01/05/2017
Ostatní
Aleš Valenta: Jürgen Habermas - Pokrok postnacionálního věku
Část II.


Druhá část studie zabývající se politickým myšlením Jürgena Habermase. První část s názvem „Jürgen Habermas a levicový obrat v Německu“ vyšla v Kontextech 1/2017.


Závěr

Až do velmi pokročilého věku se Habermas zapojoval do filosofického diskurzu jako jeden z nejcitovanějších myslitelů současnosti. Mezi jeho stálá témata patřilo promýšlení konceptu ochrany svobodné politické komunikace uvnitř žitého světa před kolonializujícím zasahováním systémových imperativů.[87] Koncept komunikace se mu postupně stal univerzálním interpretačním rastrem. Veškeré problémy ve společnosti převáděl na nedostatky v komunikaci, přičemž nové jevy a procesy jako enviromentalismus, pacifismus, hnutí za občanská práva či antiglobalizační hnutí „se utvářejí kolem principů svobodné řeči a komunikačního jednání“. Jestliže již dříve dospěl k přesvědčení, že násilí je deformovaná komunikace, nepřekvapí, že po teroristických útocích v USA v roce 2001 označil terorismus za komunikační patologii. A nebyl by to neomarxista Habermas, aby přitom nevyzdvihl odpovědnost silnějších národů, které by měly provést „rekonstrukcikomunikačních kanálů“.[88]

Dalším Habermasovým „úkolem“ byla obhajoba moderny jako dědictví osvícenství proti rozkladným proudům postmoderního,zejména francouzského myšlení, jejichž hlavní pramen nalézal - velmi sporně - ve filosofii Nietzscheho a Heideggera. Derridu a jeho následovníky vinil, žerelativizací politického základu moderny, tj. univerzálního požadavku svobody a rovnosti, nahrávali reakci. Vzdát se moderny znamená podle něj rezignovat na závazek svobody a sociální spravedlnosti.[89] Střet těchto dvou krajně levicových proudů soudobého myšlení, reprezentovaných Derridou a Habermasem, znamenal sice, že se vzájemně potírají dva vyhranění nepřátelé standardní liberální demokracie, ale pro věc svobody, dávno již živořící na okraji filosofického diskurzu Západu, nic pozitivního nepřinesl. Habermas nazírá svobodu důsledně v Rousseauově duchu jako fenomén, jemuž je propůjčen pozitivní smysl výhradně tehdy, je-li pevně spřažen s rovností, resp. sociální spravedlností. Ve smrtelném objetí těchto dvou utopických idejí ovšem svobodě již dávno - obrazně řečeno - popraskaly všechny kosti v těle.

Úvodem jsme uvedli, že Habermas figuruje v Německu již desítky let jako levicové svědomí společnosti. Z této pozice drží dodnes krok s radikálně levičáckým programem extremistické strany Zelených, který v hlavních rysech převzaly i ostatní etablované německé politické strany. Lze to dokumentovat na jeho přístupu k feminismu a migraci, tedy dvěma jevům, které ve své zničující komplementaritě zvoní západní společnosti umíráčkem hlasitěji než cokoli jiného. Habermas jako výsostný teoretik absolutní rovnosti akceptuje feminismus i v jeho nejkrajnějších polohách. Bez váhání přitom na oltář genderového božstva obětuje rovnost před zákonem, přičemž se jako osvědčený popravčí nástrojuplatnila „dialektika právní a faktické rovnosti“. Kolik je v jeho postojích subjektivního souhlasu s feministickou rakovinou a nakolik je v něm zastoupeno uspokojení neomarxistického reprezentanta kritické teorie Frankfurtské školy nad tímto neobyčejně účinným způsobem destrukce nenáviděné „buržoazní“ společnosti, zůstává otázkou zřejmě nezodpověditelnou.[90]

Dodnes zůstává pro mnohé záhadou motiv Merkelové, když se v září 2015 rozhodla otevřít německé hranice pro libovolný počet syrských tzv. uprchlíků. Pokud by se ukázalo, že tak učinila pod dojmem četby Habermase, bylo by vše jasné, neboť Habermas již počátkem 90. let, kdy bylo sjednocující se Německo vystaveno ohromnému náporu přistěhovalců z různých koutů Evropy, zformuloval teoretická východiska pro ultraliberální imigrační politiku. Osvědčeným úvodním krokem každé levicové moralizující teorie je útok na „špatné svědomí“ západního člověka. Podle tohoto vzoru napadl Habermas odpor proti migrantům, kterému samozřejmě ihned vypálil cejch pravicového radikalismu, jako odvrácenou stranu šovinismu blahobytu.[91] V další fázi bylo zapotřebí rozkolísat právní obsah pojmu „státní občanství“. V návaznosti na údajně již značně pokročilou disproporci mezi národní identitou a státním občanstvím a s poukazem na některá rozhodnutí Spolkového ústavního soudu Habermas konstatuje, že právní postavení cizinců, lidí bez vlasti, se „přiblížilo statusu státního občana“. Normativní obsah státního občanství, které se značně odpoutalo od národní identity, proto nikterak neopravňuje uplatňovat restriktivní nebo zdržovací azylovou politiku a politiku udělování státního občanství.Cizinci mají tedy stejný status povinností, výkonu a právní ochrany jako domácí obyvatelé.[92]

Západní filosofie a sociologie zkonstruovala v poslední době řadu teorií, jejichž cílem je zrelativizovat stát, jeho hranice a jeho základní povinnost ochrany vlastních občanů, tedy právní kategorie, které zformuloval v 17. století Thomas Hobbes. Habermas využil Rawlsova „experimentu původní situace“, která nechává všechny v nejistotě, do jaké společnosti se narodili a jaké pozice v ní zaujmou, aby nastolil primát morálního hlediska, jež západního občana zavazuje k přijetí perspektivy migranta, který zde hledá svou spásu, „svobodné bytí důstojné člověka, a ne pouze politický azyl“.[93] V původní situaci bychom mohli podle Habermase trvat na zařazení práva na migraci do systému základních svobod ze stejného důvodu, z jakého můžeme trvat na zařazení práva na svobodu náboženskou. V souladu s tím, co někteří kritici dnešní německé imigrační praxe označují jako„Umvolkung“ (tedy změnu národní podstaty SRN), dochází Habermas k závěru, že legitimní omezení práva na imigraci by se pak dala zdůvodnit nanejvýš s ohledem na veřejný řád nebo ekonomickou reprodukci společnosti, zatímco hledisko původu, jazyka a výchovy by nehrálo žádnou roli. Přistěhovalci by tedy byli na základě univerzalistických právních principů povinni přijmout jen politickou kulturu země (princip ústavního vlastenectví), zatímco o integraci do jazyka a kultury nemůže být ani řeči. Právo na sebeurčení totiž nezahrnuje „právo na potvrzení vlastní privilegované kulturní formy života“. Koncept Leitkultur, prosazovaný v současnosti v Německu bavorskou CSU v reakci na příval migrantů z Asie a Afriky, je tedy podle Habermase zcela nepřijatelný. Přinejmenším v teorii podporuje tedy Habermas strategii Zelených, směřující k co nejrychlejšímu poafričtění, poarabštění a poislámštění Německa.

Korunou Habermasova pojetí migrační politiky je dohoda o jednotném evropském přístupu k této problematice, přičemž nedořešenou otázkou zůstává, zda dnes (tj. v roce 1990), „v očekávání velkých migračních přílivů, může a má Evropské společenství zastávat stejně liberální politiku vůči cizincům a imigrantům, jakou svého času praktikovali jakobíni“.(!) Evropa se nesmí proti náporu přistěhovalců a uchazečů o azyl „opevnit za vozovou hradbou šovinismu blahobytu.“[94]

Politický vývoj Spolkové republiky Německo patří k nejstabilnějším v celém západním světě. Žádné dramatické pády vlád, rozpady tradičních stranických struktur nebo spektakulární politické skandály. Pod zdánlivě klidným povrchem dochází však – podobně jako v ostatních demokratických zemích - v posledním půlstoletí k fundamentálnímu posunu doleva. Kulturní revoluce roku 1968 stála na začátku, poslední kapitolu zatím píše nynější koaliční vláda CDU a SPD, jež si v mnoha ohledech osvojila radikálně levicové politické recepty strany Zelených. J. Habermas, vůdčí představitel druhé generace Frankfurtské školy, patří k nejvýznamnějším intelektuálním inspirátorům revoluční politické levice v SRN, přičemž revoluce se na Západě už dávno přesunula z barikád do sféry morálky a práva. Pro Habermase přesně platí, co na adresu moderní levice napsal R. Scruton: „Vše, co je v rozporu s jejich egalitářským cílem, musí být strženo… a pouhá skutečnost, že nějaký zvyk nebo instituce byly přijaty, není žádným argumentem v jejich prospěch. Takto se ´sociální spravedlnost´ stává pouhou zástěrkou pro ´velký úklid´v historii…“[95]

J. Habermas obdržel za své dílo nejméně 22 německých a zahraničních ocenění. To nejdůležitější ale mezi nimi chybí a nejspíše chybět nepřestane: ocenění za mimořádný příspěvek k destrukci svobodné společnosti a přirozeného řádu věcí.

Aleš Valenta, publikováno v časopise Kontexty, č. 2/2017.


[87] Borradori, G.: Filosofie v době teroru, s. 80.

[88] Tamtéž, s. 78.

[89] Tamtéž, s. 91.

[90] Několik případů Habermasových neuvěřitelných abstraktních kreací, jimiž dovozuje oprávněnost feministických nároků: „Rovnost před právem poskytuje možnost svobody volby a jednání, jichž lze využít různým způsobem, a proto nepodporují faktickou rovnost životních podmínek nebo mocenských pozic... Z právního hlediska jsou strukturním důvodem... reflexivně vytvořené diskriminace příliš zobecňující klasifikace znevýhodňujících situací a znevýhodněných skupin osob... Kulturní sebeporozumění žen je uznáváno právě tak málo jako jejich příspěvek ke společné kultuře; potřeby nelze z hlediska vládnoucích definic dokonce ani přiměřeně artikulovat.“ Jeden každý z těchto výroků znamená totální diskvalifikaci autora z hlediska jakéhokoli nároku na pověst obhájce individuální svobody, nemluvě o jeho strašlivém newspeaku, na který poukázal R. Scruton. Citace pocházejí z Habermasova článku Boje o uznání v demokratickém právním státě. In: Taylor, Charles: Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha 2001, s. 129-131.

[91] Habermas, J.: Státní občanství a národní identita. Filosofický časopis, 52, 2004, č. 2, s. 199.

[92] Tamtéž, s. 199-202. Habermasův termín „domácí obyvatelé“ není náhodný. Je výsledkem snahy zredukovat pojmovou distanci mezi „státním občanem“ a cizincem či azylantem, chápanou zřejmě jako diskriminační. V tomto duchu začíná dnes německý tisk psát o starousedlících (Alteingesessene) a přistěhovalcích (Neuzubezogene).

[93] Tamtéž, s. 202.

[94] Tamtéž, s. 204.

[95] Scruton, R.: Fools, Frauds and Firebrands, s. 4: „Everythingthat does not conform to the egalitarian goal must be pulled down …, and the mere fact that some custom or institution has been handed down and accepted is no argument in its favour. In this way ´social justice´ becomes a barely concealed demand for the ´clean sweep´of history…“


38
Česko-německá deklarace - dvacet let poté
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

37
Kamil a Stanislava Janáčkovi: Ekonomický úpadek Evropy
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

36
IVK v roce čtvrtém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku