12/04/2017
Ostatní
Březnová anketa Newsletteru IVK
Ať dopadnou francouzské prezidentské volby jakkoli, je možná zásadní změna francouzské politiky?


Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Francie již delší dobu čelí závažným vnitropolitickým problémům a z nich plynoucímu zhoršování  svého postavení v Evropě. To se odráží v nestabilní domácí  politické situaci a krizi tradiční pravice i levice. Nadcházející prezidentské volby jsou proto důležitým testem, zda země je schopna dosavadní neúspěšný kurs korigovat, nebo bude dále pokračovat snaha za každou cenu udržovat status quo bez naděje na zlepšení. 

Francie v posledních letech přestala být v EU partnerem stále sílícího Německa. Díky euru vzala za své konkurenceschopnost francouzských firem, země je předlužená, bobtná bezpečnostní krize a problémy s paralelní muslimskou společností migrantů a jejich potomků. 

Postavení Francie v Evropě zásadně změnil brexit. Bez Velké Británie nemá Francie šanci na vyvážení německé síly v EU, která v pobrexitové Unii výrazně naroste. Tradiční představa EU jako platformy pro obnovení francouzského velmocenského postavení ve světě padá a střídá ji vize Francie plně podřízené svému věčnému východnímu soupeři, neboť k tomu bude pokračování dosavadního směru evropské integrace nevyhnutelně směřovat. To není vize přijatelná jak pro většinu veřejnosti, tak i pro velkou část elit. Podstatná změna francouzské politiky je proto očekávatelná bez ohledu na výsledek těchto konkrétních voleb.

Jan Keller, poslanec Evropského parlamentu za ČSSD

V roce 1985 vyšla ve Francii kniha La Gauche bouge (Levice v pohybu), mezi jejíž autory patří současný prezident François  Hollande. Francouzská politika se dosud jednoznačně pohybuje v rámci programu, který byl v této knize vytýčen. Spočívá ve spolupráci středových socialistů se středovou pravicí. Součástí této spolupráce je orientace na vyšší integraci Evropské unie. Na tomto programu se nic nezměnilo ani poté, co se stalo zjevným, že o podstatných věcech týkajících se celé EU se nerozhoduje v Paříži, nýbrž v Berlíně.

V poslední době dochází k masivnímu odklonu tradičních voličů z tzv. lidových vrstev od socialistů ke hnutí Marine Le Pen. Tento odklon se výrazně urychlil vlivem migrační krize. Bez ohledu na výsledek letošních prezidentských voleb je velice pravděpodobné,  že propad socialistů bude pokračovat. Je otázka, jak budou reagovat politici pravého středu na ztrátu svého levicového partnera. Mohou buď pokračovat v dosavadním kopírování německé politiky, anebo se snažit o radikálnější změnu kurzu ve snaze odlákat Francouze od podpory strany Marine Le Pen.

V dohledné době je  nejpravděpodobnější  jen velice mírná změna rétoriky středové pravice spoléhající se i nadále na podporu svého slábnoucího levicového partnera. Strana Marine Le Pen přitom nedokáže ani přes nárůst hlasů zejména nižších příjmových vrstev sama v několika příštích letech bez jediného potenciálního koaličního partnera směrování francouzské politiky výrazněji ovlivnit. Francie si zvykne na roli slabšího spojence Německa při budování stále více integrovaného jádra vícerychlostní Evropy. O tom, zda se stane součástí  tohoto jádra také Česká republika, se nebude rozhodovat v Paříži a už vůbec  ne v Praze.

Lenka Zlámalová, analytička Echo24.cz

Zásadní změna francouzské politiky možná je. V zemi je po ní velmi silná poptávka. Dokonce bych řekla, že je na tu změnu Francie víc nastartovaná, než byla Británie na Brexit nebo Amerika na Donalda Trumpa. Francouzi mají už delší dobu pocit, že prožívají úpadek. Jak civilizační, kdy mají dojem, že Francie je čím dál méně francouzská a čím dál víc muslimská. Zároveň si uvědomují, že prožívají ekonomický úpadek.

Den před islamistickým masakrem v Nice vystoupil v parlamentu šéf civilní rozvědky Patrick Calver. Větším rizikem než terorismus je podle něj v této chvíli pro Francii konfrontace mezi muslimskými extremisty a identitární krajní pravicí. Situace ve Francii se ocitla, na „hraně nože“. „Myslím, že se nevyhneme konfrontaci. Ještě jeden dva teroristické útoky, a stane se to,“ řekl Calver v rozhovoru pro deník Le Figaro.

Francouzi jsou připraveni, jak v ekonomice, tak v migrační a bezpečnostní politice, hlasovat pro věci, které ještě nedávno byly nepředstavitelné. Francouzská společnost je nesrovnatelně méně progresivistická a politicky korektní než Německo, Británie nebo Spojené státy. Voliči jsou ale zároveň mimořádně těkaví a neodpouští chyby.

Donedávna to vypadalo, že tu zásadní změnu politiky představuje konzervativní republikán Francois Fillon. Kombinace ekonomického thatcheriána, migračního jestřába (odmítal tvrdě přistěhovalecké nápady Angely Merkelové) a katolického sociálního konzervativce se silným odporem k progresivismu přesně odpovídá politické poptávce doby. Obvinění z financování manželky z poslaneckých peněz ale jeho vyhlídky a tím i šanci na radikální změnu politiky podstatně klesly. Emmanuel Macron připomíná názorovou flexibilitou Andreje Babiše. Marine Le Penová je svou hospodářskou etatistickou politikou nalevo od velké části evropské levice.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

V demokratické Evropě platívalo, že změnu politiky si svými hlasy vynucovali voliči. Zdálo by se tedy, že zásadní změna francouzské politiky je možná tehdy, až si francouzští voliči něco takového budou skutečně přát. Průběžné výsledky průzkumů veřejných preferencí takové nálady dlouhodobě signalizují a proto i do jistého okamžiku potvrzovaly, že účastníky druhého kola prezidentské volby by téměř s určitostí mohla být dvojice Marine Le Penová a zástupce konzervativní pravice François Fillon.

Co si ovšem přejí běžní voliči, to si ale zjevně nepřejí francouzská média a vlivové intelektuálské kruhy. Pro ty jsou oba kandidáti z různých důvodů nepřijatelní. Le Penovou pomlouvají jako „krajně nacionalistickou“ a „protievropskou“, Fillona nenávidí, protože je podle nich nadměrně „katolicky konzervativním“. Úspěch Le Penové si navíc (v kontextu jejího slibu, že v případě svého vítězství je rozhodnuta vyhlásit referendum o setrvání Francie v EU) už vůbec nepřeje ani „bruselské politbyro“, které se stále nemůže vymanit z pro ně traumatického výsledku britského referenda.

Součtem všech těchto „nechtění“ je nemilosrdná mediální kampaň, které byli a jsou jak Le Penová, tak Fillon vystaveni. Prozatím je průběžným výsledkem oné brutální kampaně zásadní poškození Fillona, jeho faktické vyřazení z reálné soutěže a nahrazení pro média i establishment „přijatelnějším“ - ale blátivým - Emmanuelem Macronem. I útoky, z Francie i Bruselu, na výraznou kandidátku Národní fronty Le Penovou nepolevují, její popularitě to prozatím naštěstí nijak zřetelně neškodí.

Z těchto příkladů je zjevné, že jarní francouzské prezidentské volby nesmí dopadnout „jakkoliv“ - musí za každou cenu dopadnout tak, aby byla vyloučena každá možnost, jenž by mohla (zejména skrze politiku Marine Le Penové) vést k významné změně francouzské, především zahraniční, politiky.

Klíčovou otázkou však je, nakolik jsou již i francouzští voliči otrlí vůči prefabrikovaným a ohavným antikampaním médií a elit, a nakolik i ve Francii nazrála atmosféra „vzpoury“. Odvaha Francouzů rozhodnout se svobodně pro zásadní politickou změnu by se tak podobala vůli Britů i Američanů svobodně hlasovat pro změnu.

Podobný otřes ve Francii by byl pozitivním signálem – pro Francii samotnou i pro možnou naději na lepší budoucnost kontinentální Evropy.

Zdeněk Müller, arabista, Paříž

Nějaká změna jistě přijde, ale váhám vsadit na takovou, která by znamenala kupříkladu odklon od francouzsko-německého spojenectví jako základu evropské integrace. Heslo „Francouzi a Francie především“, které zaznívá z krajní pravice i extrémních proudů levice, pozbývá ostrosti jak v představách hlavní pravicové strany Republikáni, tak i u francouzských socialistů, byť jejich slovo je dnes silně oslabeno vnitrostranickými spory a kritickým pohledem občanstva na právě končící Hollandovu pětiletku.

Francie potřebuje Evropu, aby zůstala velkou, je možná laciná fráze, kterou po desetiletí používají hlavní politické síly země, aby varovaly před alternativními kroky do neznáma. Veřejnost, byť v mnoha anketách dávající najevo nespokojenost s tím či oním v rámci fungování EU, zřejmě ani letos razantně nevsadí na výhradně domácí cestu do budoucna.

Elias Canetti tvrdí ve svém opusu „Masa a moc“, že masovým symbolem Francouzů je „jejich revoluce“. Vždy vítězná bez ohledu na výsledky, neboť poraženými bývají jen její generálové. Podle Canettiho vzorce by Francouzi byli ochotni jít do revoluce, dnes řekněme do „zásadní změny“, za předpokladu, že o důsledcích takového kroku nebudou mnoho přemýšlet. Panuje dnes takové naladění?  Ne tak docela, i když...

Od poloviny 90. let nabývá ve Francii na váze tendence „deideologizace“ politiky. Jinými slovy slábne politické a ideové přesvědčení jako vodítko pro rozhodování voličstva a razí se bezprostřední skupinové a dílčí zájmy. Ruku v ruce s tím kráčí vzestup nezájmu o celostátní politické záležitosti, odsuzování politiky jako polikaření, superkritika politiků a nedůvěra k hlavním sdělovacím prostředkům braným jako nástroj rafinovaného klamání veřejnosti. Znechucení elitami, experty a žurnalisty vytváří podhoubí, na němž se daří protestním hlasům a z něhož se množí tzv. „prafisté“, jak tento druh francouzských občanů nazval ve své poslední knížce politolog Brice Teinturier. Jedná se o ty, kteří „nechtějí už nic dělat“, „kašlou na to“, „je jim to fuk“. 

„Prafismus“, možná jen reflexe prostého životního egoismu, se projevuje paradoxně. Utvrzuje u občanů nezájem, přetváří pocit bezmoci něco změnit v jistotu a zároveň vyklízí prostor, do něhož se šíří krajnosti. Jejich zastánci, kterým nechybí „ideové přesvědčení“ a chodí volit, jsou sice v menšině, ale volební neúčast „prafistů“ a množící se protestní hlasy opakovaně zvyšují volební skóre „zásadní změny“. Francie tak může dospět k nějakému přelomu navzdory tomu, že na něco takového není ani valně naladěna, ani připravena.

Tomáš Břicháček, právník a publicista

Jedinou silou, která by mohla přinést skutečnou změnu, je podle mě Národní fronta Marine Le Penové, a to pokud by zabodovala v prezidentských i parlamentních volbách. Obávám se nicméně, že v dvoukolovém systému, který se uplatní v obou případech, se všichni zastánci starých pořádků spojí proti této alternativě. Do druhého kola prezidentských voleb po mediálně-justiční popravě umírněného konzervativního kandidáta Françoise Fillona postoupí levicový liberál a nadšený „Evropan“ Emmanuel Macron, a výsledek tím bude dán.

Francie je více než čtyři desetiletí baštou vzorného „evropanství“ v bruselském smyslu a pevnou součástí motoru integračních procesů. Letošní volby na tom bohužel asi nic nezmění. Je to velká škoda. Francie jako klíčový členský stát – ačkoli je v tandemu s Německem slabší než v minulosti a i když role jednotlivých států je obecně slabší než v počátcích integrace – má stále potenciál významným způsobem spolurozhodovat o základním nasměrování EU a vychýlit jej k zesílení, či naopak zpomalení centralizace.

V současné situaci, kdy se Unie po britském referendu a na pozadí dalších vnitřních problémů (včetně migrační a dluhové krize) nachází ve stavu dezorientace a tápání, to platí tím spíše. Le Penová by přinesla velký zvrat a destabilizaci zabetonovaných unijních struktur, Fillon alespoň rozumnější přístup. S Macronem si Brusel zase jednou bude moci oddechnout. Pro tentokrát. – Rád bych se však mýlil stejně jako v anketě o brexitu.

Aleš Valenta, Institut Václava Klause

Ve Francii došlo po válce ke dvěma podstatným proměnám politiky – zavedením prezidentského systému za Gaulla a vstupem do EU, kdy Francie ztratila svou suverenitu. Další přelom může nastat jedině odchodem z eurozóny, popř. z Evropské unie. Takto radikální program má pouze Národní fronta, která požaduje plné obnovení státní suverenity Francie včetně primátu francouzského práva před evropským, drastickou redukci imigrace, spojenou s plnou kontrolou státních hranic, jakož i obnovení vlastní měnové politiky a znovuzavedení franku.

Kandidát strany Republikáni François Fillon předestřel v loňském roce ambiciózní a na francouzské poměry velmi odvážný program ekonomické liberalizace. Rovněž avizoval zlepšení vztahu s Ruskem a konzervativní obrat v oblasti rodinné politiky a vzdělání, ale ve stěžejní otázce vztahu k EU by nejspíše zůstalo vše při starém. Po skandálu, který vypukl kolem financování asistentských služeb jeho manželky, jsou však Fillonovy šance na postup do druhého kola voleb minimální.

Ve druhém kole se tak nejspíše utkají kandidát politického středu, předseda hnutí En marche Emmanuel Macron, a předsedkyně Front national Marine Le Penová, jejíž šance jsou však minimální. Francouzské (a evropské) elity již měsíce bijí na poplach před ohrožením evropského projektu. Předseda vlády B. Cazeneuve se netají tím, že považuje za svou povinnost bojovat proti Národní frontě, prokuratura vede několik vyšetřování proti Le Penové a jejím spolupracovníkům ve finančních záležitostech, nejčtenější deník Le Monde proti ní rozjel brutální difamační kampaň. Politická mobilizace proti Národní frontě se v příštích týdnech nepochybně ještě vystupňuje. Za této situace by se vítězství Le Penové a fundamentální obrat ve francouzské politice rovnaly zázraku.

Miroslav Novák, profesor politologie, CEVRO Institut

O francouzských prezidentských volbách máme jen dvě jistoty a obě se týkají kandidátky fronty Marine Le Pen: 1. dostane se do rozhodujícího druhého kola, kam postupují dva nejúspěšnější z prvního kola. 2. v druhém kole bude v každém případě poražena. Jde o to, komu se spolu s ní podaří do druhého kola postoupit. O tom rozhodne Sarkozyho ex-premiér François Fillon, který překvapivě s přehledem porazil v historicky prvních primárkách republikánů a pravého středu Alaina Juppého, ex-premiéra za Chiraca.

Fillonova konzervativní vize vzbudila ve Francii velké naděje. Ale poté, co se uveřejnilo, že zaměstnával z veřejných peněz svou ženu a dvě ze svých dětí, v preferencích spadl na třetí místo, což by na postup do druhého kola nestačilo. Fillon je předvolaný na 15. 3. k soudu, vzdát se své kandidatury však zatím nechce.  Pokud nakonec Fillon svou kandidaturu stáhne, aby pravici nepřipravil o vítězství, do druhého kola by postoupil druhý z primárek Juppé a stal se prezidentem. 6.3. však Juppé oznámil, že kandidovat nebude. Zůstane-li Fillon kandidátem, do druhého kola postoupí a prezidentem se stane Emmanuel Macron, ex-ministr hospodářství v socialistické vládě za Hollanda. 

Macronovi není ještě čtyřicet a socialistických primárek se nezúčastnil. Hlásí se ke středu, je pro vstřícnou politiku k imigraci a označil francouzský kolonialismus v Alžírsku za „zločin proti lidskosti“. Žádnou z dvou velkých stran za sebou nemá, podpořil ho však centrista François Bayrou, kandidát v minulých třech prezidentských volbách. 

Volby do dolní komory se konají několik týdnů po prezidentských. Zpravidla v nich vítězí strana, jejíž kandidát předtím vyhrál volby prezidenta. Ale které by pomohlo Macronovo vítězství? Zavedení primárek ve Francii každopádně nebylo domyšlené.

Michaela Ševčíková, Národohospodářská fakulta VŠE

Předpokládá se, že prezidentské volby v roce 2017 budou klíčovou událostí. Mohou, ale nemusí. Každopádně platí, že v zemi galského kohouta vládne vysoká nespokojenost s politickou reprezentací, stylem vládnutí a zejména ekonomickým stavem země. I přes počáteční velké sliby jejího establishmentu se země již více jak dvě dekády neubírá ve prospěch zvyšování obecného blaha svých občanů. Úřad stávajícího prezidenta F. Hollanda se těší nejmenší oblibě od druhé světové války.

Na základě francouzského volebního systému mají kontroverzní či silně vyhranění kandidáti, ,jako je např. Marine Le Penová, těžší francouzské volby vyhrát. Na druhou stranu by její úspěch předznamenal obrat nejenom v domácí politice (podpora protekcionismu a omezení imigrace), ale také konec stávající podoby evropské integrace. Předsedkyně Národní fronty má dva cíle. Vymanit Francii z jednotné měny a uspořádat referendum o členství Francie v EU. V obou případech by mohla být úspěšná.

Očekává se však, že v druhém kolem nakonec zvítězí některý z tzv. „přijatelnějších“ kandidátů jako Emanuel Macron či Francois Fillon. I když, kdo ví, jak tímto mohou zamíchat v současné době vyplouvající, byť možná uměle vytvořené skandály. První z nich sám sebe označuje za liberála, v mnoha oblastech ho to ale táhne doleva. Nepotěší také jeho představy o evropské hospodářské vládě a fiskálních transferech ve prospěch chudších členů zemí eurozóny, které Macron považuje za nevyhnutelné. Naproti tomu Francois Fillon, obdivovatel Margaret Thatcherové, chce razit tvrdší ekonomické reformy, které by měly mít pozitivní dopad na trh práce. Bývá mu ale některými vytýkán až příliš vstřícný postoj vůči Ruské federaci. K evropskému projektu volí spíše smířlivou rétoriku.

Prezidentskými volbami zašlá sláva oprášena nebude. Francouzské konkurenceschopnosti už dávno ujel vlak, nezaměstnanost převyšuje unijní průměr a země je čím dál více zadlužená. Špatné to vyhlídky, ale stále může být hůře. A na to velmi často některé politické reprezentace čekají, než přistoupí k opravdovým reformám. Domnívám se, že nakonec svědky žádného politického zemětřesení nebudeme, pokud by tedy náhodou neuspěla kandidátka Národní fronty.

Petr Kaniok, Fakulta sociálních studií MU

Těžko říct, co je myšleno jako zásadní změna a v jaké rovině francouzské politiky by měla či mohla nastat. Ačkoliv bývá Francie považována za zemi se silným prezidentem, nejedná se v tomto smyslu o evropský obtisk Spojených států amerických. Důvod je již jen to, že ve Francii je zcela jiný stranický systém a prezident se volí jinak. Neboli, Francie není dvoustranická a prezidentské volby nejsou ve stejný okamžik jako volby parlamentní. A každý kandidát či kandidátka by museli pro svou případnou radikální změnu získat podporu parlamentu, což se nejeví jako pravděpodobné.

Těžko se domnívat, že po hypotetickém vítězství Le Penové by  - poté, co by nejspíše rozpustila Národní shromáždění – voliči zvolili sněmovnu, která by ji podporovala. Troufám si tvrdit, že by se spíše lekli své odvahy a podpořili by středové strany. Stejně tak v případě Macrona, komety posledních týdnů. Žádný centristický kandidát se ještě francouzským prezidentem nestal. Bude-li jim Macron, bude muset rovněž fungovat s parlamentem, který mu zcela na ruku nepůjde. Stručně řečeno, Francii nejspíše čeká nějaká podoba kohabitace a složitého dojednávání kompromisů. Zásadní změna, ať si pod ní každý dosadí, co je mu libo, je značně nepravděpodobná.

Michal Mocek, redaktor deníku Právo

Zásadní změny slibují snad všichni kandidáti, kteří jdou do prezidentských voleb ve Francii. Zástupce umírněné pravice Francois Filllon se chce tvrdě nabourat do státu, který je v zemi tradičně silný. Kandidát levice Benoit Hamon si bere na mušku hospodářskou nerovnost. A „nestranický“ Emanuel Macron, donedávna člen socialistické vlády, slibuje snížit daně podnikům, omezit výdaje státu, zavádět strukturální reformy...

Kdo ví, co z naslibovaného přežije volby. A to ne proto, že by kandidáti změnu nechtěli. Zkusme si představit, co může potkat třeba čtvrtého vážného uchazeče, šéfku Národní fronty Marine Le Penovou, která chce snad nejradikálnější rozchod s dosavadním politickým kurzem své země. Její vyhlídky na vítězství jsou slabé, nikoli však nulové. Pokud se objeví další aféry podobné té, která zasáhla donedávna nejslibnějšího Fillona, může se cesta do Elysejského paláce otevřít i jí. Jenže co pak?

Ačkoli je prezident Francie silný, sám vládnout nemůže. Potřebuje také většinu v parlamentu. A i když se o nových poslancích bude hlasovat doslova ve stínu prezidentských voleb, není příliš reálné, že by její strana většinu získala. Pravděpodobnější je, že odpůrci Le Penové udělají vše, aby proti ní postavili „hradbu“ aspoň na půdě Národního shromáždění. Výsledkem by pak dost možná bylo takové ochromení moci, jaké neexistovalo ani v dobách, kdy byl hlavou státu příslušník levice a premiérem umírněný pravičák či naopak.

Na síly statu quo však narazí i soupeři Le Penové. Asi nejvíce radikální Macron, jemuž se teď dávají největší šance na výhru. Ten dokonce nemá za sebou ani vlastní stranu. Musí doufat, že se nějaká vynoří z voleb. Ale i když se vynoří, může se pro něj snadno stát bolehlavem. Rychlokvašené partaje nebývají příliš použitelné ani k vládnutí, natož k zásadním změnám.

Ladislava Chateau, esejistka, Paříž

Národní povahy existují. Francouzi nemají příliš rádi klid, rádi revoltují; revoltují proti monarchii, křesťanství, republice, levici i pravici. Za okupace, Otto Abetz, německý vyslanec v Paříži, proslul větou: Ve Francii jsou tři neporazitelné mocnosti: komunisté, večírky a Nouvelle Revue Francaise, N. R. F. Dovolím si jeho výrok parafrázovat: Ve Francii jsou tři mocnosti: odbory, fondy na podporu všeho možného (knih, časopisů, výroby klobás, sýrů i vína...) a Aperitiv o sedmé večer. Jak chcete takové zemi vládnout? zeptal se jednou Charles de Gaulle a ten měl nějaké zkušenosti... Spíše se zdá, že od pádu Robespierra se marně ve Francii hledá recept na smír s oficiální mocí. Změna jistě bude, už proto, že Francouzi se budou zase vymezovat proti vládě, která z voleb vzejde. Neochvějně totiž platí jedno, že: Paris sera toujours Paris, Paříž je Paříž a vždy bude Paříž, jak kdysi zpíval Maurice Chevalier. 

Josef Brož, publicista

Poprvé v dějinách Páté republiky, kdy se k moci dostal generál Charles de Gaulle v roce 1958, to vypadá na všech frontách, že může dojít nejen ke změně francouzské politiky, ale přímo režimu. Politický tzv. semi-prezidentský systém, v němž se o moc dělí prezident s parlamentem, byl dosud držen politickými stranami levice a pravice. Socialistická strana (PS) udržovala společně s pravicovými uskupení – ať už se jednalo o Sdružení pro republiku (RPR), Svaz pro lidové hnutí (UMP) nebo Republikány (LR) – politický režim.

Pět zásadních kandidátů v dvoukolových přímých prezidentských volbách (23. dubna a 7. května, viz dekret č. 2017-223) má přímo explicitně vyjádřenou snahu po politické změně. Bojovat proti systému je módní, mluví o tom všichni kandidáti.

Změna globálnho kontextu (řecká krize, brexit, volba Donalda Trumpa) posílila hlasy, jež volají po „odchodu odcházejících“ (sortir les sortantes), jak kdysi říkal politik Pierre Poujade (1920-2003). Krajně levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon používá dnes podobně laděný slogan: „Dégagez!“ (Vypadněte!). Ve Francii posilují tendence populistické a extrémní.

Marine Le Penová, předsedkyně krajně pravicové Národní fronty, se pohybuje ve výzkumech vysoce – počátkem března kolem 27 %: nikdo nepochybuje, že se dostane do druhého kola. Zda s ní bude François Fillon, kandidát Republikánů (LR), který aférami ztrácí nebo politická kometa Emmanuel Macron, vzešlá z lůna vládní levice, jenž stále roste, není jisté. Všichni kandidáti, včetně Benoîta Hamona, radikálního kandidáta socialistů, vystupují zkrátka protisystémově. Trend posílují všichni, a změna je, zdá se, opravdu na pořadu dne. Přichází čas Šesté republiky?

František Mrázek, historik

I když se minimálně dva politické subjekty ve Francii prezentují jako „opoziční proti stávajícímu režimu“  – především krajně pravicová Národní fronta (FN) Marine Le Penové a hnutí „Vpřed“ Emmanuela Macrona - lze se na základě řady indicií domnívat, že volby zásadní změnu nepřinesou. FN by i v případě vítězství s velkou pravděpodobností nenašla potřebnou podporu v parlamentu k prosazení svých cílů (možná s výjimkou referenda o odchodu z EU). Macron svým krédem „ani vpravo, ani vlevo“ de facto pokračuje v politice, kterou neoficiálně či skrytě prosazovali už dva poslední prezidenti – Nicolas Sarkozy a François Hollande - usilující o získání podpory napříč politickým spektrem. To byl ale jeden z důvodů, proč jejich politika nebyla úspěšná, jak píše politolog Christophe Barbier v knize „Deux présidents pour rien“, což se dá volně přeložit jako dva prezidenti k ničemu. 

Ačkoli Macron získává díky svému charismatu stoupence nejen mezi občany a významnými osobnostmi, ale i napříč politickými stranami (kromě části socialistů získal například podporu  centristického politika Françoise Bayroua či pravicového expremiéra Dominiqua de Villepina za to, že „je jediným kandidátem, který se obrací na všechny Francouze“), nicméně lze těžko předpokládat, že by se mu podařilo v případě zvolení překonat různé zájmy jednotlivých politických subjektů. Obzvláště, když se F. Hollandovi nepodařilo naplnit ani vlastní program, ač měl na počátku své vlády podporu levicové většiny v parlamentu. Zásadní změnu ale bude možno očekávat, pokud se neosvědčí „nový“ experiment Macrona či krizi prohloubí jiný kandidát. A je nasnadě, kdo by z další frustrace voličů nejvíce profitoval.

Je ale také možné, že Francouzi, mnohokrát zklamaní nesplněnými sliby ze strany pravice i levice, ocení Macronovu otevřenou snahu o jakýsi kompromis či sjednocení, na který tradičně slyší. Nedá se tedy vyloučit, že se prosadí „nová politika“ řízení země z centristických pozic, jež by díky Macronově charismatu mohla být úspěšnější, než tomu bylo v případě předcházejících ideologických konfrontací mezi pravicí a levicí, i když nelze předpokládat zcela bezkonfliktní vývoj.

Newsletter IVK, březen 2017.


38
Česko-německá deklarace - dvacet let poté
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

37
Kamil a Stanislava Janáčkovi: Ekonomický úpadek Evropy
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

36
IVK v roce čtvrtém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku