Současně s transformací postkomunistických zemí, která se po uplynutí jednoho desetiletí dostává do své závěrečné fáze, v Evropě probíhaly a probíhají další důležité ekonomické, politické i kulturně-civilizační procesy, které zásadně předurčují další vývoj. Vyberu si z nich tři. Bylo to sjednocení Německa, rozdělení Československa a Evropská unifikace.
Ve všech těchto případech šlo či jde o prolínání jevů politických a jevů ekonomických (odehrávajících se v makrosvětě) s lidskými osudy, nadějemi a sny (které jsou navýsost z mikrosvěta).
Z analytického hlediska a v striktně ekonomickém pohledu se ve všech těchto případech jedná o problém vzniku či rozpadu měnové unie, resp. o to, zda formálně existující měnová unie je či není optimální měnovou zónou (tak jak ji standardně definuje ekonomická teorie) s vědomím toho, že neoptimální měnová zóna má vyšší náklady než výnosy a všeobecný blahobyt nezvyšuje.
I. Spojování a rozdělování jednotlivých zemí
V případě Německa je evidentní, že v roce 1990 o ekonomicky připravenou optimální měnovou zónu nešlo a že tehdejší jednorázové zrušení měnového kursu (který byl do této chvíle klíčovou veličinou, zajišťující jistou kompatibilitu velmi odlišných parametrů obou ekonomik) de facto znamenalo ukončení původního fungování východoněmecké ekonomiky. Ta buď musela opravdu přestat existovat a v masovém rozsahu muselo dojít k neznámo jak dlouhé a jak hluboké schumpeterovské „tvořivé destrukci“ (s masivním přesunem obyvatel z východu na západ) nebo musely nastat rozsáhlé, v historii svou velikostí neznámé a pravděpodobně i neopakovatelné fiskální transfery, které by formou redistrubuce začaly vyvažovat objektivně existující rozdíly ekonomických parametrů obou ekonomik. Stalo se to druhé. Připomínám, že ještě dnes, tedy 10 let po vzniku německé měnové unie, roční transfer prostřednictvím státního rozpočtu do oblasti bývalého východního Německa přesahuje roční HDP České republiky.
Pro mě z toho plyne zejména závěr, že odstranění jedné důležité ekonomické proměnné (její přeměna v konstantu) vyvolává obrovské ekonomické náklady. Bohužel nejde jen o náklady ekonomické. O nákladech „psychologických“ si skoro ani mluvit netroufám, jsem ale přesvědčen, že nebyly menší. Nejen ekonomika jako celek, ale i každý jednotlivý člověk byl měnovým kursem „chráněn“ a jeho osobní „výkonnostní parametry“ byly – byl-li kurs na správné úrovni – ospravedlňovány. Ledová sprcha po jeho zrušení vytvořila pro milióny lidí – v protikladu k jejich radosti ze svobody a z konce komunismu – nemalé lidské trauma. Říkám to jako outsider, který neprováděl žádný kvantifikovatelný empirický průzkum, ale zdá se mi, že se jedná o věci zcela nesporné.
Procesy, které tehdy proběhly v Československu, byly sice na první pohled jiné, ale jejich strukturální podtext byl stejný. Pouze měl opačné znaménko. Byli jsme účastníky rozpadu měnové unie. Vím, že to většinou bývá diskutováno v jiné rovině, ale za relevantní teď považuji právě tuto. Důvodem byly nestejné parametry obou ekonomik, odlišný výklad historických příčin těchto rozdílů a odlišný názor jak na velikost, tak na nezbytnost prováděných fiskálních transferů. Po sedmi desetiletích neexistence vzájemného měnového kursu (vynechám-li válečnou epizodu vztahu protektorátu Čech a Moravy a Slovenského štátu) vznikly v únoru 1993 dvě samostatné měny a jejich kurs se po jisté době ustálil na poměru 1,1 : 1. Přes všechny následné turbulence zhruba na této úrovni zůstává, což naznačuje, že oběma ekonomikám vyhovuje.
Oproti Německu je rozdíl v hodnotě kursu obou měn ve výši 10 % relativně malý, ale – má-li ekonomické teorie a (standardní předpoklady o cenové pružnosti lidského chování) nějaký smysl – je i tento rozdíl důležitý. Důležitá je i možnost tento rozdíl v budoucnu v libovolném směru měnit. Dodatečné úspory transakčních nákladů díky vzniku měnové unie, resp. zvýšené transakční náklady při jejím rozpadu – přetrvává-li i nadále zóna volného obchodu a celní unie – se ukazují být relativně malé. Ani v tomto případě ale nešlo jen o aspekty ekonomické. Zrušení politické (a měnové) unie tehdejšího Československa znamenalo velké politické zklidnění a mělo i důležitý psychologický, a to zřetelně pozitivní efekt. Diskutovat tyto události za pomoci slov jako je nacionalismus či absence jakýchsi „vyšších civilizačních hodnot“ – jak dnes bývá zvykem – je naprostým omylem.
II. Evropská unifikace
Bez laciné politické rétoriky a bez aprioristických postojů je třeba posuzovat i dnešní unifikační tendence v Evropě, a hlavně seriózně analyzovat jejich předpokládatelné důsledky. V těchto otázkách jsme však svědky nesmírného zjednodušování, nálepkování a karikování všech názorů, které se odváží vybočit z mainstreamového uvažování.
Žijeme ve zvláštní době evropských dějin. Je to zejména proto, že se nacházíme ve chvíli zásadního zpochybnění národních států, resp. jejich suverenity. V roce 1994 klíčoví politikové Německa Lamers a Schäuble označili národní suverenitu za „prázdnou skořápku“. Formálně se to projevuje tak, že nastává nadřazování vnějších pohledů (před pohledy vnitřními) ohledně vnitřních záležitostí evropských zemí. Letošní zacházení Evropské unie s Rakouskem, loňské zacházení mezinárodní komunity s Jugoslávií, ale i poněkud zvláštní zacházení Evropské unie s aspiranty na členství ze střední a východní Evropy, o zacházení s Anglií v době „šílených krav“ ani nemluvě, jsou podle mého názoru ze „stejného soudku“. Na první pohled se sice jedná o izolované a spolu bezprostředně nijak nesouvisející jevy, ale já jsem přesvědčen, že všechny z nich – při veškeré vnější odlišnosti – mají něco společného.
Tím společným je právě ono jednostranné, a navíc nedobrovolné vnášení vnějších pohledů dovnitř jednotlivých zemí. Záměrně neříkám, zda jde – podle mého názoru – o pohledy správné nebo nesprávné, protože o to opravdu nejde. Jde o to, že jsou to pohledy vnější, autoritativní a mocenské. Vždy se navíc jedná o pohledy někoho konkrétního, a proto o pohledy parciální, dobově podmíněné, zájmově motivované. O jejich – apriorně nárokované – univerzálnosti, všeobecné nadčasovosti a tabuizované nediskutovatelnosti nemůže být ani řeči.
Právě proto stojí Evropa na velmi nebezpečné a nepřehledné křižovatce. Dostala se na ní díky kumulaci celé řady procesů. Ty určitě nejsou nové. Pod povrchem působí už delší dobu, ale nový je jejich synergický efekt. Patří mezi ně:
- kolaps komunismu (záměrně používám slovo kolaps a nikoli slovo porážka), který vedl k všeobecné ztrátě pozornosti a ostražitosti. To přispělo k tomu, že nadějný konec jednoho levicového dobrodružství nevedl ke vzniku liberálního řádu, ale že vedl k snadnému vítězství sociáldemokratismu a s ním spojených nejrůznějších třetích cest (které ve své podstatě nejsou ničím jiným než cestami druhými);
- nově zrozená a s novou vehemencí šířená víra ve schopnost mezinárodní intelektuální rádoby-elity (a na ní napojené státní byrokracie) být „majitelkou pravdy, rozumu a pokroku“, doplněná jejím bezohledným sebevědomím ohledně oprávněnosti své postoje prosazovat i mimo standardní politické mechanismy;
- bezprecedentní liberalizace a otevírání se světu, které umožnily – v mnohém pozitivní, nicméně velmi dramatický, a ne pro každého milosrdný – vpád cizího, jiného, nového do sféry, kterou pro nedostatek lepšího termínu označuji vypůjčením si z psychologie termínu „intimní prostor“, i když se v tomto případě nejedná o intimní prostor jednotlivce, ale větších entit (rodiny, komunity, národa);
- nejrůznější kosmopolitní, integrační, globalizující tendence, které nesmírně zdramatizovaly odvěké, ale stále nové a stále opakované lidské hledání vlastní identity a které zesílily obavy všech slabších či „jen“ menších;
- urychlené unifikační tendence, probíhající v Evropě bez patřičné ideové podpory a zejména bez tolik potřebného vůdcovství velkých evropských politiků, kteří by je obyvatelům Evropy uměli vysvětlit a kteří by byli schopni jasně a srozumitelně obhájit potřebu oslabování národního (nebo kolem národu existujícího) státu ve prospěch dnes tolik fetišizovaného celoevropanství;
- osvobození komunismem utlačovaných lidí (jak jednotlivců, tak nejrůznějších skupin lidí a dokonce celých národů) a jako důsledek této nové svobody „drobení se“ států a výrazné změny hranic (vzniklých v Evropě po I. či II. světové válce);
- zvýšení mobility pracovních sil mezi jednotlivými zeměmi a spolu s tím i nárůst občanského „neklidu“ a nepohody, které nastávají, ať si to přejeme nebo nepřejeme a ať o tom mluvíme rétorikou, kterou někdo označuje za „politically correct“, jiný za „politically incorrect“. Tento jev je vyvolán diskrepancí struktury poptávky po práci a nabídky práce: poptávka po práci v „bohatých“ zemích Evropy neodpovídá nabídce práce, v těchto zemích generované.
S jistou nadsázkou se dá říci, že díky těmto procesům je přelom tisíciletí dobou paralelní integrace i desintegrace, dobou integrace nominální a desintegrace reálné, dobou integrace v makrodimenzích, ale desintegrace v mikrosvětě.
Dnešní evropský integrační proces je důležitou součástí těchto procesů. Je jejich důsledkem, ale zároveň i jejich příčinou. Jedná se o proces vnitřně rozporný. Vidím v něm velmi odlišný pohled a zájmy dnešní „eurokracie“ od pohledu a zájmů běžných obyvatel Evropy. Vidím vážný zájem kandidátských zemí na autentickém podílení se na evropském integračním procesu (a jejich velkou obavu z případného ponechání stranou), ale vidím i racionální důvody dnešních členských zemí konzervovat status quo. Ten jim umožňuje maximalizovat příznivé důsledky svých dnešních komparativních výhod, plynoucích jak z jejich ekonomické síly, tak z jejich administrativní převahy. Vidím i institucionální nepřipravenost EU na své rozšiřování.
Nejvýznamnějším současným evropským unifikačním projektem je její měnová unie. Podívám-li se na to očima ekonomické analýzy, musím konstatovat, že dnešní Evropa není „optimální měnovou zónou“ a to ani její současné dílčí seskupení, zvané E-11 (natož s Řeckem E-12). To neznamená a z toho také vůbec nevyplývá, že není možné zrušit národní měny a zavést měnu společnou, jak se to také ve skutečnosti stalo. To uskutečnit je technicky i administrativně relativně velmi snadné. Otázkou je, za jakou cenu, resp. s jakými dlouhodobějšími důsledky se to dá uskutečnit. Nehomogenní měnová zóna buď ponechá své různé části svému osudu (jak se to stalo např. v Itálii po roce 1860, nebo třeba ve Skotsku a Walesu v předvečer novověku) nebo si vyžádá rozsáhlé, lidskou motivaci potlačující fiskální transfery (východní Německo v menším). Zdá se mi, že právě toto Evropa nechce vzít v úvahu. Nedávno jsem dostal do ruky americkou studii, vytvořenou v National Bureau of Economic Research, s názvem „How Long Did it Take the U.S. to Become an Optimal Currency Area“ (H. Rockoff, Historical paper 124, NBER, Cambridge, Ma., duben 2000). Její autor dokazuje, že to USA trvalo celých 150 let, od osmdesátých let osmnáctého století do třicátých let století dvacátého. Svou studii uzavírá doporučením, aby tuto zkušenost vzaly další měnové unie v úvahu, a vyjadřuje naději, že to „Evropské měnové unii nebude trvat tak dlouho“ (str. 37).
VŠE, Praha, 23. 11. 2000. Přednáška organizovaná Mladými konzervativci.
