16/03/2017
Ostatní
Jindřich Forejt: „První občan Německa“


 

Základní princip postavení hlavy státu republikánského zřízení je vždy stejný – jedná se o „prvního občana země“. Síla jeho mandátu, délka funkce, způsob volby i role v rámci společenského a politického systému se však mnohdy liší v závislosti na historickém vývoji, dějinných souvislostech a tradici. Volba prezidenta však téměř vždy vzbuzuje veřejný zájem a v některých zemích i emocemi prostoupenou diskuzi a politické dohady. Demokratický princip zvolení nejvyššího představitele státu – obzvláště pak způsobem přímým – dává pomyslný mandát k „zapojení se“ každému občanovi, který může být dle definice zákona volitelem.

Českou republiku čeká proces vybrání vhodného kandidáta do prezidentské funkce počátkem příštího roku. Již nyní se však tímto tématem zabývají média a živě o něm začíná diskutovat široká veřejnost. Není to však čistě české specifikum. Naši rakouští a němečtí sousedé měli s volbou toho, jehož postavení se s oblibou charakterizuje latinským opisem „primus inter pares“ (= „první mezi rovnými“) v posledních měsících určité nesnáze, které charakterizovaly procedurální obstrukce (v případě Rakouské republiky) i potíž najít vhodného kandidáta přijatelného pro většinu „…politického spektra“ (= v případě Spolkové republiky Německo).

Prezidenti jsou nejvýše postavenými představiteli svých zemí, velitelé armád, reprezentanti státu – nositelé jeho vnější suverenity. Proto se není co divit, že způsob jejich „oficiální kreace“ je jedním ze základních stavebních kamenů každé státní konstrukce. Pro poučení i lepší chápání souvislostí je dobré a poučné ohlédnut se mnohdy do historie.

Dne 19. března se Frank-Walter Steinmeier formálně ujme úřadu prezidenta Spolkové republiky Německo. V první polovině února ho do této funkce zvolil specifický orgán, který se schází pouze za tímto účelem – tzv. Spolkové shromáždění – složené ze 1260 členů (zástupců politických stran a spolkových zemí). Budoucí – v pořadí již dvanáctý – spolkový prezident volbu přijal a tento týden ho čeká slavnostní složení slibu, ve kterém se zavazuje:

„…věnovat své síly blahu německého národa, přispívat k jeho prospěchu, chránit ho před jakoukoli škodou, zachovat a bránit ústavu a zákony Spolku, plnit svědomitě uložené povinnosti a být spravedlivý vůči každému…“

Závěrečná formulace „So wahr mir Gott helfe“ („K tomu mi dopomáhej Bůh“) může být vypuštěna.

Postavení německého prezidenta je omezené jak určitými zvyklostmi (= i když mu to ústava nezakazuje, nevstupuje do „každodenní politiky“), tak historickým vývojem. Předělovou roli zde hraje zejména období druhé světové války jasně vymezující předválečný politický vývoj Německa v duchu Výmarské ústavy od jeho poválečného uspořádání. Postavení prezidenta definované mantinely základního zákona a jeho pravomoci se v důsledku dějinných událostí dramaticky proměnily.

Důležitou roli hraje také osobnost daného jedince zastávajícího úřad, jeho angažovanost, chápání prezidentského mandátu a záměr / vůle využívat svěřené pravomoci v rámci zákonné definice.

Historie německého prezidentského úřadu v průběhu 20. a 21. století byla velmi bouřlivá a plně korespondovala s obtížemi té které dějinné etapy:

1) Po pádu německého císařství v roce 1918 vznikla tzv. Výmarská republika, i když oficiálně se nový stát nazýval i nadále „Deutsches Reich“. V čele země stanul říšský prezident – v únoru 1919 jím byl zvolen sociálnědemokratický politik Friedrich Ebert. V prvním projevu formálně definoval své nové postavení:

„Chci a budu konat jako zástupce celého německého národa, nikoli jako předák jedné politické strany. Hlásím se však také k tomu, že jsem synem pracujícího lidu, který vyrostl v ideji socialismu, a prohlašuji, že svůj původ ani své přesvědčení zapírati nebudu.“

Ebert se nechtěl spokojit s ceremoniálním vymezením funkce. Svou hlavní roli spatřoval v postavení jakéhosi „konzultora a smírčího soudce“. Výmarská ústava mu nicméně ponechávala celou řadu pravomocí a Německo se fakticky řadilo mezi demokratické státy polo-prezidentského typu. Silný sedmiletý mandát vyplýval z přímé volby oprávněnými občany. Přesto jeden z prvních sporů mezi prezidentem a vládou se týkal Ebertova požadavku na ustanovení aparátu hlavy státu. Premiér Scheidenmann se obával vzniku jakési paralelní „druhé vlády“ a vlivových sporů. Napětí ukončil až další kabinet, který rozhodl o vzniku prezidentské administrativy.

Dvacátá léta nebyla pro Německo právě jednoduchá. Vedle potíží se splácením válečných reparací se objevovaly palčivé problémy v oblasti měnové a sociální politiky, rychlé střídání nestabilních vlád ke konsolidaci poměrů také nepřispívalo.

Prakticky po celou dobu svého mandátu zápasil první německý prezident s novináři a snahou odpůrců republikánského zřízení snížit vážnost jeho veřejného působení. V dubnu r. 1919 byla na předních stránkách novin uveřejněna fotografie zachycující Friedricha Eberta a ministra obrany Noskeho při koupání v Baltském moři. Oba pánové měli na sobě místo tehdy obvyklého koupacího kompletu nepříliš vkusné plavky. Viděno optikou roku 2017 zdánlivá banalita, pro čtenáře novin roku 1919 neslýchaný skandál. Prezident byl veřejně ponížen a prezentován jako stoupenec uvolněných mravů. Vznikla i píseň (na melodii někdejší císařské hymny): „Heil dir am Badestrand, Herrscher im Vaterland / Heil, Ebert, dir…“. Pod titulkem „Kdysi a dnes“ byla vydána pohlednice zobrazující koupajícího se polonahého prezidenta Eberta vedle snímku císaře Viléma II. ve slavnostní vojenské uniformě…

Friedrich Ebert dal během svého šestiletého mandátu 200 podnětů k úřednímu řízení pro urážku a pomluvu. Satisfakce však dosáhl pouze částečné.

2) Druhý říšský prezident – polní maršál Paul von Hindeburg – byl zajímavou postavou německých dějin. Pocházel z Pruska a volba vojenské kariéry pro něho nebyla – dle jeho vlastních slov – „…osobním rozhodnutím, ale samozřejmostí.“ Pro nás může být zajímavé, že se v roce 1866 zúčastnil bitvy u Hradce Králové. Původem, výchovou i osobním přesvědčením byl monarchistou. Po abdikaci Viléma II. v r. 1918 odešel do ústraní. 26. dubna 1925 byl ve věku 77 let nicméně zvolen prezidentem (a to – jako dosud jediný v německé republikánské historii – v přímé volbě, tj. občany, neboť jeho předchůdce volilo ještě Národní shromáždění). Jeho mandát byl pak potvrzen i v roce 1932, a to dokonce s mohutnou podporou sociálních demokratů (zabránilo se tak zvolení Adolfa Hitlera do čela státu).

Podle některých historiků viděl sám sebe jako jakýsi republikánský ekvivalent konstitučního monarchy (odtud označení „Ersatzkaiser“). Na druhou stranu – ač to od něho mnozí očekávali – nesnažil se Paul von Hindeburg aktivně o obnovení monarchistického systému a návrat dynastie Hohenzollernů.

Z praktického politického života ho zajímaly pouze výdaje vojenské a výše zemědělských dotací. Lidé v jeho okolí (včetně syna, který s ním bydlel v Prezidentském paláci a nechal se jmenovat do hodnosti „prezidentova pobočníka“) se snažili směřovat ho k mnohdy nebezpečným politickým hrám. K těm bezesporu patřily pokusy o tzv. „prezidentské vlády“, jejíž členové měli být více loajální prezidentovi než parlamentu (a to v rámci dogmatického výkladu ústavy, nicméně při popření jakékoli její další interpretace v návaznosti na součinnost státních orgánů). Aplikovaly se tři články platného zákonného pořádku, které prezidentovi umožňovaly jmenovat předsedu vlády, podepisovat mimořádné zákony bez souhlasu Reichstagu (ten je mohl prostou většinou hlasů odvolat do šedesáti dnů) a rozpustit parlament. Hindenburgův postup oslabil parlamentní systém a na určitou dobu zakotvil autoritativnější prezidentský režim.

Vztah prezidenta k Adolfu Hitlerovi byl vypjatý a založený na vzájemné nevraživosti. Paul von Hindenburg ho označoval za „rakouského kaprála“ a ten zase kontroval „starým reakcionistou“. Po řadě intrik a zákulisních her byl Adolf Hitler jmenován 30. ledna 1933 kancléřem. V následujících měsících se objevoval po prezidentově boku prakticky neustále, aby tak zdůraznil návaznost nacistů na německou (pruskou) tradici. Hindenburg nebyl schopen zabránit dalšímu vývoji – světlo světa tak spatřily dekret umožňující zásah do občanských svobod a tzv. Zmocňující zákon.

Pouze v jednom případě se prezident postavil na odpor a odmítl podepsat Reichstagem schválený „Zákon o obnově profesionální státní správy“. Jeho aplikace by znamenala propuštění všech státních úředníků židovského původu. Hindenburg trval na tom, že výjimku musí dostat veteráni z první světové války, úředníci z doby války a Židé, jejichž otcové ve válce bojovali. Hitler nakonec ustoupil.

Po smrti Paula von Hindenburg zrušil Adolf Hitler úřad říšského prezidenta a tento spojil s funkcí kancléře. Vznikla tak nová funkce „vůdce a říšského kancléře“ („Führer und Reichskanzler“).

13. prosince 1934 byl schválen „Zákon o nástupci vůdce a říšského kancléře“, který dával Hitlerovi pravomoc určit si svého nástupce ve funkci hlavy státu „…v případě smrtelného ohrožení nebo jiné vážné situace“. Na toto ustanovení bylo pohlíženo jako na „tajnou říšskou záležitost“ a do konce války nebylo uveřejněno.

Dalším německým prezidentem se tak stal až v roce 1945 Karl Dönitz.

3) Velkoadmirál Karl Dönitz byl vrchním velitelem německého válečného námořnictva a zastáncem ponorkové války. Poté, co Adolf Hitler spáchal v dubnu 1945 v Berlíně sebevraždu, stal se v pořadí třetím říšským prezidentem. Na německou veřejnost se v nové funkci obrátil rozhlasovým projevem 1. května 1945 ve 22:30 hodin. Uvedl, že Adolf Hitler „…padl dnes odpoledne ve svém velitelství v říšském kancléřství, kde bojoval za Německo do posledního dechu…“

Po kapitulaci byl Dönitz zatčen a v rámci Norimberského procesu za válečné zločiny také odsouzen k deseti letům vězení ve Spandau. V roce 1956 byl propuštěn na svobodu. Zemřel ve věku 89 let v roce 1980. V tu dobu byl posledním německým důstojníkem v hodnosti polního maršála. Při jeho pohřbu byly zakázány jakékoli vojenské pocty, což ovšem mnozí z 5000 smutečních hostů nerespektovali.

*

Po porážce nacistického Německa vykonávaly nejvyšší státní moc na jeho území vítězné mocnosti. Výsledkem následného komplikovaného jednání bylo politické rozhodnutí o rozdělení země a vytvoření dvou samostatných států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky.

Hlavní pozornost se – alespoň z hlediska státoprávního – soustředila na přípravu nového ústavního pořádku. Jeho součástí se stala ustanovení, která měla zabránit opakování neblahých pochybení plynoucích z Výmarské ústavy z r. 1919. Výrazně se tak oslabilo postavení prezidenta republiky a tím posílila spolková vláda.

Diskuze o ústavní roli prezidenta byla otevřena v rámci sboru, do kterého jmenovaly jednotlivé zemské vlády své zástupce. Následně byl návrh projednán a dopracován Parlamentní radou. K určitým – byť drobným – doplněním došlo pak v 60-tých letech.

Etablován byl zejména způsob výběru hlavy státu – a to volbou nepřímou. Jakékoli pokusy o zavedení volby přímé byly odmítnuty s poukazem na související nutnost úpravy a změny pravomocí prezidenta. K tomuto kroku chyběla politická vůle.

Od r. 1949 volí spolkového prezidenta zvláštní kolegium volitelů známé jako Spolkové shromáždění. To svolává předseda Spolkového sněmu, který za jeho průběh také nese celkovou odpovědnost. Shromáždění zasedá nejpozději třicet dní před uplynutím funkčního období stávajícího prezidenta (při rezignaci tohoto pak do následujících třiceti dní).

Kandidátem na post prezidenta může být osoba starší 40-ti let, německého občanství a s volebním právem do Spolkového sněmu. Dotyčná / dotyčný nesmí být členem vlády ani zákonodárného sboru Spolku nebo některé země. Nesmí vykonávat ani jiný placený úřad, živnost nebo povolání a nesmí být členem vedení dozorčí rady výdělečného podniku.

Volba samotná probíhá v rámci až tří kol. V prvních dvou kolech je ke zvolení zapotřebí zisk absolutní většiny všech hlasů, v kole třetím rozhoduje nejvyšší počet obdržených hlasů. Funkční období spolkového prezidenta trvá pět let.

Zde je přehled dosavadních prezidentů Spolkové republiky Německo s poukazem na některé zajímavosti jejich mandátu:

a) Theodor Heuss (1949-1959)

První prezident Spolkové republiky, zvolený v září 1949. Snažil se zejména o upevnění pozice Německa na mezinárodním fóru. Státní návštěvou Řecka, kde byl hostem tehdejšího krále Pavla (jehož manželka byla pro změnu vnučkou posledního německého císaře Viléma II.), prolomil bariéru „nezvání“ německé hlavy státu do zahraničí. A i když se velvyslanci akreditovaní v Athénách demonstrativně neúčastnili oficiální recepce na Heussovu počest, brzy přišlo pozvání k návštěvě Turecka.

Prezident Heuss odmítal princip „kolektivní viny“ jako příklad „velkého zjednodušování“. Hlásil se však ke „kolektivní hanbě“ za zvěrstva holokaustu.

Zásadním sporem mezi ním a Konradem Adenauerem byla německá hymna. Prezident požadoval novou melodii a slova – dosavadní tzv. Deutschlandlied považoval nacisty za zneužitou a nadále „neschopnou života“. Nakonec však musel ustoupit kancléřovu rozhodnutí – melodie zůstávala zachována, slova byla jiná.

Úvahy o změně ústavy – tzv. „lex heuss“ – , která by mu dovolovala kandidovat na třetí funkční období, v roce 1959 odmítl.

b) Heinrich Lübke (1959-1969)

Deset let zastával úřad spolkového prezidenta. Během této doby měl spory s kancléřem o předkládání návrhu kandidátů na post členů spolkové vlády a jejich jmenování. Ve svých vystoupeních se nebál rozebírat situaci v DDR a často se adresně obracel i k jejím občanům.

Při svých zahraničních cestách nebo přijímání cizích návštěv se občas dopustil přeřeknutí, což bylo vítaným „soustem“ zejména bulvárního tisku.

Prezident Lübke byl během svého mandátu obviněn, že se jako inženýr podílel na projektování a stavbě koncentračních táborů. Vzniklý mediální tlak vedl k prezidentově abdikaci. Nakonec se však celá aféra ukázala býti konstrukcí tajné služby NDR.

c) Gustav Heinemann (1969-1974)

Sám sebe považoval za „občanského prezidenta“ a velký důraz kladl na demokratickou a liberální tradici. Podporoval aktivní prosazování občanské iniciativy proti politickým stranám. Plebiscit chápal jako nutné doplnění parlamentarismu, odmítal zbrojení a byl stoupencem mírového řešení konfliktů.

Slavné jsou dodnes některé jeho výroky:

O roli ozbrojených sil: „Každá armáda musí být v zásadě připravena zpochybnit své působení ve prospěch lepšího řešení politického…“

O patriotismu: „Ale co…já nemiluji stát…já mám rád svou ženu…“

K nové vlády Williho Brandta: „Ani Vám není na určitou dobu svěřeno více než kontrolovaná moc…“

Po útoku na izraelské sportovce při OH v Mnichově: „Anarchisté jsou objektivně nejlepšími pomocníky reakcionářů.“

Na druhé funkční období ze zdravotních důvodů nekandidoval.

d) Walter Scheel (1974-1979)

Jeho „prezidentské působení“ je dodnes posuzována různě. Měl vážné spory s kancléřem Helmutem Schmidtem a několikrát odmítl podepsat parlamentem schválené zákony. Vyčítány mu byly politické ambice a také nákladný životní styl, který ho výrazně odlišoval od jeho předchůdců. Byl však brilantním řečníkem a svým otevřeným a optimistickým vystupováním si postupně získal oblibu u veřejnosti (v r. 1969 byl dokonce zvolen „Krawattenmann des Jahres“).

e) Karl Carstens (1979-1984)

Po oznámení kandidatury na post spolkového prezidenta mu bylo vyčítáno členství v nacistické NSDAP. Prezidentem byl i přesto zvolen v r. 1979.

Jeho nejvýraznějším zásahem do politického dění bylo rozpuštění Bundestagu poté, co vláda Helmuta Kohla ztratila důvěru. Proti tomuto kroku podalo několik poslanců protest, ústavní soud dal však za pravdu prezidentovi.

Mezi jeho výrazné záliby patřila turistika. Říkalo se mu dokonce „Wanderpräsident“ (údajně byl prvním takto vysoce postaveným politikem, který jako turista procestoval celou zemi).

f) Richard von Weizsäcker (1984-1994)

První prezident sjednoceného Německa a jeden z nejvýznamnějších politiků přelomových devadesátých let.

Na post spolkového prezidenta kandidoval již v r. 1974 proti Walteru Scheelovi. Drtivou většinou hlasů byl nicméně zvolen až v r. 1984.

Během svých veřejných vystoupení se nevyhýbal bolestivým místům německé historie. Byl zastáncem usmíření a dialogu s NDR. Nevyhýbal se ani debatám týkajícím se přistěhovalců a jejich integraci.

Se svým asi nejznámějším projevem vystoupil v německém Bundestagu při příležitosti 40. výročí ukončení války v r. 1985. Zdůraznil v něm, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození, hovořil o utrpení postižených, zodpovědnosti budoucích generací a zkušenosti Spolkové republiky Německo vzešlé ze druhé světové války.

V r. 1989 byl von Weizsäcker opětovně zvolen do úřadu spolkového prezidenta.

Po pádu Berlínské zdi vyzýval „k obezřetnosti při sjednocování“ a podpořil volbu Berlína coby nového hlavního města.

I po odchodu z úřadu spolkového prezidenta nepřestal být von Weizsäcker aktivní, přednášel a účastnil se řady veřejných debat k aktuálním tématům. Zemřel v lednu r. 2015.

g) Roman Herzog (1994-1999)

Od r. 1970 byl Roman Herzog členem CDU. Zastával také pozice ministra vnitra spolkové země Baden-Württemberg, místopředsedy a posléze předsedy Spolkového ústavního soudu.

Spolkovým prezidentem byl zvolen v r. 1994 (protikandidátem byl Johannes Rau). Stal se první hlavou státu, která jako své úřední sídlo užívala od začátku zámek Bellevue v Berlíně.

V otevřené diskuzi týkající se revize ústavy po znovusjednocení Německa podporoval trend posílení kompetencí ve prospěch spolkových zemí, nové uspořádání finančního plánování a přijetí referenda.

V r. 1996 zavedl „Den vzpomínky na oběti Národního socialismu“.

V r. 1997 se zasloužil o přijetí česko-německé deklarace a tím o zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Při své první oficiální návštěvě České republiky o dva roky dříve se vyslovil pro odškodnění českých obětí nacismu.

Roman Herzog měl pověst zdatného řečníka, člověka se smyslem pro humor a politika, který dokázal důrazně upozornit na aktuální problémy společnosti. V obecném povědomí je jeho slavný projev – tzv. “Ruck-Rede“ – z dubna r. 1997, ve kterém zdůraznil nutnost dalších reforem a změny:

„Německem musí projít určitá změna…Osloveni jsou všichni…každý musí přinést oběť…:

- zaměstnavatelé snížením cen (nejen propouštěním zaměstnanců);

- zaměstnanci sladěním pracovní doby a mzdy, dohodou se zaměstnavatelem;

- odbory umožněním tarifních změn a flexibilitou;

- Spolkový sněm a Spolková rada předložením zásadních reforem;

- zájmové skupiny v naší zemi neprosazováním individuálních zájmů na úkor celku;

Po uplynutí funkčního období zůstal Roman Herzog veřejně činný. Otevřeně kritizoval některé projevy evropské integrace směřující k centrálnímu rozhodování unie v případech, kdy by měl mít přednost národní princip.

Roman Herzog zemřel v lednu letošního roku v Bad Mergentheim.

h) Johannes Rau (1999-2004)

Od mládí byl aktivní politicky i novinářsky. V 60-tých letech se stal členem SPD. Ve stranickém aparátu dosáhl nakonec pozice místopředsedy.

Od r. 1969 do r. 1970 byl primátorem města Wuppertal, poté se stal ministrem hospodářství spolkové země Nordrhein-Westfalen, v jejímž čele stál nakonec jako ministerský předseda od roku 1978 po dobu deseti let.

V červenci roku 1999 se ujal úřadu spolkového prezidenta. Jeho heslo znělo: „Usmiřovat – ne rozvracet.“

Při návštěvě Státu Izrael v r. 2000 vystoupil Johannes Rau jako vůbec první německá hlava státu před místním parlamentem. Ve svém projevu požádal o odpuštění za zločiny holokaustu.

V r. 2002 podepsal sporný "Zákon o přistěhovalcích".

Zemřel 27. ledna 2006 v Berlíně.

ch) Horst Köhler (2004-2010)

Členem CDU. V 70-tých a 80-tých letech působil na Spolkovém ministerstvu hospodářství, ve státní kanceláři Šlesvicko-Holštýnska a na Ministerstvu financí. V r. 1990 byl jmenován státním tajemníkem (následně byl členem týmu, který se zástupci NDR jednal o nové měnové unii). V r. 1993 se stal prezidentem Německého spolku pojišťoven. Na návrh Gerharda Schrödera se v r. 2000 ujal postu ředitele Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu.

Dne 1. července 2004 se Horst Köhler stal prezidentem SRN. Během svého mandátu se zabýval koncepcí vytvořením / zajištěním pracovních míst. Německo rád prezentoval jako „zemi nápadů“, která může sebevědomě plánovat vlastní budoucnost.

V oblasti zahraniční politiky podporoval „lidskou globalizaci“ při respektování „spolehlivých pravidel“. Zasazoval se zejména za boj s chudobou v Africe.

V r. 2009 byl v prvním kole volby opětovně zvolen do prezidentského úřadu, z něhož však podal demisi k 31. květnu 2010.

i) Christian Wulff (2010-2012)

Jako právník si v r. 1990 otevřel vlastní kancelář. Stal se členem CDU.

V r. 2003 byl zvolen předsedou vlády Dolního Saska a tuto funkci vykonával sedm let. Spolkovým prezidentem se stal v r. 2010.

V důsledku mohutně mediálně prezentovaného obvinění z neoprávněného získání výhod během svého někdejšího politického působení oznámil 17. února 2012 svou rezignaci. Soudem byl posléze všech obvinění zproštěn.

j) Joachim Gauck (2012-2017)

Jako evangelicko-luteránský pastor působil v církevních sborech měst Lüssow a Rostock. Tento post opustil v roce 1990.

Po znovusjednocení Německa působil jako ředitel Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty dřívější tajné policie (Stasi).

V roce 2010 kandidoval poprvé na úřad německého spolkového prezidenta, ale i přes širokou podporu (SPDSvazu 90/Zelených) jej nevelkým rozdílem porazil Christian Wulff, kandidát vládní koalice. V únoru 2012 se německá vláda dohodla s opozicí a Joachim Gauck byl 18. března zvolen spolkovým prezidentem.

Je prvním prezidentem Spolkové republiky, který pochází z bývalé NDR.

Jako první německá hlava státu navštívil v roce 2012 v rámci své návštěvy České republiky památník v Lidicích.

V červnu 2016 oznámil Joachim Gauck, že se již nebude ucházet

o znovuzvolení. Jeho mandát vyprší tento týden.

*

Prezidenti Spolkové republiky Německo reprezentují stát a své spoluobčany navenek. Ve světle historických událostí to není mnohdy snadný úkol, stejně jako snaha dostát svým povinnostem – slibu, který skládají při uvedení do úřadu – a současně se nezpronevěřit vlastním ideálům a přesvědčení. U mnohých z nich je patrné, že důležitým aspektem zachování vlastní duševní integrity je vyjádření osobního názoru, být iniciátorem či účastníkem veřejné diskuze.

V posledních letech se stalo zvykem uspořádat jako poslední ceremoniální a vojenský akt k poctě spolkového prezidenta tzv. Grosser Zapfenstreich (= volně přeloženo se jedná o slavnostní nástup k večerce). Jednotky spolkové armády se tak loučí se svým vrchním velitelem vzdáním pocty, modlitbou i hudbou. Jedná se o důstojný, přiměřeně majestátní, z tradice vycházející a přitom nepompézní akt. Tedy přesně takový, jaký se k postavení hlavy státu hodí, neboť ve svém provedení odráží svým způsobem jistou definici výkonu nesnadného úřadu.

Jindřich Forejt, 16. března 2017.


38
Česko-německá deklarace - dvacet let poté
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

37
Kamil a Stanislava Janáčkovi: Ekonomický úpadek Evropy
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

36
IVK v roce čtvrtém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku