Neradostný stav českého školství je tématem, které by mělo vzbuzovat řadu oprávněných obav rodičů i učitelů, a proto by mělo vyvolávat bouřlivou diskusi. Politickou, společenskou i odbornou. Je tomu ovšem tak? Ačkoliv politikové a politické strany často mluví o školství a vzdělávání jako o svých hlavních prioritách, opak už je celá léta pravdou. Ministry či ministryněmi školství se stávají nevýrazné politické postavy bez náležité odborné a společenské autority. Pravidelně tito lidé sice ujišťují voliče, jak moc jim školství leží na srdci, ale namísto nezbytných rozhodnutí, namísto vyčištění a zpřehlednění vzdělávacího systému svým činěním přispívají k jeho další chaotizaci. Zmatený politický aktivismus tak pravidelně s každým novým ministrem začíná i „novou“ reformou, aby další ministr onu – v té chvíli již „starou“ – reformu negoval a nahradil ji vlastní reformou „novou“. Výsledkem je zmatek, nepřehlednost, rezignace na řád. Tedy to nejhorší, co se může vzdělávacímu systému přihodit.
Ani českou veřejnost, jak se zdá, snižující se úroveň znalostí českých žáků a studentů netrápí tak, jak by si situace žádala. Proto ani netlačí své politické zástupce k podniknutí zásadních a nutných kroků. A to by měla. Už proto, že jsme stále častěji konfrontováni se smutnou realitou průběžně se snižující rovně znalostí české mládeže. Přesto pro část společnosti, která právě nemá vlastní děti na některém z jednotlivých stupňů vzdělání, a proto není přímo konfrontována s realitou, je školství a vzdělávání mimo její autentický zájem. Hlasu se tak v médiích snadno dostává nejrůznějším neziskovým organizacím, které do vzdělávacího systému úspěšně prosazují své představy o „moderních“ metodách vzdělávání. Bez obtíží vnucují společnosti – závislé na mobilních telefonech a počítačích – představu, že žákům a studentům stačí ovládnout „kompetence“, protože získávání znalostí je jen zbytečným „biflováním“. Ti, kteří volají po návratu k náročnému znalostnímu školství, jsou vysmíváni tvrzením, že jsou to jen staromilci nerozumějící „modernímu“ dnešku. Výsledky šetření České školní inspekce ovšem bohužel potvrzují, že dnešní „módní“ vzdělávací trendy uspokojivé výsledky ani zdaleka nepřinášejí.
Odborná pedagogická veřejnost, zdá se, buďto propadla apatii a únavě v důsledku letitého stavu, ve kterém „reforma stíhá reformu“ bez pozitivních výsledků, nebo se naopak aktivisticky zapojuje spornými či dokonce škodlivými návrhy do procesu destrukce domácího vzdělávacího systému. Modernistickým aktivitám této části pedagogické veřejnosti ministerstvo školství nijak nevzdoruje. Jednak proto, že vlastní pevnou a jasnou koncepci nutné reformy školství v naší zemi samo nemá, jednak proto, že na rozhodujících místech ministerstva již zpravidla sedí progresivističtí úředníci. Je sice pravda, že protesty pedagogů jsou stále hlasitější, bohužel se však týkají pouze péče učitelských odborů o lepší platové ohodnocení pedagogů, namísto toho, aby se jejich protesty také týkaly obsahu pedagogické práce.
Institut Václava Klause trendy v českém školství sleduje a analyzuje s mimořádnou vážností. Uvědomujeme si, že kvalita znalostí a hloubka jejich pochopení a osvojení žáky a studenty přímo určují kvalitu českého hospodářství i společnosti na desetiletí dopředu. Odmítáme snění o jakési „vzdělanostní ekonomice“, jestliže vzdělávací systém selhává a úroveň znalostí se průběžně snižuje.
I proto dnes nabízíme sborník textů lidí, kteří se nedávno v našem institutu zúčastnili vážné diskuse na téma „Kam kráčí české školství a co s ním dělat?“. Nešlo nám už pouze o diskusi s odborníky z praxe, cítili jsme nutnost přizvat i rozumné politiky. Spoléháme, že v rámci výkonu svých politických mandátů se mohou pokusit řadu racionálních a nutných rozhodnutí prosadit.
Některé texty, které na stránkách dnešního Newsletteru Plus publikujeme, jsou nejen autorským shrnutím příspěvků, se kterými účastníci v našich Rozmluvách vystoupili, jsme ale také velmi rádi, že můžeme otisknout i texty rozsáhlejší a hlubší, které jejich autoři pro potřebu tohoto sborníku napsali. Součástí je i několik textů, které jsme aktuálnímu stavu českého školství věnovali již dříve. Otiskujeme je jako jedno z připomenutí, že zájem našeho institutu o tuto problematiku je dlouhodobý.
Velmi bychom si přáli, aby se dnešní publikace IVK dostala k co nejširšímu okruhu čtenářů a texty, které jsme do ní zařadili, se staly příspěvkem k přemýšlení, co opravdu vážně, rychle a zodpovědně udělat ke zlepšení kvality českého vzdělávacího systému.
Ivo Strejček, 27. 3. 2024
Newsletter plus duben/2024 si můžete stáhnout a přečíst zde.
