měl na starosti velmi bystrý student (obor computer science) se skvělou angličtinou – čili nebyla to chyba angličtiny, studoval v Americe. Strašně se mu líbí Praha, je to úžasná village (vesnice) s krásnými červenými střechami. Nic takového tady nemáme, dodal.

A úplně poslední poznámka. Tyto zápisky dokončuji v letadle. Přišla korejská letuška, dlouho si mé psaní prohlížela a nakonec řekla: „to jsou krásné obrázky“. To je zajímavé, nám se jejich písmo také zdá jako obrázky.

Václav Klaus, 11. května 2017.


39
Marie Terezie - 300 let od narození
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

38
Česko-německá deklarace - dvacet let poté
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

37
Kamil a Stanislava Janáčkovi: Ekonomický úpadek Evropy
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku