Je tomu přesně 10 let od chvíle, kdy na evropském kontinentu došlo – téměř nepozorovaně – k významnému zlomu vývoje, kdy se podpisem tzv. Maastrichtské smlouvy Evropské společenství přeměnilo v Evropskou unii. Zdánlivě se nestalo nic jiného, než výměna jednoho písmenka – zkratka se změnila z ES na EU.
Stalo se to v samém závěru osudového dvacátého století, v jehož průběhu Evropa dvakrát málem zničila sama sebe. Stalo se to ve chvíli, kdy definitivně skončil komunismus, kdy se zdálo, že už navěky zvítězila svoboda a kdy jsme doufali, že jsou nebezpečné ideologie minulosti definitivně zdiskreditovány. Ukázalo se, bohužel, že tomu tak není. V Evropě vládne a sílí sociálnědemokratický pohled na svět, tedy staronový, nám dobře známý kolektivismus, který zásadně determinuje atmosféru začínajícího tisíciletí. Duch doby (a sem se teď – jako patřičné – hodí německé slovo Zeitgeist) se opět vychýlil, stejně jako tomu bylo na počátku století dvacátého.
Maastrichtu se to velmi týká. Ten je produktem této nové ideologie, ideologie evropeismu, která je konglomerátem (či amalgamem) řady dřívějších dílčích neliberálních postojů. Maastricht znamenal kvalitativní přechod od společenství suverénních evropských států k unii, která je státům nadřazena a která se proto snaží získávat svůj mandát a svou autoritu od regiónů či přímo od jednotlivých obyvatel Evropy. Jedná se o novodobé sjednocení Evropy, které je jejími průkopníky považováno za výhru nad její fragmentací v minulosti. Náklady a výnosy tohoto sjednocení nikdo vážně neporovnává, resp. apriorně se předpokládá, že jsou jeho náklady nulové a jeho výnosy veliké. Tento předpoklad je třeba testovat. Politické náklady a výnosy se porovnávají těžko, protože nejsou přímo kvantitativně měřitelné, ale to neznamená, že se nemáme pokoušet je analyzovat. O to více je třeba analyzovat kvantitativně měřitelné náklady a výnosy ekonomické.
Jeden významný „náklad“, nebo spíše hrozbu, vidím. Historikové nám zcela přesvědčivě dokazují, že fragmentace Evropy – ve srovnání s jinými velkými říšemi - vytvořila její svobodu. Jednoznačně to implikuje, že nejvýznamnější garanci individuální svobody představuje demokratický národní stát a že je v tomto smyslu velká celokontinentální unie, ovládaná jednou centrální autoritou, nesporným nebezpečím. Ani v nejmenším proto nepochybuji o tom, že udržení národního státu znamená klíčový předpoklad přetrvání liberálně demokratické společnosti.
Maastrichtský evropeismus je produktem neliberálního myšlení, které bohužel není výsadou socialistického či sociálnědemokratického postoje, ale i postoje křesťanskodemokratického. V roce 1993 francouzský (nesocialistický) ministerský předseda Balladur na otázku, co je to trh, řekl památnou větu: „Trh je zákon džungle, je to zákon přírody. A civilizace je boj proti přírodě“. Mám strach, že dnes v Evropě existuje široká koalice lidí, kteří si toto také myslí a kteří právě na tom zakládají své dnešní pojetí evropanství. Pod záminkou odstranění válek, úspěšného soutěžení s dalšími kontinenty, falešného internacionalismu a uvolnění si rukou pro ambiciózní aktivity politiků a byrokracie (díky zbavení se vnitrostátní politické odpovědnosti a „accountability“) vzniká nový společenský řád. Evropský „prezident“ Romano Prodi v loňském listopadu řekl na bankovním fóru ve Frankfurtu, že „intergovernmentalismus (neboli společenství suverénních států - V. K.) je receptem pro nerozhodování a, v nejlepším případě, receptem pro to, aby se cesta vpřed zakládala na nejnižším společném jmenovateli“. Romano Prodi tím zcela jasně říká, že chce aktivismus shora a že chce jít dále nikoli podle toho „posledního“, který se rozhodne k té či oné iniciativě přidat, ale podle toho prvního či těch prvních, kteří s tou či onou iniciativou přicházejí. A ti poslední ji musí přijmout.
Právě o tom byl Maastricht. Byl tím pověstným překročením Rubikonu, i když k tomu mnohé směřovalo už předtím. Známý anglický liberál (a známý komentátor naší sametové revoluce) T. G. Ash letos napsal: „každá předchozí aliance, koalice, dohoda, říše, společenství nebo unie evropských států se dříve či později rozpadla“. Platilo to v minulosti – platí to i dnes? Maastricht znamenal velký krok ke zpevnění či zabetonování vnitroevropských vazeb (aby se snad někdy nerozpadly), ale rizika tohoto přechodu od instituce garantující evropský liberalizační proces (kterým bylo vytvoření společného trhu na základě Římské smlouvy) k evropskému superstátu (podle Maastrichtské smlouvy) nikdo nechce slyšet.
MF Dnes, 6. 12. 2001
