Debata o Evropské unii a o našem členství v ní získala v posledních dnech novou zápletku. Stal se jí požadavek Německa a Rakouska na sedmileté ochranné období před potenciálním vstupem pracovníků z budoucích členských zemí střední Evropy na jejich trh práce. Tento požadavek byl naprosto kategoricky formulován i prezidentem Evropské komise R. Prodim a komisařem G. Verheugenem při jejich dubnové návštěvě v Praze. Tím byl – pro nás – přeměněn v oficiální stanovisko.

Zdá se mi to naprosto nepřijatelné a jak jsem řekl nešťastné a zbytečné. Ta sedmička je navíc trochu symbolická a česká lidová tvořivost nikoli náhodou rychle zareagovala a připomněla známý motiv: „Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali“. Nechci to ale znevažovat, je to třeba rozebrat trochu hlouběji.

Pánům Prodimu a Verheugenovi jsem připomněl, že volný pohyb pracovních sil je – vedle volného pohybu zboží a služeb, kapitálu a idejí – jednou ze čtyř základních svobod, na kterých byla postavena celá poválečná myšlenka evropské integrace. Ustoupit od této svobody proto není z naprosto principiálních důvodů možné a není ji za co vyměnit. Hlavně ji nelze vyměňovat za podstatně méně důležité věci z jiných „pater“ evropského integračního procesu. Bylo by ji eventuálně možné vyměnit za některou jinou z oněch základních svobod, ale to by byl z naší strany požadavek nesmyslný. Členské země EU totiž u nás už dávno jsou, a to bez jakýchkoli limitů. Jsou tu jako zaměstnanci, bez omezení je tu jejich kapitál, je tu jejich zboží a služby, o myšlenkách ani nemluvě. Jsou tu

- díky naší jednostranné liberalizaci, deregulaci a otevření se Evropě a světu hned na počátku devadesátých let;

- díky uzavření asociační dohody s EU po našem předání žádosti o členství (což jsem udělal v lednu 1996 já).

Už 5 let jsme kandidátskou zemí a ve chvíli možného vstupu budeme kandidátskou zemí již nejméně oněch symbolických 7 let! Kandidátství znamená čekatelství, další sedmileté čekatelství by znamenalo 7 + 7, tedy celkem 14 let. Jakékoli jiné počítání je chybné.

Zamysleme se nad tím, kdo za těchto dalších sedm let našeho čekatelství bojuje a proč. Zaměstnání člověka není vztahem jednostranným, je to vždy a všude vztah dvoustranný. Někdo práci hledá, jiný práci nabízí. V Rakousku a Německu by nemohl být zaměstnán jeden jediný člověk z České republiky, kdyby tam nebyla poptávka po jeho práci. Proč to rakouským a německým zaměstnavatelům nechtějí jejich politikové dovolit? Chrání domácí spotřebitele? Nejsem o tom přesvědčen, nabídku zboží a zejména služeb jejich práce jistě neomezuje, spíše ji zvětšuje. Chrání domácí zaměstnance? Ani o tom nejsem přesvědčen. Zahraniční pracovníci velmi často jen zaplňují mezery v domácí nabídce práce, a právě proto jsou tam zaměstnáváni. (I v naší zemi bychom dnes už asi neměli zemědělství, stavebnictví a některé služby bez Poláků, Slováků a Ukrajinců. Jsme ochotni si to přiznat?)

Domnívám se, že to nejvíce trápí vlivné německé odborářské bossy a spolu s nimi ty levicové, sociálně demokratické politiky, kteří zavedli a zuby nehty při životě udržují nákladný, byrokratický a konkurence neschopný stát blahobytu, kterému se tamní zaměstnavatelé brání i tím, že snižují své náklady levnější pracovní silou, politiky, kteří zavedli natolik demotivační sociální dávky, že se řadě německých a rakouských občanů pracovat nechce, protože pro financování svého života nemusí.

Netroufal bych si – být pány z Evropské komise – do toho tahat nebezpečí velkých přesunů lidí mezi zeměmi střední a západní Evropy a z toho vyplývající vytrácení se národní identity západoevropských zemí. To je totiž to, co jim jako potenciální nebezpečí naznačujeme my, zatímco oni nám předhazují, že jsme omezení, krátkozrací nacionalisté, kteří nejsme schopni pochopit vznešenou myšlenku evropské integrace, unifikace, ne-li dokonce vítané promiskuity národů. Byli-li by opravdu důslední, museli by liberalizaci pohybu pracovních sil vítat a oslavovat. Jinak jim budeme muset říkat, že jejich slova nejsou věrohodná, že je to pokračující hledání jednostranných výhod pro některé, a ne pro všechny.

Vůbec si nemyslím, že i při úplné liberalizaci nastane masový exodus českých pracovních sil do západní Evropy. Kvantitativně to proto považuji za relativně malou věc, ale není to detail, jak říkal Romano Prodi. Kvalitativně (chcete-li symbolicky, či psychologicky) je to věc naprosto klíčová.

11. 4. 2000