13/03/2017
Ostatní
Aleš Valenta: Jürgen Habermas a levicový obrat v poválečném Německu
Část I.


Již v 80. letech minulého století byl J. Habermas, žijící legenda německé filosofie a sociologie (nar. 1929), považován díky své angažovanosti v aktuálních politických zápasech za „levicové svědomí“ svobodného německého národa. Obrat doleva nastal ve Spolkové republice Německo, podobně jako jinde na Západě, v 60. letech mezi intelektuály a univerzitními studenty. Šok z radikální studentské revolty roku 1968 byl v SRN tak silný, že dočasně aktivizoval konzervativní politické a společenské síly a vyvolal dokonce obavy i v sociální demokracii. Tzv. spor historiků z let 1985-1986, do něhož Habermas výrazným způsobem zasáhl, však přehodil výhybku definitivně doleva. Stárnoucí filosof i poté vstupoval do všech významných politických debat v Německu, ať se týkaly sjednocení země, evropské integrace, multikulturalismu nebo feminismu, a to vždy neochvějně z radikálně progresivistických pozic. V jeho osobě tak žije a nadále působí, skoro sto let po svém vzniku, vlivná tradice neomarxistické Frankfurtské školy.[1]

Od Heideggera k Marxovi

Když v roce 1927 vydal Martin Heidegger své životní dílo Bytí a čas, milník v dějinách filosofie 20. století, existoval již několik let Institut pro sociální výzkum, založený Felixem Weilem při frankfurtské univerzitě za účelem výzkumu sociálních otázek a marxismu. Byl tak položen základ tzv. Frankfurtské školy, sdružující několik mladých talentovaných marxistických filosofů a sociologů. Počátek jejích stěžejních výzkumů spadá do třicátých letech, ale vzhledem k židovskému původu všech hlavních protagonistů se mohly realizovat pouze mimo Německo, a to nejprve ve Švýcarsku a poté ve Spojených státech. Po skončení války o nich proto nikdo v Německu nic nevěděl.

Zničená a okupovaná, mravně totálně vykolejená země potřebovala po 12 letech vlády nacionálně socialistických běsů nejen politickou a hospodářskou, ale i duchovní a kulturní obrodu. Na tuto potřebu zareagoval pohotově Heideggerův současník Karl Jaspers svou Otázkou viny (1946), v níž své krajany vybídl k morální katarzi sui generis. Avšak v tehdejších katastrofálních materiálních poměrech, kdy do vyhladovělého a vybombardovaného Německa proudily miliony vyhnaných a odsunutých Němců z Polska, Československa a Pobaltí, se nepřekvapivě prosadila jako priorita životně naléhavá hospodářská rekonstrukce. Také proto byla spěšně ukončena západními okupačními orgány nařízená denacifikace a statisíce bývalých členů Hitlerovy strany se mohly vrátit na svá místa v ekonomických a posléze i administrativních a soudních strukturách.

K vytlačení „otázky viny“ za okraj paměti nacistické generace Němců podstatně přispělo vypuknutí studené války, které učinilo ze svobodného Německa nepostradatelného spojence Západu proti rozpínavosti komunismu. Vláda prvního kancléře Adenauera zvolila ve vztahu k minulosti pragmatický přístup, jejž později filosofHermann Lübbe označil za sice „morálně sporný, ale funkčně nutný a sociálně integrativní“.[2] Za těchto okolností nabyla ve filosofii a společenských vědách převahy kontinuita, díky níž zůstával v prvních letech existence Spolkové republiky největší filosofickou autoritou Heidegger, na nějž – jak se tehdy zdálo– může a má německé poválečné myšlení navazovat. Tuto programovou amnézii ve vztahu k nacistickému panství však odmítali někteří příslušníci generace, narozené kolem roku 1930, k nimž kromě Habermase náležel např. sociolog Ralf Dahrendorf, historik Hans Mommsen či spisovatel Günter Grass. Habermas byl otřesen zjištěním, že bývalí nacionálně-socialističtí činovníci vstupují do Adenauerovy Křesťansko-demokratické unie (CDU) a že členem jeho prvního kabinetu může být člen „Německé strany“.[3]

Později vzpomínal, že marně doufal v „nějaký explozivní akt, který by pak mohl být počátkem tvoření politické identity“ a po němž „by se přinejmenším vědělo, kam se již nedá jít zpět“.[4] Všude se uplatňoval princip kontinuity a stability, univerzitní prostředí nevyjímajíc. V prvních letech svých studií, která započal v roce 1949 v Göttingen, byl Habermas přesvědčeným heideggerovcem, i když se již začal seznamovat také s anglo-americkým myšlením a osvícenskou tradicí.[5] Zásadním přelomem v Habermasově duchovním a politickém vývoji se stal rok 1953, kdy Heidegger zveřejnil bez jakéhokoli vysvětlujícího komentáře svou přednášku z roku 1935, v níž se mluvilo o „vnitřní velikosti a hloubce národního socialismu“.[6] Šokovaný Habermas reagoval protestem, uveřejněným ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) pod názvem Myslet s Heideggerem proti Heideggerovi.Byl to jeho první veřejný projev a zároveň jedna z prvních předzvěstí generační vzpoury, která v západním Německu naplno propukla ve druhé polovině 60. let.[7]

Heideggerova netečnost vůči nacismustála v maximálním kontrastu k Habermasově traumatu někdejšího člena Hitlerovy mládeže, který se v roce 1945 probudil ze zlého snu. Znalec Habermasova života a díla M. B. Matuštík považuje tento okamžik za jeho filosoficko-politické zrození.[8] Německá válečná katastrofa, resp. genocida Židů, se pro Habermase stává centrálním bodem uvažování o moderní německé historii. Toto učení se katastrofou poznamenalo podstatným způsobem jeho filosofii a postupně se vyvinulo v krajní podezřívavost vůči jakémukoli pokusu o obnovení kontinuity německých dějin – Osvětimi navzdory. Habermasovu hypersenzitivitu ve vztahu k národním dějinám označuje Matuštík trefně za „oslepení katastrofou“. Osvětimí oslepený Habermas dospívá posléze k přesvědčení, že „žádné tradice nemohou trvat na tom, že jsou nevinné“.[9] Tento radikálně levicový postoj, který důsledně vzato neguje samu možnost kladného vztahu k dějinám, jej učinil v příštích letech nesmiřitelným odpůrcem všech pokusů konzervativních historiků a filosofů, pokoušejících se o formulaci pozitivní dějinné tradice nového Německa. Jestliže tedy Lübbe hodnotil převzetí bývalých nacistů do správy Spolkové republiky jako čin sociálně integrativní, pro Habermase to byla „sociálně hygienická katastrofa“.[10]

*       *       *

V Adenauerově éře, která skončila kancléřovým odstoupením v roce 1963, byl politický diskurz určován konzervativci, což korespondovalo s vládou pravicové CDU. Kromě Heideggera do něj zasahoval také brilantní státovědec a analytik moci Carl Schmitt, odpůrce parlamentní demokracie a politického liberalismu, který se těžce zkompromitoval podporou nacismu. Po roce 1945 odmítl projít procesem denacifikace a nesměl se proto vrátit na univerzitu ani do veřejného života. Podle Habermase dokázal Schmitt, jenž po válce setrval na svých antisemitských pozicích, i za těchto okolností prostřednictvím soukromých intelektuálních kontaktů významně ovlivňovat duchovní klima v 50. letech a svým antikomunismem, důrazem na národní jednotu a odporem k přistěhovalectví působil i na tzv. novou pravici, která se zformovala v 80. letech.[11]

Také pod vlivem postojů Heideggera a Schmitta se Habermas začal po roce 1953 posouvat politicky doleva. V praxi se to projevilo jeho účastí na demonstracích proti remilitarizaci SRN a zejména proti pokusům části německé politické reprezentace získat jaderné zbraně. Myšlenkový vývoj Habermase, opustivšího Heideggerův fenomenalismus, byl osudově poznamenán setkáním s marxismem, jenž tehdy právě zahajoval vítězné tažení po západních univerzitách. Do Německa pronikl v podobě tzv. kritické teorie Frankfurtské školy, jejíž vůdčí představitelé Max Horkheimer a Theodor Adorno se vrátili z emigrace ve Spojených státech po úspěšném působení na tamních univerzitách. Horkheimer využil svých kontaktů a přesvědčil americkou okupační moc v Německu, že Institut pro sociální výzkum (IFS) je tím správným nástrojem pro demokratizaci a převýchovu německé společnosti. S americkou finanční a politickou podporou se tak v Adenauerově Německu úspěšně etablovala neomarxistická Frankfurtská škola, jejíž příšlušníci by se v USA stali nepochybně objektem zájmu senátora McCarthyho.

Horkheimer byl ovšem vynikající stratég a dokázal radikálně levicový charakter svého pracoviště umně maskovat. Sám se ostatně od marxismu posléze distancoval a jako rektor frankfurtské univerzity se stal předním představitelem německé intelektuální obce přelomu 50. a 60. let s kontakty až k samotnému Adenauerovi. Spolu s Adornem byl autorem základního spisu kritické teorie, který vznikl za války v USA pod názvem Dialektika osvícenství. Byl natolik prozíravý, že když měl tento ostře antikapitalistický text v roce 1947 poprvé vyjít, nechal z něj odstranit většinu marxistické terminologie. I tak se však Dialektika osv

ícenstvístala jedním z nejdůležitějších textů, jimiž se inspirovalo protestní studentské hnutí 60. let.[12]

Se stejným vzrušením jej ovšem o několik let dříve četl také mladý Habermas, jehož přitom nejvíce zaujalo, že autoři „vytyčili teorii dialektického vývoje současné společnosti a přitom ve svém myšlení vycházeli z marxistické tradice“.[13] Kromě Dialektiky osvícenství ho v jeho marxistickém přesvědčení utvrdilo studiumspisu vlivného maďarského komunistického filosofa György Lukácse Dějiny a třídní vědomí. V téže době začal Habermas studovat také vlastní Marxovy spisy a seznámil se s Adornem, který se zasadil za to, že se Habermas stal v roce 1956 pracovníkem IFS. Zde mj. realizoval empirický výzkum Student a politika, který jej přivedl do kontaktu se Socialistickým svazem německých studentů. Politicky se dále radikalizoval, což jej přimělo spolu s dalším významným představitelem Frankfurtské školy Herbertem Marcusem, který ale po válce působil především ve Spojených státech, ke kritice odklonu německé sociální demokracie od marxismu, který byl završen jejím tzv. godesberským programem z roku 1959.

Ve svém myšlenkovém vývoji dospělHabermas tak daleko doleva, že Horkheimer odmítlpřijmout jeho habilitační spis Strukturní změna veřejnosti(Strukturwandel der Öffentlichkeit), který byl nakonec uznán univerzitou v Marburku. Tato první velká Habermasova filosofická práce byla zveřejněna v roce 1961.Autor v ní studoval prostřednictvím marxistického pojmového aparátu roli veřejnosti při utváření politických rozhodnutí v rámci demokracie. Od Kanta přejal pojetí veřejné sféry jako zásadní instituce demokracie; pouze aktivně působící veřejná sféra totiž otevírá cestu pravé demokratické komunikaci. Při analýze masové komunikace v moderní společnosti dospěl podobně jako první generace Frankfurtské školy k závěru, že mohutný rozmach informačních toků, jako součást všeobecné masové spotřeby a ideologie konzumenství, vede paradoxně k atrofii demokracie. Kontrolu masové kulturypřevezmou mocné nadnárodní korporace, které prosazují své soukromé zájmy na úkor racionálního a kritického společenského konsensu. Východisko ve prospěch demokracie nachází Habermas později v teorii komunikativního jednání.[14]

Práce na Strukturní změně měla pro Habermase i konkrétní politický význam. Jak se s odstupem času vyjádřil,„…psal jsem Strukturní změnu veřejnosti především proto, abych sám sobě objasnil stinné stránky a chyby našeho politického systému, o jehož přednostech jsem nikdy nepochyboval.“ Z Habermasových četných dalších vyjádření je ale zřejmé, že považoval chyby politického systému Spolkové republiky za mnohem závažnější než jeho přednosti:„Jsem v intuitivní rovině vlastně přesvědčen o tom, že něco je v tomto systému velmi hluboce špatně založeno. To mě dráždí a je to také jedním z motivů mého teoretického úsilí…“.[15] Autor Habermasova filosofického životopisu H. Brunkhorst zdůraznil, že tato kniha obsahuje, byť v mírnější podobě, „centrální požadavek budoucích osmašedesátníků po vytvoření veřejnosti ve všech veřejných, jakož i soukromých grémiích či organizacích, v nichž veřejné záležitosti nejsou veřejně projednávány“. Demokracie se měla stát veřejnou záležitostí nejen politických stran, parlamentů či výkonné moci, ale celé společnosti.[16] Šlo tedy o jakési „poveřejnění“ demokracie, rozostření hranice mezi soukromým a veřejným prostorem, které zjevně nemělo daleko k politizaci společnosti, která byla signifikantním rysem obou totalitních systémů 20. století.

V této souvislosti je nutno upozornit na kontext poválečného vývoje sociologie, který se v celém západním světě odehrával ve znamení dominantního vlivu marxismu. Pojmy „veřejnost“ a „společnost“ patřily v soudobých sociologických studiích k těm nejfrekventovanějším, což způsobilo, že se prosadilo skoro výlučně „společenské pojetí člověka“. Lze samozřejmě namítnout, že sociologie jako věda o společnosti má právě toto v popisu práce. Na velmi neblahé konsekvence této skutečnosti však poukázal jeden z nejvýznamnějších poválečných německých sociologů Helmut Schelsky. Jakmile se člověk začne pojímat nikoli jako osoba, nýbrž jako činitel sociálních vztahů, funkcí a struktur, pak se vytrácejí ony osobní momenty morálky a rozumu, které kdysi evropská filosofie a právo vytvořily jako základ společného života, a to ve prospěch kolektivní anonymity. Jednání a jeho cíle se tak rozpouštějí v sociálních situacích a vztazích. Prosazuje se „konfliktní sociologie“ , jež veškeré životní nesnáze a napětí interpretuje jako „sociální“, čímž je nejen posiluje,ale v jistém smyslu i „produkuje“. Klasickým příkladem je Marxova teorie třídního boje.[17] Kritická teorie Frankfurtské školy analogicky pracovala s pojmy „represivní tolerance“ (Marcuse) či „strukturální násilí“, které se stalo v různých variacích celoživotním námětem J. Habermase.

Studentská revolta

Masová vzpoura univerzitního německého studenstva proti politickému establishmentu a politickému systému Spolkové republiky čerpala svou ideologii z kritické teorie Frankfurtské školy, a to zejména z díla Herberta Marcuseho. Habermasovy silně abstraktní a teoretické texty nemohly konkurovat Marcuseho „atraktivní“ a výbušné směsi Marxe a Freuda, ani Adornově studii Výchova po Osvětimi či jeho esejům o hudbě.[18]Slabší teoretický vliv na protestní hnutí vyvažoval Habermas praktickou aktivitou; jako mladý profesor udržoval styky se Socialistickým svazem německých studentů, jenž byl pro své komunistické sklony vyloučen ze Sociálně demokratické strany. Pokračující radikalizace protestního hnutí jej však podobně jako Horkheimera a Adorna nakonec donutila se od něj distancovat. Jediný představitel Frankfurtské školy, který „udržel krok“ s překotným vývojem německé studentské „revoluce“, byl Marcuse.

Na počátku 60. let přibývalo symptomů slábnoucí moci adenauerovských konzervativců. Jejich první velkou porážkou ve střetu s tiskem a veřejným míněním byla aféra kolem týdeníku Spiegel v roce 1962, která stála křeslo ministra obrany Franze Josefa Strauβe a popudila proti režimu velkou část intelektuální elity včetně Habermase.[19] Pro formování protestního hnutí, jež pozvolna nabývalo podoby generační vzpoury, měl velký význam také proces s osvětimskými dozorci z roku 1963. V intelektuální sféře zapůsobily jako bomba Marcuseho texty. Nejprve vyšel Jednorozměrný člověk (angl. 1964) a o rok později Represivní tolerance. V prvním z nich autor podrobil zničující kritice soudobý kapitalismus, který označil za nereformovatelný utlačovatelský a dalekosáhle manipulativní systém, jejž je nutno odstranit revolucí. Skutečným historickým zlomem se však stal až německý výbor z jeho díla z posledních tří desetiletí, který byl publikován pod názvem Kultura a společnostpoprvé v roce 1965 a do roku 1968 vyšel celkem pětkrát. Teprve odtud se mohla německá veřejnostpoprvé v širokém záběru seznámit s neomarxistickou tradicí a teorií Institutu pro sociální výzkum.

V první polovině 60. let v německých intelektuálních diskusích převládl diskurz, určovaný stoupenci kritické teorie. Především díky Horkheimerovu vlivu se jejich názory v rozhodující míře prosadily v novinách, časopisech a televizi, takže se stali svého druhu mediálními celebritami. Důležitým momentem byl enormní zájem význačných nakladatelství, z nichž se především Suhrkamp stal vlivným šiřitelem politických a společenských idejí Frankfurtské školy. Horkheimer si byl od počátku vědom toho, že pro úspěch jejich snahy o „demokratizaci“ státu je rozhodující získat mládež, tj. ovládnout vzdělávací proces, a to zejména univerzity. Společenské podmínky byly neobyčejně příznivé. Levicoví studenti začínali zpochybňovat morální autoritu mnoha profesorů, kteří se zapletli s nacismem, přičemž sociálně-psychologické zaměření kritické teorie se zdálo poskytovat ideální nástroj pro analýzu „zamlčované“ minulosti celé jedné generace Němců. Ve srovnání se zkompromitovanými veličinami typu Heideggera se Horkheimer, Adorno či Marcuse jevili jako jediní přesvědčiví obránci humanistického dědictví německé idealistické filosofie. Jakožto Židé, reemigranti, sociální vědci a levicoví intelektuálové byli v očích pokrokového studenstva zdaleka nejdůvěryhodnějšími osobami při rehabilitaci německých duchovních tradic.[20]

Význačnou roli při utváření dominantních pozic Frankfurtské školy v německém prostředí hrály silné vazby jejích představitelů na americké intelektuální apolitické kruhy. Horkheimer navázal za války kontakty s vlivným Americkým židovským výborem (American Jewish Committee), s nímž diskutoval o politické a morální obnově poválečného Německa. V témže duchu působilo analytické oddělení americké tajné služby, které zaměstnávalo řadu německých emigrantů včetně Marcuseho. V souladu s těmito aktivitami si frankfurtský institutvytkl za cíl zkoumat po válce všechny aspekty německého předválečného života, aby odhalil příčiny krachu výmarské republiky. Sociální vědy, interpretované v duchu kritické teorie, se měly stát intelektuálním fundamentem nové německé demokracie.[21]

Souběžně s levicovým posunem německé inteligence se radikalizovalo studentské hnutí, v němž se dominantní silou stal Socialistický svaz německých studentů (SDS). Jako neobyčejně účinný stimul k jeho aktivizaci zapůsobila válka ve Vietnamu. V roce 1966 uspořádal SDS na toto brizantní téma kongres ve Frankfurtu nad Mohanem, na němž jako hlavní řečník vystoupil Marcuse, vůdčí inspirátor amerického a německého protestního hnutí. Na kongresu, jehož se zúčastnil i Habermas, od r. 1964 ředitel frankfurtského Institutu pro sociální výzkum, byl pranýřován americký imperialismus, zatímco revolucionáři Che Guevara, Castro a masový vrah Mao Ce Tung se stali idoly německého studenstva. Následovaly první protestní akce a provokace proti profesorům, zejména těm, kteří měli ve svém životopise „hnědou skvrnu“. Studenti požadovali zastoupení v akademických senátech a zakládali revoluční komuny. Německé univerzity se pozvolna měnily v revoluční a anarchistická centra.

Hlavní baštou protestního hnutí se stala Svobodná univerzita v západním Berlíně, kde studoval Rudi Dutschke, jeden ze zakladatelů tzv. subversivní akce, neomarxistické revoluční poloilegální organizace. Dutschke se podílel na organizaci demonstrací proti íránskému šáhovi Pahlavímu, který přijel v létě 1967 do Spolkové republiky na oficiální návštěvu. Druhého července byl při policejním zásahu proti demonstrantům zastřelen student Benno Ohnesorg, což se stalo katalyzátorem další radikalizace tzv. mimoparlamentní opozice.[22]Několik dní poté pronesl Marcuse v západním Berlíně přednášku Problém násilí v opozici, v níž vyzval posluchače, aby uvrhli systém do krize, v níž by se mohlo zradikalizovat i dosud pasivní dělnictvo. V těchto dnech byl Marcuse nepopiratelným duchovním vůdcem celého protestního hnutí. Podle jeho návodu měli studenti vystupňovat bojkot výuky, přičemž měl přijít ke slovu i „osvobozený éros“, jehož významem se Marcuse zabýval ve svých freudovských studiích.[23] Radikální kritice zfanatizovaného studenstva ale nebyli vystaveni jen profesoři a jejich údajně zastaralé způsoby výuky, ale veškeré tradiční hodnoty. Rodina, autorita, řád, morálka či kultura byly odhozeny jako nepotřebná, ba škodlivá veteš, aby jejich místo mohly zaujmout Marcuseho osvobozené „pudové síly“. Všední život obyčejných lidí se stal předmětem systematické skandalizace.[24]

Vrchol protestního hnutí přišel v první polovině roku 1968. V únoru se konal další vietnamský kongres, a to pod Che Guevarovým heslem „Povinností každého revolucionáře je dělat revoluci“. Mnohé intelektuální veličiny celé Evropy zaslaly účastníkům své zdravice.[25] Při masové demonstraci, uspořádané v dubnu 1968 berlínskou radnicí proti levicovému hnutí a na podporu USA, byl postřelen Rudi Dutschke a v průběhu následujících nepokojů se úřadům podařilo protestní hnutí definitivně zlomit. K jeho rozkladu přispěly také nouzové zákony, schválené v květnu velkou koalicí CDU/CSU a SPD. Z prostředí radikálních komun vzešel pak levicový terorismus, který sužoval Spolkovou republiku v příštích více než deseti letech.

Habermas jako (neo)marxistický myslitel, pro nějž byla filosofie primárně nástrojem ke změně světa, zásadně souhlasil s cíli protestního hnutí a až do poloviny roku 1967 patřil k jeho předním intelektuálním inspirátorům. Po smrti studenta Ohnesorga však vyslovil na kongresu SDS obavu, že sílící sklon radikálních studentských organizací k násilí by mohl vyústit v „levicový fašismus“. Později psal o „fantomu“ revoluce a naivitě studentů, kteří měli šablonovité představy o fašismu a vnímali se jako prodloužená ruka Che Guevary v metropolích Západu.[26] Tím si ovšem vysloužil ortel zrádce revoluce, který nepochopil smysl a význam světového sociálního hnutí šedesátých let.

V četných pozdějších reflexích se Habermas znovu zamýšlel nad svými tehdejšími názory a postoji. Zpřesňoval a rozvíjel analýzy pozitivního společensko-politického potenciálu, jejž dle jeho mínění protestní hnutí uvedlo do pohybu.[27] Zdůrazňoval, že si studenti osvojili freudovský a marxistický ideový fundament, ale nedostatek historického vědomí u nich vedl k tak tuhému ideologickému dogmatismu, že bylo téměř nemožné jim vysvětlit, že navzdory oprávněnosti veškeré kritiky politického systému patří Spolková republika k několika nejliberálnějším zemím na světě. Za masových demonstrací v Paříži v květnu 1968 prý skutečně očekávali, že vypukne revoluce.

V souladu s hodnocením, jež dnes v Německu dominuje, přisoudil Habermas protestnímu hnutí funkci katalyzátoru zásadní společenské přeměny západoněmecké společnosti od autoritativní a represivní adenauerovské demokracie, jež se odmítala vyrovnat s německou minulosti, k otevřené pokrokové demokracii nové éry se Stranou zelených, etnickou rozmanitostí německých měst a liberálním křídlem v CDU. Použil přitom výrazy „kulturní revoluce“, „kulturní reorientace“ či „fundamentální liberalizace“.[28] V hodnotovém systému se otevřela trhlina, která vytvářela předpoklady pro posuny v normativní a institucionální oblasti. V pestrém repertoáru metod, taktik, požadavků a chování protestujících studentů nacházel Habermas inspiraci pro rozpracování svého oblíbeného konceptu radikální demokracie. Její podstatu nalézal v novém individualismu životních stylů, které se orientují podle libertinských vzorů.[29] Tento pojem odkazuje k zúčtování s tradiční morálkou v duchu radikální linie francouzského libertinského osvícenství Choderlose de Laclose a markýze de Sade, k čemuž sexuální revoluce uvnitř studentského hnutí, teoreticky se opírající o Marcuseho, evidentně směřovala. Ve svém osobním životě sice Habermas, na rozdíl např. od francouzského filosofa Foucaulta, nové „morálce“ nijak neholdoval, ale teoreticky ji zřejmě považoval za pozitivní „osvobozující“ moment.

Zatímco Herbert Marcuse mluvil v souvislosti s protestním hnutím o „nové senzibilitě“, nalézal Habermas, maje na mysli svou analýzu proměn veřejnosti, v projevech demonstrujících studentů nové formy autonomní veřejnosti. Veřejnosti, jež se již nenechá manipulovat a ovládat ze strany moci. Veřejnosti, která zruší hranice mezi demonstrací a občanskou neposlušností, mezi diskusí, festivalem a expresivní sebeprezentací. Politika budoucnosti je tedy pojímána jako radostný happening svobodných autonomních jedinců, jako specifická „demokracie in cash“. Ve svých úvahách o roce 1968 užil rovněž také velmi signifikantní termín „oddiferencování“ (Entdifferenzierung) jakožto stav, kde se má vše stýkat se vším.[30] Vzhledem k pozdějším radikálně rovnostářským Habermasovým názorům lze říci, že tu předjímá rušení společenských diferencí, likvidaci autority a hierarchie a všeobecnou emancipaci„utlačovaných jedinců“ jako předzvěst nadcházejícího antidiskriminačního tažení levicových liberálů. Ve svých interpretacích se nemýlil. Osmašedesátý rok na Západě nebyl ve svém úhrnu ničím jiným, než počátkem nového emancipačního příběhu evropského člověka, jenž setřásl „jho“ náboženství, zklamal se v komunismu i liberální demokracii a nyní se vydal za chimérou totální rovnosti.[31]

Teorie komunikativního jednání

Porážka studentských demonstrantů v roce 1968 znamenala z jejich pohledu pouze ztracenou bitvu. Ve válce o charakter Spolkové republiky docílili naopak rozhodující průlom, který Habermas vystihl slovy, že se v hodnotovém systému otevřela trhlina. Touto trhlinou začala do politického systému státu, řídícího se heslem roku 1969 nastoupivšího prvního sociálnědemokratického kancléře W. Brandta Více demokracie, pronikat na všech frontách kýžená demokratizace. Stát začal prosazovat další sociální práva včetně práv odborů a žen, snížil věkovou hranici pro účast ve volbách a zahájil reformu univerzit. Důsledkem byl mj. ohromný růst výdajů a počátek zadlužování státu, což plně odpovídalo strategii levice v SPD „testovat hranice zatížitelnosti hospodářství“.[32]

Souběžně radikální levice zahájila, resp. urychlila proces, který v obsáhlé stati ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z konce roku 1971 pod názvem Jak odstranit systém. Strategie dlouhého pochodu institucemi analyzoval H. Schelsky.[33] Jeho ideovým základem je „zrušení základních politicko-sociálních vzorů a z nich vyrůstajících životních vzorců společensky nosných skupin ve Spolkové republice … tím, že se odstraní jejich hodnotová a ideologická politicko-sociální základna“. S pomocí vágní revoluční, pokrokářské a rovnostářské frazeologie, proti níž se povšechně liberálně uvažující úředník či politik zpravidla není schopen účinně bránit, atakují radikálové veškeré reprezentanty státních a veřejných institucí jako autoritativní vládnoucí vrstvy, které je nutno zbavit moci. Proto může být tato revoluční strategie označena jako kolektivní generační výměna, přičemž morální a politické hodnoty napadených institucí jsou degradovány na prostředky mocenského boje.

Schelsky vymezil tři skupiny institucí, na které se tato revoluční strategie koncentruje. První na řadě jsou vzdělávací a výchovná zařízení, především univerzity a sdělovací prostředky. Radikálové pochopili jejich rozhodující význam v moderní komplexní společnosti, spočívající v tzv. „tlumočení smyslu“. Jsou to intelektuálové, kteří ovládli produkci a tok informací, jimž propůjčují „smysl“, přičemž systematicky potírají skutečnost prostřednictvím vágních morálních přesvědčení.[34] V rámci zápasu za ovládnutí vysokých škol se revoluční strategie „s obrovským úspěchem zaměřila na politické a názorové liberály“, tj. v politickém kontextu Spolkové republiky nejen FDP, ale rovněž podstatnou část SPD a CDU. Schelsky si všiml, že liberálové v morálně-názorové revoluci ztrácejí svou silnou stránku – toleranci, umírněnost, „soudnou kompromisnost“ a oporu ve vlastní zkušenosti, které jsou základem stabilního demokratického systému. V situaci radikální polarizace, jež je nutným předpokladem pro úspěch revoluční strategie, se nutně přiklánějí k opačným zásadám a pomáhají podvracet systém, s nímž jsou existenčně spjati. Na počátku 70. let byl již podle Schelského zápas o revoluční proměnu německé univerzity dobojován.

V boji o státní instituce – soudnictví, správu, vnitřní bezpečnost atd. – se radikálové spokojují s jejich znejistěním a proměnou státu v nástroj partikulárních a ideologických zájmů. Jako osvědčený prostředek se ukázalo přemrštěně uplatňovat základní individuální práva a svobody s cílem zpochybnit legitimitu státních institucí, na prvním místě policie, armády a soudů. Mocenské složky jsou soustavně obviňovány z útlaku, represí vůči občanům a z vrchnostenských manýrů. Účinnými metodami je např. přehnané uplatňování práva na odmítání vojenské služby čipermanentní difamace policie a soudců, označovaných progresivními sociology pejorativně za „ochránce práva a pořádku“. Třetí skupina institucí, zajišťujících hospodářství a sociální infrastrukturu, má být ovládnuta a maximálně vytěžována ve prospěch revolučních skupin. K tomu slouží především tlak na zvyšování sociálních nároků bez ohledu na výkonnost systému, v čemž se – jak vidno – radikálové dokonale shodovali s levicovým křídlem v sociální demokracii. Nesmírně chytlavý pojem „sociální spravedlnost“, jejž jako enormní hrozbu pro právní řád liberálního státu právě v této době vyčerpávajícím způsobem analyzoval Fr. August von Hayek, plnil dokonale roli ideálního pomocníka revoluční strategie.[35] Jakýkoli oprávněný konflikt zájmů byl jejími protagonisty interpretován „hodnotově“ jako střet, ohrožující podstatu či alespoň legitimitu systému, přičemž neuvážená reakce obhájců systému v podobě důrazu na harmonické vztahy v „sociálním státě“se okamžitě stávala nechtěným pomocníkem při nové vlně útoků proti „nespravedlivému“ systému.[36]

Schelského pronikavá analýza důsledků protestního hnutí konce šedesátých let přimělaskupinu levicově liberálních publicistů, filosofů a sociologů k jakémusi kontramanifestu, v němž byl Schelsky postaven do role obhájce autoritativní státní ideologie, toužícího po ideálu bezkonfliktní společnosti jako základu „funkční“ demokracie. Byl označen za „utopického konzervativce“, který zavírá oči před sociálním a kulturním vývojem. J. Habermas se na této polemice aktivně nepodílel, i když byl jejími účastníky několikrát citován. Není však sporu o tom, že jako vášnivý obhájce dědictví roku 1968 by se s naprostou většinou kritiky proti Schelskému mohl ztotožnit.[37]


Aleš Valenta, publikováno v časopise Kontexty, č. 1/2017. Text bude pokračovat svou druhou v částí v příštím čísle časopisu Kontexty.



[1] Tato studie se zabývá primárně politickým myšlením J. Habermase. Opírá se proto především o jeho politicko-filosofické statě, početná publikovaná interview, dále o sekundární literaturu a jen v malé míře o vlastní studium Habermasových filosofických spisů.

[2] Brunkhorst, Hauke: Grundwissen Philosophie. Habermas. Leipzig 2006, s. 8.

[3] Horster, Detlef – van Reijen, Willem: Interview s Jürgenem Habermasem. In: Horster, Detlef: Jürgen Habermas. Praha 1995, s. 67. Jednalo se o ministra dopravy Hanse-Christopha Seebohma (1903-1967).

[4] Tamtéž.

[5] Habermas, Jürgen: A Berlin Republic: Writings on Germany. Lincoln 1997, s. 60.

[6] Brunkhorst, H.: c. d., s. 13. Heidegger ve své inaugurační řeči jako rektor univerzity ve Freiburgu v dubnu 1934 přivítal Hitlerovu „německou revoluci“. Svůj úřad sice po roce složil, ale členem NSDAP zůstal až do konce války. Francouzskými okupačními úřady byl v rámci denacifikace označen za tzv. Mitläufer, ale nebyl nijak postižen. V roce 1951 se proto mohl vrátit na freiburskou univerzitu, kde pravidelně přednášel do roku 1958.

[7] Pro Habermase měla otázka vyrovnání se s minulostí i osobní rozměr, protože také jeho otec patřil k těm bývalým členům NSDAP, kteří za minulostí chtěli udělat tlustou čáru.

[8] Matuštík, Martin Beck: Filosoficko-politický profil Jürgena Habermase: kritické zhodnocení biografické argumentace. Filosofický časopis, roč. 52, 2004, č. 2, s. 13.

[9] Heideggerovo zdráhání distancovat se po válce od nacismu a především jeho „zaryté mlčanie“ o Osvětimi bylo podle Habermase „symptomatické pre mentalitu celej generácie, formujúcej adenauerovské obdobie“. Interview s Robertom Maggiorim. In: Habermas, J.: Dobiehajúca revolucía. Bratislava 1999, s. 27-28.

[10] Brunkhorst, H.: c. d., s. 8.

[11] Habermasův článek Carl Schmitt v politické intelektuální historii Spolkové republiky byl otištěn ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 3. 12. 1993. Přetištěn byl v uvedené práci A Berlin Republic, s. 107-117.

[12] Valenta, Martin: Revoluce na pořadu dne. Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně Zelených: diskurzivní analýza. Praha 2011, s. 96.

[13] Horster, Detlef – van Reijen, Willem: Interview s Jürgenem Habermasem, s. 70.

[14] Borradori, Giovanna: Filosofie v době teroru. Rozhovory s Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou. Praha 2005, s 70-72.

[15] Tato slova pocházejí z konce 70. let, ale platila nepochybně, a možná ještě v zesílené míře, pro jeho hodnocení počátečních let šedesátých. [15] Horster, Detlef – van Reijen, Willem: Interview s Jürgenem Habermasem, s. 71-72.

[16] Brunkhorst, H.: c. d., s. 15.

[17] Schelsky, Helmut: Die Arbeit tun die anderen. Klassenkampf und Priesterherrschaft der Intellektuellen. Westdeutscher Verlag 1975, s. 258. Z těchto důvodů lze podle autora cum grano salis zaměnit sociologii se socialismem.

[18] V šedesátých letech publikoval Habermas ještě dvě větší práce: Teorie a praxe (Theorie und Praxis, 1963) a Poznání a zájem (Erkenntnis und Interesse, 1968).

[19] Spiegel zveřejnil citlivé materiály vojenského charakteru, což Strauβ vyhodnotil jako ohrožení bezpečnosti státu a nechal pozatýkat odpovědné redaktory a provést razii v sídle týdeníku. Po několika měsících masivních protestů, jež otřásly Spolkovou republikou, byl donucen podat demisi. Habermas, tehdy profesor v Heidelbergu, podepsal protestní dopis, varující před oklešťováním demokratických svobod. Matuštík, M. Beck, c. d., s. 212.

[20] Albrecht, Clemens a kol.: Die intellektuelle Gründung der Bundesrepublik. Eine Wirkungsgeschichte der Frankfurter Schule. Frankfurt am Main 1999, s. 519 ad. Autoři této studie, vesměs stoupenci a pokračovatelé Frankfurtské školy, dokonce tvrdí, že jedině na bázi kritické teorie byl možný radikální rozchod s fašismem (!), aniž došlo k rozlomu německé intelektuální tradice.

[21] Tamtéž, s. 114-119.

[22] Valenta, M.: c. d., s. 65.

[23] Tato Marcuseho výzva padla na úrodnou půdu, jak se o tom přesvědčil Adorno, uprchnuvší z posluchárny před „osvobozenými“ studentkami s obnaženými ňadry.

[24] Di Fabio, Udo: Kultura svobody. Brno 2009, s. 60. Velmi výstižné je rovněž autorovo tvrzení, že „osvobození od starých vazeb, útok na tradice, stát, rodinu, klasický obsah vzdělání a na instituce,…, to vše připravovalo půdu pro globalizované hospodářství dneška.“

[25] Nechyběli mezi nimi Marcuse, Sartre, Ernst Bloch, Alberto Moravia a další. Srov. Valenta, M.: c. d., s. 160.

[26] Interview s Angelom Bolaffim. In: Habermas, J.: Dobiehajúca revolucía. Bratislava 1999, s. 21-22.

[27] V roce 1977 dokonce provedl jakožto uvědomělý progresivní intelektuál sebekritiku a odvolal výtku „levicového fašismu“, za což mu prý Dutschke „důrazně poděkoval“. Tamtéž, s. 22. V rozhovoru s van Reijenem konstatoval v ryzím marxistickém žargonu, že v letech 1967-1968 „reagoval příliš jako buržoazní intelektuál“. [27] Horster, Detlef – van Reijen, Willem: Interview s Jürgenem Habermasem, s. 73

[28] Interview s Angelom Bolaffim. In: Habermas, Dobiehajúca revolucía, s. 23-24.

[29] Tamtéž, s. 24.

[30] A pokračoval: „…existenciálne požadavky adolescentních návštěvníkov cirkevného snemu s radostným hedonizmom yuppies, slasť z politiky prvej osoby s vypočítavosťou estetiky tovaru a vážnosťou informácií a argumentácií…“. Tamtéž.

[31] K emancipačním příběhům lidstva srov. Sousedík, Stanislav: Svoboda a lidská práva. Jejich přirozenoprávní základ. Praha 2010, s. 109-115.

[32] Wolfrum, Edgar:Zdařilá demokracie. Dějiny Spolkové republiky Německo od jejích počátků až po dnešek. Brno 2008, s. 270.

[33] Pojem „dlouhý pochod institucemi“ použil vůdce protestního studentského hnutí R. Dutschke. Jako první zformuloval tuto skrytě revoluční strategii italský komunista A. Gramsci. Srov. Schelsky, H.: Jak odstranit systém. Strategie dlouhého pochodu institucemi. Občanský institut, bulletin č. 178, červen 2006.

[34] Základní intelektuální a etické hodnoty jsou přitom přetvářeny v nástroj vlády a teroru. „Teror ctnosti“ poprvé objevil Hegel u Roberspierra. Schelsky, H.: Jak odstranit…, s. 6. Srov. též Sarrazin, Thilo:Teror ctnosti. Praha 2016 (německy 2014).

[35] Hayekův stěžejní spis Právo, zákonodárství a svoboda, jehož druhá část se nazývá Fata morgana sociální spravedlnosti, vyšel v roce 1973.

[36] Schelsky, H.: Jak odstranit…, s. 11. V roce 1975 publikoval Schelsky rozsáhlou syntézu svých názorů a polemik s pokrokáři, jejíž název odkazuje na funkci, kterou levicoví intelektuálové přiřkli hospodářským činitelům: Práci konají ti druzí. (Srov. pozn. č. 17). V tomto textu mnohostranně rozpracoval funkci moderních intelektuálů při revolučním přetváření společnosti. Nejsou jen „zprostředkovali smyslu“ (Sinnvermittler), ale také „učiteli spásy“ (Heilslehrer). Stavějí se do role spasitelů způsobem, v němž Schelsky rozpoznal zřetelně náboženské rysy. Tato „nová religiozita“, dobře pochopitelná s ohledem na náboženskou potřebu moderního evropského člověka, ztrativšího křesťanskou víru, nesmí však zakrýt evidentně mocenský nárok novodobých spasitelů, jejichž činnost má zničující důsledky pro každodenní život a politiku. Hlásáním spásy (Heilsverheiβung) se zredukuje svět všedního dne s jeho prací, úsilím a úspěchy na cosi nevýznamného a náhodného, resp. na „pouhá fakta“, která je třeba překonat; konkrétní skutečnost se tak stane nelegitimní. Politika přestane být složitým vyvažováním zájmů, obranou právního řádu a docilováním praktického sebestvrzení, ale stává se pouhým nástrojem k realizaci sociálního Endzustand božské společnosti nebo socialismu.

[37] Grube, Frank – Richter, Gerhard (Hrsg.): Die Utopie der Konservativen. Antworten auf Helmut Schelskys konservatives Manifest. München 1974.


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku