Vážení kolegové, když jsem se včera večer vrátil z Bruselu, z pravidelného setkání předsedkyně Evropského parlamentu s předsedy či místopředsedy parlamentů kandidátských zemí, nemohl jsem uvěřit svým očím a uším a nemohl jsem věřit hysterii kolem uměle, zcela uměle vyvolané aféry s mým vystoupením na této akci.

Trvám na tom, že je to aféra skutečně umělá, že je to aféra jen a jedině a výlučně virtuální. Není to žádná aféra v Bruselu a v Evropské unii. Tam k žádnému konfliktu ani skandálu ani ve vteřině tohoto dvoudenního jednání nedošlo. Je to aféra pouze a výlučně domácí, pouze a výlučně aféra vnitropolitická. Ukazuje, bohužel, na jakou velmi smutnou úroveň se diskuse v české politice dostala.

Ukazuje se, že pro mnoho lidí nikoli skutečné zájmy naší země a její budoucnost, ale osobní zášť a snaha za každou cenu a při každé příležitosti si vyřizovat účty s politickými soupeři, jsou zásadním motivem jednání na české politické scéně.

K věci samotné. V Bruselu jsem nevystoupil s žádným předem připraveným projevem, s žádným textem. Nevystoupil jsem jednou, ale v Bruselu jsem vystoupil celkem třikrát, třikrát jsem reagoval v průběhu otevřené, klidné diskuse, které se zúčastnilo 5 poslanců Evropského parlamentu, části i komisař Verheugen a jinak zástupci parlamentů kandidátských zemí.

Chtěl bych říci, že jsem vystoupil třikrát, aby tedy bylo jasno. Za nejpodstatnější považuji vystoupení k bodu, který se jmenoval „Problémy rozšiřování Evropské unie“, na kterém byl přítomen též pan komisař Verheugen. Zodpovědně sděluji, že není žádný text. Pokud si někdo chce oxeroxovat mé anglické věty, které jsem si psal k tomuto vystoupení, tak to tady mohu klidně rozdat, ale já je doslova přečtu. Řekl jsem pět vět.

Řekl jsem: „Přibližujeme se poslední fázi této dekády, či dokonce dnes již 12 let, kterou můžeme charakterizovat jako kombinaci transformace našich zemí z komunistické společnosti do společnosti svobodné, jako náš návrat do – family of European nations – do rodiny evropských zemí a jako naši přípravu pro členství v Evropské unii.“  První věta.

Druhá věta: „Během tohoto období jsme se pokoušeli dělat our best – dělat, co jsme nejlépe uměli – ve všech těchto třech oblastech, které pro nás reprezentují nedělitelnou – indivisible – triádu nebo triangl v našem úsilí stát se normální, standardní evropskou zemí.“ To byla věta druhá.

Věta třetí: „Jsem rád, že Česká republika uspěla do této chvíle v uzavření 22 negociačních kapitol a jsem rád, že zde mohu oznámit, že další dvě mohou být uzavřeny v následujícím týdnu, v několika následujících dnech, čímž se dostaneme do čela kandidátských zemí. Musím říci, že i nadále budeme dělat maximum, abychom byli schopni uzavřít naše negociace před koncem roku 2002.“ To byla třetí věta mého vystoupení.

Čtvrtá věta: „Oceňuji slova pana komisaře Verheugena o tom, že nebudou stanoveny žádné – additional conditions – dodatečné podmínky pro vstup během příštích EU summitů a konferencí a zejména oceňuji jeho slova, že neukončená reforma finančního systému – financial arrangements – nebude blokovat rozšiřování Evropské unie.“

Nyní jsem přidal jednu aditivní větu, kde jsem řekl: „Doufáme, že tomu tak skutečně bude, ale jako ekonom a bývalý ministr financí musím říci, že mám určité pochybnosti o tom, zda bude možné extendovat dnešní běžné evropské platby, výdaje – to all new members – ke všem novým členům.“ Nic jiného, ani jediné další slovíčko jsem neřekl.

Pátá věta mého opravdu takto připraveného vystoupení zněla: „Český parlament je před svým koncem, je před volbami, ale mohu vás ubezpečit, že ani to nebude důvodem, abychom – slow down – zpomalili naše úsilí v legislativní oblasti, abychom mohli být připraveni na vstup do Evropské unie.“

Toto bylo mé jedno vystoupení v Bruselu a já jsem velmi rád, že mám šanci, abych ho tady doslovně zopakoval, protože jinak – bez této vyvolané vřavy – bych toto vystoupení zde říci nemohl. Pokud někdo chce tento anglický text rukou psaný, mohu ho dát.

Druhé vystoupení bylo krátké. V rámci diskuse zareagoval pan komisař Verheugen a řekl, že v reakci na tuto mou poznámku o možnosti extendovat platby Evropské unie novým členům řekl, že přece není pravda, že bylo slíbeno – equal treatment in financial affairs – rovné zacházení ve finančních otázkách. Zašumělo to v sále – mluvil anglicky, ne německy – a řekl slovíčko – to je všechno otázka „fízing“. Nemluvil ve své rodné němčině a teď dodávám něco, co jsem neříkal nahlas, jenom pro vysvětlení kontextu, a ukázalo se, že tomu nikdo v sále nerozuměl, a tak jsme si tam špitali s vedle mne sedícím estonským předsedou parlamentu a ukázalo se, že pan komisař Verheugen myslel „phasing“ – fázování. A mluvil o tom, že bychom tomu měli všichni rozumět a že bychom měli být realisty. Já jsem se přihlásil znovu, takže mé druhé vystoupení na tomto fóru bylo následující: „I am a realistic politician and I am ready to accept political compromises. Jsem realistickým politikem a jsem připraven přijmout politické kompromisy1.“ Věta jedna.

Věta druhá: „Nevstupujeme do Evropské unie, abychom dostávali – fiscal transfers – a nevstupujeme do Evropské unie, abychom vyváželi naší pracovní sílu do sousedních zemí. Vstupujeme do Evropské unie, abychom se stali – members of the European community of nations – abychom se staly členy evropské komunity, svazku, společenství evropských zemí.“

Věta třetí: „Velmi bych prosil, jestli by se mohla vysvětlit jedna otázka, protože nejen já jsem nerozuměl, co myslí pan komisař slovem „fízing“. A jestli tomu opravdu dobře rozumím, když říká, že není equal treatment členů starých a členů nových.“

Dodávám, že předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu pan Brock, kterého – myslím – leckteří znáte, k tomu ještě dodal, což jsem chtěl komentovat, ale nekomentoval jsem, že to nerovné treatment je proto, že my nemáme absorpční kapacitu – doslova cituji – přijímat evropské peníze. Já jsem chtěl reagovat, ale už jsem zabrzdil, že bych si myslel, že nejde o absorpční kapacitu, ale o stejný přístup k těmto penězům a jestli budeme nebo nebudeme schopni je absorbovat, že je věc úplně jiná. Opakuji, tuto poznámku jsem neučinil, ač jsem ji učinit chtěl.

Já si myslím, že – odbočuji-li od svého vystoupení – jsem opět rád, že je možné vypointovat tuto otázku nejen před touto sněmovnou, ale myslím si, že i naše veřejnost, naši zemědělci by měli vědět, že nebude equal treatment nových členů, pan ministr tady není, nevím, kam se mám dívat za sebe, na kterého člena vlády.

Naši regionalisti, naši hejtmani by měli vědět, že to tak není. Naši bojovníci za infrastrukturu by měli vědět, že to tak není, a mělo by se to našim voličům říkat férovým způsobem. To je moje extenze vystoupení, tu jsem v Bruselu neudělal.

Konečně třetí věc. Byla tam také asi dvouhodinová sekce na téma budoucnosti Evropské unie, což je téma velmi kontroverzní. Myslím, že o něm neexistuje konsensus ani v členských zemích Evropské unie, ani v České republice, a nepochybně konsensus neexistuje ani v této sněmovně. Nicméně myslím, že všichni jsme zajedno v tom, že to je téma velmi klíčové, protože na vizi té společné budoucnosti v Evropě závisí nesmírně moc, zda tento ambiciózní a v mnohém riskantní proces bude mít efekty pozitivní či nikoliv. Já se domnívám, že k této věci na půdě této sněmovny žádná relevantní diskuse nikdy neproběhla a že neexistují žádná usnesení či doporučení, kterými bych byl já, místopředsedové sněmovny, předseda zahraničního výboru sněmovny, předseda výboru evropské integrace či kdokoliv jiný vázán.

Nyní k mému opět „párvětovému“ vystoupení. Poděkoval jsem za umožnění této diskuse, kterou považuji za velmi užitečnou, a řekl jsem, že když už máme jednat o budoucí mezivládní konferenci, bylo by dobré si připomenout, že se scházíme v momentu 10. výročí podpisu Maastrichtské dohody. Mimochodem připomínám, že je to právě dnes, a že je čas, abychom vyhodnotili ten radikální krok, který byl před deseti lety učiněn.

Věta dvě. Otázkou je, zda máme pokračovat – along the lines iniciated in Maastricht – v linii, která byla zahájena v Maastrichtu, anebo zda se máme zastavit a přemýšlet, jak dál. Můj názor je, že další zásadní krok – od intergovermentalismu k supranationalismu – od mezivládnosti k supranacionalismu nemáme činit, a že si myslím, že je dobré se zamyslet nad – reversing – některých trendů a tendencí posledního desetiletí.

Řekl jsem konkrétně, že mám na mysli tři věci. Opakuji, že tam žádné mezivěty, mezislova nebyly, říkám přesně slova, která tam byla použita. Je nutné – to respect parlamentary democracy and the sovereignty of members states – čili respektovat parlamentní demokracii a suverenitu členských států.

Je nutné to maintain the role of national parliaments and not to increase the role of Europian parliament. Tedy udržet úlohu národních parlamentů.

Třetí věta. Domnívám se, že je nutné, aby příští mezivládní konference zastavila plíživou, tichou, nedefinovanou, nejasnou unifikaci kontinentů a že by měla formulovat – a protože jsme si neřekli ani co, ani jsme si my zde v této sněmovně nikdy neřekli jak, tedy buď – by means of quasi constitutional document – prostřednictvím kvazi konstitučního, ústavního dokumentu, or in other way, nebo nějakým jiným způsobem, cílové řešení evropského integračního procesu.

Já jsem neřekl ani slovo o tom, jaký by ten integrační proces měl být, jaká by měla být jeho cílová verze. Já jsem si dovolil vyslovit názor, že by bylo dobré, aby tato konference formulovala cílové řešení, a ne abychom byli v rozbředlém stavu, kdy není jasné, kam postupujeme. To už ale dodávám nadbytečné věty, které jsem tam neřekl. Já cituji doslova svůj text a opakuji znovu, že každý, kdo by si chtěl vzít moje čárání plnicím perem, může ho dostat.

Řekl jsem tam slovo, které – zdá se – někoho popudilo, o plíživém sjednocování, unifikování Evropy. Já bych se vás zeptal, co je na tomto výroku špatného, a jak tento výrok poškozuje národní zájem České republiky. Táži se, zda mám hysterii našich politiků – některých politiků i v této sněmovně – rozumět tak, že oni chtějí, aby se za zády občanů, za zády odpovědných orgánů členských zemí, odehrával proces směřující nevratně k určitému cíli, u kterého nedošlo k žádné demokratické dohodě, výslovně o něm nikdo nediskutoval. Já se ptám této sněmovny, co je na tomto výroku špatného? To je k té plíživosti.

Dále jsem nastolil otázku, zda zastavit či nezastavit postup, přesun od mezivládního k nadnárodnímu. Táži se znovu, co je na tom za zločinnost, že si mi dovoluje, nebo že za potřebné považuje i hlava našeho státu mně veřejně volat k odpovědnosti za tento výrok? Táži se, kdo z nás dostal od občanů mandát, aby těžce vybojovanou a nedávno obnovenou suverenitu a identitu českého státu beze všeho a beze slova odhodil, a jednoznačně řekl, že má mandát, abychom se posunuli od intergovermentalismu, mezivládnosti k něčemu úplně jinému.

Já bych se touto formou skutečně zeptal pana prezidenta, zeptal bych se pana poslance Zaorálka, zeptal bych se nepřítomného pana poslance Kühnla, zda skutečně, explicitně, před svými voliči nahlas zastávají názor, že bychom měli být pouhou provincií, nebo spolkovou zemí. Já bych moc prosil, aby to nejdříve sdělili svým voličům na Ostravsku nebo někde jinde, aby si získali jejich většinovou podporu, a teprve potom aby hovořili o poškozování zájmů České republiky. (Bouřlivý potlesk v části sálu.)

V jedné z těch vět, kterou jsem citoval jsem se vyslovil pro aktivní a významnou úlohu národních parlamentů v budoucích strukturách integrované Evropy. Ptám se této sněmovny, zda jsem slovem to maintain the role of national parliaments provedl nějaký prohřešek, ptám se, zda jsem jako předseda této sněmovny měl servilně navrhnout zrušení dosavadní úlohy národních parlamentů ve prospěch panevropských orgánů, protože jedině tak bych mohl dojít milosti některých českých politiků. (Potlesk.) Já mám pocit, že to jsem udělat neměl!

Ovšem tímto extenduji své vystoupení slovy, které jsem tam samozřejmě neříkal. Tam jsem použil pouze těch pět základních vět, které média neuvěřitelným způsobem extendovala.

Jak dobře víte, když jezdíte na některá zasedání do ciziny, dostanete do ruky the draft joint statement, návrh závěrečné deklarace a každý je nucen, aby se udělal pracovitým, aby předvedl, že to četl, a má za úkol, aby k tomu řekl pár poznámek.

Ostatní země tam navrhovaly usnesení, z nichž žádné nebylo přijato, protože všechny země tam chtěly navrhnout, abychom byli přijati dříve, k určitému termínu, abychom byli členy toho konventu, který bude připravovat mezivládní konferenci, aby byly explicitně jmenovány země, které mají vstoupit a mají být přijaty do Evropské unie. Žádný z těchto návrhů nebyl přijat, protože byl vehementně oponován vedením Evropského parlamentu – jen pro pořádek sděluji, že jsem nemluvil před Evropským parlamentem, mluvil jsem před pěticí předsedkyně a místopředsedů Evropského parlamentu. Tam se to tedy odehrálo, to jen tak, abychom si ujasnili terminologii. Došlo tam mimochodem – jestli mohu využít této výjimečné možnosti referovat – k tomu, že nebyl návrh, abychom byli plnými účastníky vyjednávacího procesu této mezivládní konference, a jako kompromisní věta tam zaznělo v usnesení, aby kandidátské země byly „active participants“. Čili takové hezké slovíčko, nikoli účastníci s hlasovacím právem, ale „active participants“, což bylo jako kompromisní návrh přijato. Řekl jsem dvě poznámky k tomu, co si myslím o dokumentu, že s jeho šesti stránkami nemám žádné problémy, a že mám jen dvě okrajové připomínky. Podotýkám, že jedna z nich nebyla přijata, druhá z nich byla přijata. První z nich zněla – když jsem viděl závěrečné řádky na straně jedna tohoto návrhu, že bych doporučoval, abychom nezneužívali tragické události 11. září letošního roku k evropeizaci – a tam byla formulace „of internal security“ – vnitřní bezpečnosti a k evropeizaci „defence and security policy“. Navrhoval jsem tedy, aby se vynechalo toto slovo, a že by bylo vhodnější podívat se na skutečné „causes and roots“, na skutečné příčiny a kořeny „of terorism and violence“ v současném světě, protože si myslím, že problém řešení není v represivním aparátu. A říkal jsem, že si myslím, že reálné kořeny jsou v antiliberálních, antidemokratických, antitržních, antikapitalistických a antiamerických „positions and ideologies“ – postojích a ideologiích. Protože ale vím, že bychom se těžko mohli dohadovat na nějakém jiném znění těchto vět, proto nenavrhuji – „I do not suggest alternative wording“ – nenavrhuji alternativní formulaci, protože si myslím, že bychom se neshodli, které by byly pro nás pro všechny přijatelné, a proto pouze navrhuji, aby tato slůvka vypadla. Toto hlasováním nebylo přijato.

Druhá věta – doporučuji vyškrtnout jedna a půl řádky, já jsem v této souvislosti sice říkal „two lines“, ale ono to bylo pouze jedna a půl řádky v bodu 5 na straně 2, kde se říká, že zvýšení „majority decisions making procedures“, že zvýšení majoritního, většinového hlasování zvyšuje „legitimacy of the EU“, že tedy zvýšení objemu, rozsahu většinového hlasování zvýší legitimitu Evropské unie. Doslova jsem řekl, že nevidím – „there no connection whatsoever“, žádný vztah, vazbu mezi „majority decisions making procedures and legitimacy of the EU“, a že jestli něco vidím, tak je to vztah mezi „majority procedures“ a „efficiency of decisions making“, tedy efektivnost rozhodování v Evropské unii. Tento můj návrh byl přijat, a místo vazby na „legitimacy of the EU“ v závěrečném komuniké je napsána vazba na „efficiency of decision-making  procedures“.

To tedy prosím k mému vystoupení na toto téma. A závěrečná věta. „Existuje zde mnoho věcí pro seriózní diskusi, protože jedině tato diskuse umožní, abychom mohli reprezentovat ty, kteří nám dávají mandát, abychom byli zde. Zdá se mi, že je velmi dobře, že Evropský parlament má unikátní a „irreplacible role“, tedy nenahraditelnou roli v tomto procesu, a že si přeji, paní prezidentko, aby Evropský parlament pokračoval v rozvíjení těchto diskusí i do budoucna“. To je autentický výraz, to jsou autentická slova, která jsem řekl.

Musím říci, že v šedosti bruselských procedur toto mé vystoupení prakticky nikdo nezaznamenal kromě dvou českých novinářů, kteří z něj udělali to, co udělali, ale v Bruselu se nic neodehrávalo.

Myslím ale, že je naprosto evidentní, že v této rozvířené debatě o věcný obsah vůbec nejde, protože trvám na tom, že by každý soudný člověk musel vidět, že jsem žádné české zájmy nepoškodil. Mně se zdá, že kritika je jenom za to, že člověk vůbec cokoli řekne a že s nějakým názorem vystoupí. Mně se zdá, že zde narůstá nový pohled na vystupování českého politika v zahraničí, že se bohužel znovu vracíme k neblahým tradicím naší země a že vystupování českého politika v zahraničí chválíme jen tehdy, jedná-li se o servilní přitakávání mocným, jak to bylo velmi dlouhou tradicí naší země. (Potlesk členů klubu ODS a části ČSSD) Jak jsme na to byli desetiletí či staletí zvyklí při jednáních tu ve Vídni, tu v Berlíně, tu v Moskvě a teď snad v Bruselu. Myslím, že je řada našich politiků, kteří se vždy s určitým mocným zahraničním příznivcem za zády snaží likvidovat politického protivníka denunciacemi z údajně nedostatečné lásky a loajality tu k tisícileté říši, tu k Sovětskému svazu a dnes málem by se chtělo říci k Evropské unii.

Časy se změnily. Myslím, že sama Evropská unie volá po otevřené diskusi o své budoucnosti a myslím, že kandidátské země usilují o aktivní podíl na těchto jednáních, která se nás v každém případě budou týkat. Myslím, že se od nás nečeká žádné servilní papouškování a souhlas se vším, co přichází. A odpovědně říkám, že mé vystoupení v Evropském parlamentu žádný rozruch nezpůsobilo. Pouze na domácí politické scéně nikdo ani nepočkal, až bude mé improvizované vystoupení alespoň přepsáno na papír, a hned spěchal sdělit občanům, že kvůli tomu, co Klaus říkal, nás do Evropské unie asi nevezmou.

To je opravdu žertovné, usměvavé a nesmyslné.

Já opakuji, že zájmy České republiky a zájmy občanů naší země opravdu budu vždy rozhodně a otevřeně hájit, ale odmítám v České republice umlčovat otevřenou diskusi o budoucnosti Evropské unie. A odmítám servilitu, kterou se někteří politici nestydí vydávat za přednost. A odmítám snahu za každou cenu a pod všemi možnými záminkami vyvolávat domácí aféry a konflikty a využívat k tomu i tak vážnou věc jakou je naše evropská budoucnost.

Pane předsedající, to jsou slova, která jsem chtěl adresovat této sněmovně. Děkuji sněmovně, že mě umožnila tato slova zde dnes přednést. (Potlesk.)

Přepis vystoupení v Poslanecké sněmovně, dne 5. 12. 2001