V těchto chvílích se nacházím nedaleko Innsbrucku, v malebném horském městečku Alpbachu, kde se koná již 56. ročník jednoho z nejvýznamnějších evropských setkání politiků, ekonomů, vědců a novinářů, na kterém si Rakousko velmi zakládá. Na Alpbach mám zvláštní osobní vzpomínku, protože jsem tam byl – jako naprostý nováček na mezinárodních fórech – prvně už v srpnu 1968 a prožil jsem tam tehdy díky tomu i nešťastný 21. srpen. Pak jsem tam byl znovu až po 25 letech.
Jedním z hlavních témat letošní konference je Evropa a její budoucnost a já předsedám jedné dopolední sekci, která se zabývá ekonomickou budoucností Evropy v zostřené konkurenci dnešního globalizovaného světa.
Radovat se nad daty o dnešním stavu evropské ekonomiky, o celém posledním desetiletí jejího vývoje i o její předvídatelné budoucnosti není mnoho důvodů. Ekonomové nám proto opakovaně vysílají své varovné předpovědi, ale nikdo je – zdá se – neslyší nebo je snad slyší, ale nenechá se jimi zneklidnit. Mýlí se ekonomové? Vyhodnocují špatně data? Jsou jen oni nadměrně (a módně) skeptičtí nebo se mýlí drtivá většina Evropanů, žijících v poklidné nirváně poklidu a pohody, relativního blahobytu, dlouhých dovolených a zkracování odpracovaných hodin v týdnu, dekadentní, permisivní, hedonistické společnosti? Netuší, o co jde?
Je evidentní, že v současné době Evropa v globální konkurenci ztrácí, že vykazuje jen velmi pomalý ekonomický růst, že je Euro slabé, že se nedaří brzdit státní paternalismus a štědré kolektivistické zaopatřovací systémy, oslabující lidskou iniciativu (ač k tomu pád komunismu přímo vybídl) a že bude rozšiřování Evropské unie – s celou její rigiditou a nákladností – velmi drahé, a to bohužel pro všechny zúčastněné, tedy jak pro dnešní členské země, tak i pro budoucí členy. Co z toho plyne?
Mám strach, že Evropa v delším období neobstojí, resp. že neobstojí, jestli se sebou něco neudělá. Zoufale potřebuje nikoli pohodlné třetí cesty, ale novou, mohutnou vlnu liberalismu. Potřebuje další kolo liberalizací, deregulací a privatizací místo spoléhání se na dnes módní ideologii evropanismu. Ta je pouze únikem od zodpovědnosti o dnešek, ta je ideologií výlučně náhradní. Ve svém projevu v Alpbachu o ní proto hovořím jako o „Ersatzideologie“, vedoucí k další a další plíživé unifikaci našeho kontinentu, která je spojena s nárůstem regulace a ochranářství (pod falešnými hesly harmonizace, spravedlivé konkurence, boje s dumpingem atd.).
Mnoho Evropanů naivně věří, že je možné z Bruselu (tedy z úřednického aparátu EU) udělat novou liberalizační sílu, která dokáže to, co se nepodařilo a nedaří udělat na úrovni národní. Tato víra je samozřejmě hroznou iluzí. Je fatálním omylem očekávat více politické neutrality, méně lobování, více altruismu, méně politikaření a úředničení na úrovni supranacionální než na úrovni národní – se všemi jejími osvědčenými obranými mechanismy.
I při tomto svém pesimismu si však nemyslím, že nastane nějaký zlomový, jednorázový ekonomický zádrhel. Ekonomika bude spíše růst jen pomalu, bude mít své opakující se, nepříjemné cyklické výkyvy, ale žádný bludný kruh – směřující v absolutním smyslu viditelně směrem dolů – asi nenastane. Spíše nastane problém nesplněných očekávání oné bezstarostné většiny, která žije nárokovým, nikoli výkonovým způsobem. To vadí hlavně proto, že asi přeceňujeme míru stability existující evropské politické a sociální rovnováhy. Ta se může rychle změnit v nerovnováhu a v dramatický konflikt vizí (a ideologií), který dnes už visí ve vzduchu. Parciální, útočné -ismy zde již jsou a jen to čeká na svého nového Marxe, aby to všechno syntetizoval.
To není dobré pro Evropu jako celek, ale ještě méně je to dobré pro Evropu střední a východní. Tam je zranitelnost jednotlivých zemí daleko větší, a proto je očekávané evropské ochabování pro tuto skupinu zemí daleko riskantnější.
Abych se přiznal, přesně to jsou stručné teze mého projevu v Alpbachu, který má sekci konference se stejným názvem uvést.
Deníky Bohemia, 24. 8. 2001
