10/03/2017
Ostatní
Poznámky k EU a euru: jsem na Mendelově nebo Mundellově univerzitě?
Vystoupení na konferenci „Firma a konkurenční prostředí“


Děkuji za pozvání na Vaši univerzitu, kterého si opravdu vážím. Moji návštěvu jsme plánovali dlouhou řadu let, ale až do dnešního dne k ní nedošlo.

Děkuji i za návrh tématu, které bych si sám asi vybrat nedovolil – s ohledem na to, že se dnešní konference jmenuje „Firma a konkurenční prostředí“. O tom moje vystoupení není. Nebudu spekulovat o tom, zda Evropská unie svou stále narůstající regulací trhu přispívá či nepřispívá k vytváření konkurenčního prostředí. (Samozřejmě vím, že skutečné tržní prostředí určitě nevytváří.)

Pokusím se říci něco k EU a euru, i když je to téma, ke kterému už bylo asi řečeno a napsáno všechno možné (i nemožné). Něco říci však nestačí, chybí-li naslouchání. Tomu, co ekonomové – skuteční ekonomové, nikoli i ekonomickými tituly ověnčení apologeti evropské unifikace – celá desetiletí říkají, nebylo a ani dnes není nasloucháno. Zejména těmi, kteří o těchto věcech rozhodují.

Fatální nepochopení problému Evropské unie a eura přetrvává, problému, který je důsledkem toho, co těmto institucím bylo už při jejich zrodu dáno do vínku, co je tedy jejich definiční charakteristikou, a tím i jejich vrozenou vadou. Přetrvává i přes dobře slyšitelné a dostatečně zřetelně viditelné signály z reálného světa jakými jsou

- dlouhotrvající evropská stagnace (řada EU zemí se dodnes nedostala na úroveň předkrizového roku 2007);

- evidentní zaostávání Evropy proti rychle rostoucímu „zbytku světa“ (zejména proti Asii);

- dluhová krize mnoha členských států EU;

- trvale vysoká míra nezaměstnanosti;

- chaos kolem migrace;

- z ekonomického pohledu absurdní energetická politika, atd.

Tyto charakteristiky ukazují, že jak Evropská unie, tak jeden z jejích výhonků – euro – přinášejí efekty úplně jiné, než jaké by podle záměrů svých tvůrců, propagátorů a apologetů přinášet měly.

Mezera mezi propagandou ovlivněnými očekáváními a faktickou skutečností není novým a neznámým fenoménem. Při studiu ekonomiky komunistické éry jsme mnozí (ale už nás zůstává málo) brzy pochopili, že jednou věcí byl hypotetický, normativní ideál centrálně plánované ekonomiky (CPE) a úplně jinou věcí byla realita ekonomiky sovětského typu (EST). Ta se chovala úplně jinak, než jak to předpokládal a požadoval normativní model CPE. Snad je tato klíčová věc na Vaší univerzitě studentům i dnes dostatečně jasně vysvětlováno. Tehdy získané zkušenosti nesmějí být zapomenuty. Současná evropská realita naznačuje, že se obdobně velká mezera vytvořila i mezi realitou EU (a eurozóny) a jejím normativním modelem.

Bez ohledu na to, bylo-li to tak zamýšleno a veřejně deklarováno, Evropská unie (i její předcházející institucionální formy – EHS a ES) je ve skutečnosti

1. pokusem zbavit se tradiční, historií prověřené konstitutivní entity jak vnitrostátního, tak mezinárodního uspořádání westfálského typu (vzniklého po třicetileté válce), kterou je národní, či na bázi dominantního národa vytvořený stát. Díky tomuto systému však nastal historicky unikátní rozmach Evropy. Komplementární k tomu je úsilí nahradit stát uměle vytvořenou celokontinentální entitou, která se má stát alternativním – a v dnešní zvrácené ideologii multikulturalismu – kvalitativně lepším zdrojem identity obyvatel evropského kontinentu. Paralelním cílem je – likvidací malých států (oné „kleine Staaterei)“ – vytvořit velmoc schopnou být svou velikostí významným a respektovaným hráčem v celosvětovém měřítku;

2. pokusem odstraněním hranic usnadnit pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu přes historicky vzniklé hranice evropských států[1]. Záměrem je přispět k vytváření – v minulosti fakticky neexistující (pouze ex-post postulované) – evropské identity masivní podporou pohybu lidí mimo území jejich původních států. Skoro se mi chce říci podporou migrace. Původně snad bylo záměrem i zvyšování ekonomického blahobytu, avšak nikoli změnou ekonomického systému, nýbrž rozšiřováním velikosti trhu (pomocí tzv. úspor z rozsahu, angl. economies of scale). Převažovala víra, že tyto „úspory z rozsahu“ více než vyváží ztráty ze zátěže, kterou přináší welfare state (sociální stát), různá environmentalistická omezení a celková přeregulovanost ekonomiky;

3. pokusem zajistit přesun maxima rozhodování na centrální, nejlépe celokontinentální úroveň, neboť různá selhání trhu a zejména negativní spillover-efekty jsou považovány za odstranitelné jedině zesílenou centrální regulací. Je to postaveno na nedůvěře k trhu a na představě, že v ekonomických aktivitách dominují externality nad „internalitami“, resp. na tezi, že je boj s externalitami mnohem důležitější než starání se o systémové předpoklady racionálního chování ekonomických subjektů, tedy než starání se o trh;

4.  jeden z prvků evropské unifikace, euro, bylo a je nezodpovědným a riskantním pokusem abstrahovat od faktické heterogenity evropského ekonomického prostoru a je ambicí ho uměle homogenizovat vytvořením jednotné evropské měny. Vedlejším cílem určitě bylo vytvořit „velkou“ měnu a touto měnou konkurovat evolučně se prosadivším světovým měnám. Protože euro nebyl a není primárně ekonomický projekt, byl – spolu se Schengenem – koncipován jako účinný příspěvek ke konečné likvidaci národních států.

Bez uvědomění si těchto čtyř definičních charakteristik EU nemá smysl diskutovat dílčí technicko-organizační či legislativně-ekonomické aspekty současné EU. Nemá smysl diskutovat ani návrhy případných parciálních změn.

Ne náhodou jsem do názvu svého dnešního příspěvku dal slova Mendel a Mundell. Snad bude této mé paralele rozuměno. Mendel je klíčem k Vaší univerzitě, Mundell je klíčem k pochopení problematiky eura. Rozumím-li tomu dobře, Gregor Johann Mendel zde v Brně, před jedním a půl stoletím, při pokusech s křížením rostlin objevil nauku o dědičnosti. Někdo se zde na Vaší fakultě snad zabývá i tím, zda pro křížení států platí Mendelova kritéria uniformity a reciprocity, zda platí zákon o volné kombinovatelnosti genů nebo zda platí pravidla jiná. Možná by toto produktivní vědní paradigma mohlo pomoci i nám ekonomům. Dnešní multikulturální doktrína je – na první pohled – o něčem velmi podobném.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell zhruba o sto let později (v roce 1961) zformuloval předpoklady možné existence fungováníschopné a efekt přinášející společné (jednotné) měny pro větší počet ekonomických celků a dokázal, že společná měna má smysl jen v tzv. optimální měnové zóně[2].

Začal jsem výrokem, že vše už bylo řečeno. Při hledání svých dřívějších formulací o Mundellovi (z mého laudacia u příležitosti jeho čestného doktorátu na pražské VŠE) jsem shodou okolností vzal do ruky i svůj projev z roku 1998 na konferenci v Luxemburgu[3], na které byl přítomen i Robert Mundell. Dovolím si z tohoto svého, skoro 20 let starého projevu citovat.

Řekl jsem, že „jsem frustrován z toho, že o euru už bylo řečeno všechno, problémem není nedostatek znalostí, ale bojím se, že nikdo nenaslouchá“. Opakuji, bylo to v roce 1998. Řekl jsem, že „podmínky pro úspěšnou měnovou unii jsou mikroekonomické a že nemají nic společného s makroekonomickými podmínkami formulovanými v Maastrichtu“. Zdůraznil jsem, že přínosy obchodu jsou vázány na existenci zóny volného obchodu a celní unie a že v podstatě nesouvisí s měnovou unifikací. Řekl jsem, že „není možné bez následků udělat z jedné významné ekonomické proměnné veličiny konstantu“. Varoval jsem, že když se zafixuje jedna veličina – měnový kurs – musí se začít hýbat veličiny jiné, zejména tím budou nezbytné rozsáhlé mezistátní finanční transfery, protože „náklady a výnosy měnové unie nebudou rovnoměrně rozděleny mezi její jednotlivé členy“. To jsou hlavní citáty.

Připomněl jsem i to, že jsem několik dní předtím v Bruselu mluvil s předsedou Evropského parlamentu a že mne překvapilo, že ho vůbec netrápí ani nedostatek argumentů ve prospěch eura, ani argumenty v jeho neprospěch. Explicitně mi přiznal, že pro něho euro není cíl, ale jen prostředek pro urychlení vzniku něčeho úplně jiného – fiskální (finanční) a politické unie, což je – jak mi tehdy řekl – konečným úkolem všech skutečných Evropanů.

Toto všechno je triviální a nezasloužilo by si to být zde dnes citováno, kdyby to nebyly věty z prosince 1998, pár týdnů před zrodem – na počátku jen – bezhotovostního eura. Pokusím se proto důsledky mnou výše uvedených čtyř definičních charakteristik unifikační verze evropské integrace naznačit podrobněji:

ad 1) Jako první jsem uvedl rozbíjení westfálského uspořádání Evropy, oslabování či úplné potlačování národních států a vytváření nadnárodní, celokontinentální entity. Stále opakovaná teze, že to samo o sobě odstraní války v Evropě je neudržitelná (a je nedůstojné o ní vážně mluvit)[4]. Každý rozumný člověk ví, že druhou světovou válku nezpůsobil národní stát, ale Hitler a jeho nacistická ideologie, navíc ve střetu s ideologií komunistickou, i když ta v tom byla až druhotná. Hitlera ostatně nakonec porazily právě a jedině národní státy (a ne nadnárodní instituce) a jejich schopnost mobilizovat své, svým vlastenectvím motivované občany k obraně států, které považovali za své.

Odstraňování národních států v Evropě (a paralelní proces zesilování evropské centralizace) potlačuje v Evropě demokracii, protože ta vyžaduje autentický demos (politický lid) a ten mimo národní stát nemůže existovat. Unifikační proces proto vede k de-demokratizaci Evropy, ke vzniku post-demokratické společnosti, nejenom k tomu, co se eufemisticky nazývá demokratický deficit[5]. Na kontinentální úrovni demokracie existovat nemůže, což vyslovit dávno není novou, a už vůbec ne revoluční myšlenkou.

Likvidaci národních států si ale demos v členských státech EU nepřeje, přejí si to pouze politické, mediální, akademické a kulturní elity, které fascinuje možnost vládnout (či alespoň radit) celému kontinentu (nejen např. malému Lucembursku). Ty se také nesmírně radují z oslabení demokratické, voličské kontroly vzdálením se od svých voličů dostatečně daleko.

Rozporuplné zájmy přirozených entit – národních států – znesnadňují plány na vytvoření jednolité evropské velmoci, která by vystupovala jako rovný s rovným se skutečnými světovými velmocemi. Ty na rozdíl od EU vystupují s jasně definovaným národním zájmem (a proto i mandátem).

ad 2) Další, mnou výše zmíněnou ambicí evropské integrace bylo vytvořit velký ekonomický prostor, velký trh, což je všeobecně považováno za blahodárné. O tom není v ekonomii pochyb. Důsledkem vzniku velkého otevřeného prostoru, prostoru bez hranic, je však i zvýšená mobilita lidí (a pracovních sil) vedoucí k rozbíjení národní identity a k posilování identity evropské. To je – pro dnešní evropské elity – žádoucím vedlejším efektem. (V tomto textu abstrahuji od dalších důsledků otevření hranic, kterými je zejména umožnění volného pohybu Evropou i pro všechny ty, kteří do Evropy přicházejí i s jinými než pozitivními záměry.)

Economies of scale, úspory ze zvětšujícího se rozsahu, podle všech standardních ekonomických učebnic nesporně existují, ale v reálném světě vysoce regulovaných trhů mají své limity a svá omezení. Těmi jsou disefekty plynoucí z narůstající vysoce centralizované a od ekonomických subjektů proto vzdálené regulace trhu (viz nesmírně rozsáhlá legislativa kolem „společného trhu“, protože se nejedná o free market, ale o common market). Významným disefektem je i zbavování se systémové konkurence (odlišností ekonomických a sociálních systémů v jednotlivých zemích, což vždy směřovalo k prosazování se toho nejlepšího). O důsledcích zbytečné centralizace víme díky komunismu mnohé. (Trochu to neví západní Evropa. Ukazuje se, že to bez autentického prožitku není sdělitelné.)

Likvidace hranic má ale ještě další nepříjemné disefekty, které byly po celá desetiletí díky nepromyšlenému a nezodpovědnému propagování Schengenu zcela opomíjeny. Zřetelně se projevily až při vzniku masové migrace[6]. Ekonomové musí rezolutně odmítnout falešné teze o migrantech jako o žádoucím přílivu pracovních sil – nepřicházejí do Evropy jako pracovní síly a navíc máme v Evropě pracovních sil dostatek (v EU je 23 miliónů nezaměstnaných – viz kap. 6 naší knihy).

Dnešní masová migrace destabilizuje Evropu politicky, ekonomicky i civilizačně-kulturně a ke vzniku oné kýžené evropské identity v žádném případě nepřispívá. Masovou migrací se dosavadní slabá unijní identita nezvyšuje, naopak oslabuje. (Pocit evropské identity a solidarity je pravděpodobně zvyšován jen v prostředí evropských elit, které se cítí být stále se zesilující „vzpourou davů“, vzpourou evropského demos, ohroženy, a proto začínají držet stále více spolu.)

ad 3) Odpůrci trhu, a těmi jsou v drtivé většině i evropští politici a je obklopující fellow travelers (evropská byrokracie, evropská média a akademici), bojují s trhem zveličováním defektů – či selhání – trhu (a zcela zapomínají na ještě daleko větší defekty státu) a dělají to i tím, že se od ekonomů naučili slovo „externalita“. Ekonomové by měli říci zcela rezolutně, že externality v ekonomické aktivitě nedominují a že je jen velmi málo – svými důsledky – významných externalit, které se projevují až na celokontinentální úrovni. Několik dopravních tahů a produktovodů (ropovodů a plynovodů) snad má opravdu kontinentální povahu, ale – za prvé – vznikaly i bez EU (Orient Expres, letecké spoje) a – za druhé – i teď jsou v EU předmětem bezskrupulózní politiky velkých evropských hráčů (viz debata o severní či jižní větvi plynovodu), nikoli úsilím o maximalizaci ekonomického efektu pro obyvatele Evropy.

Externality jsou postulovány jako významný důvod pro hledání celoevropských řešení. Musíme – jako ekonomická obec – trvat na tom, že je koncept externalit nesmírně užitečným instrumentem ekonomické analýzy, ale že se může stát i velmi nebezpečným způsobem, jak ekonomickou argumentaci zcela torpédovat. A právě to se – zejména v souvislosti s argumentací environmentalistů – v současnosti v Evropě děje.

ad 4) Vzpomenu-li si na své dlouhé debaty s významnými evropskými státníky již v 90. letech, tedy ještě před vznikem eura (zejména s Helmutem Kohlem) a na desítky politických jednání a odborných konferencí v průběhu celého uplynulého čtvrtstoletí, vždy mne fascinovalo

- podceňování faktické heterogenity evropských ekonomik a

- víra v to, že integrační (a zejména unifikační) proces povede k rychlé homogenizaci ekonomik a ne-li, pak aspoň k vytvoření politické unie, která bude fiskálními transfery důsledky heterogenity solidárně vykompenzovávat.

Věcné argumenty v těchto diskusích nikdy nepůsobily. To, že je jih Itálie přes 150 let trvající politickou unii ekonomicky úplně jiný než italský sever, nehrálo a nehraje v představách Italů (a dalších Evropanů) o EU žádnou roli. To, že byla a je měnová unifikace Německa neuvěřitelně nákladným procesem, také ne[7]. To, že Řecko před vstupem do eurozóny muselo po celá desetiletí opakovaně devalvovat svou drachmu, zatímco Německo stejně opakovaně, skoro v pravidelných intervalech, svou marku muselo revalvovat, také ne. Ve svém článku na toto téma (v červenci 2015)[8] jsem se ptal: „Nebylo šílenou iluzí (ne-li vědomým klamem) očekávat, že obojí – jak devalvace, tak revalvace – přijetím eura skončí?“. Přidal jsem i otázku: „Kdy už bude přiznáno, že problém není ani v Řecku, ani v Německu, ale v chybné konstrukci eura?“. Mám strach, že se k tomuto přiznání nepřibližujeme.

Uplynulé desetiletí, zejména období od krize let 2008-2009, prokázalo, že členské státy eurozóny identické nejsou a že žádná měnová unie (a z ní vyplývající společná měna) není neškodná a neutrální. Neškodná a neutrální být nemůže. Ekonomové vědí, nebo by vědět měli, že peníze nejsou neutrální (a že proto ani jejich cenu – měnový kurs a úrokové sazby – nelze beztrestně politicky manipulovat).

Zdá se mi, že měl pravdu raný Mundell, když psal v 60. letech své první práce na toto téma, a že se mýlil pozdní Mundell, když začal obhajovat euro jako vhodný prvek evropské integrace. Platí jistě i Mendelova teze, že rostliny – které nemají žádnou vlastní subjektivitu – lze experimentálně křížit, zatímco s lidmi, a s jimi vytvořenými celky, tyto experimenty dělat nelze. A vznik eura takovým experimentem byl.

Vím, že jsem nenaslouchající a o opaku dávno přesvědčené nepřesvědčil. Byla-li ale zde i jiná skupina posluchačů, pak to snad nějaký smysl mělo. Děkuji za pozornost.

Václav Klaus, Projev na konferenci „Firma a konkurenční prostředí“, Provozně-ekonomická fakulta Mendelovy univerzity, Brno, 9. března 2017



[1] V minulosti jsem vždy dodával, že šlo i o usnadnění pohybu myšlenek. Teď o tom mám pochybnosti. Podporován je jen pohyb politicky korektních myšlenek a navíc jen vertikálně a nikoli horizontálně. A vertikálně jen jedním směrem, shora dolů.

[2] Robertu Mundellovi byla věnována řada mých textů, shrnující je článek „Robert Mundell a optimální měnové zóny“ (z roku 2000), přetisknutý v knize „Autoři CEPu o euru“, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2010 (k přečtení na www.klaus.cz/clanky/2146). Opakovaně jsem se zúčastňoval každoročních konferencí, které celá desetiletí pořádal na svém zámku u italské Sieny. Mundell považoval za klíčovou „mobilitu výrobních faktorů a cenovou a mzdovou flexibilitu“ – bez nich nemá společná měna smysl.

[3] Klaus, V., European Monetary Union: Its Economic and Political Interdependencies, prosinec 1998, Luxemburg, www.klaus.cz/clanky/573.

[4] Nedávno s touto tezí vystoupil při udělení čestného doktorátu na pražské VŠE i známý německý ekonom Hans-Werner Sinn.

[5] Velmi přesně říká Jiří Weigl, že „tzv. demokratický deficit Evropské unie není politováníhodným nedostatkem, ale kýženým vzorem postdemokratické budoucnosti pro všechny“ (v článku „Kde je lež a kde pravda“, Newsletter IVK, únor 2017, k přečtení na www.institutvk.cz/clanky/jiri-weigl-kde-je-lez-a-kde-pravda.html).

[6] Širší pohled na tuto problematiku je obsažen v knize Klaus, V., Weigl, J., Stěhování národů, Olympia, Praha, 2015. Řada významných aspektů tohoto problému je rozebírána v knize Břicháček, T., Unie ve víru migrační krize, publikace IVK č. 31, Praha, 2016.

[7] O tom více v Klaus, V., Komparative Analyse der Transformation im Multavialand und Albisland, Technická univerzita Drážďany, únor 2007, www.klaus.cz/clanky/15.

[8] Klaus, V., Trpí Německo doplácením na Řeky?, MF Dnes, 30. 7. 2015.


39
Marie Terezie - 300 let od narození
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

38
Česko-německá deklarace - dvacet let poté
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

37
Kamil a Stanislava Janáčkovi: Ekonomický úpadek Evropy
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku