Loňské podzimní volby v Rakousku přinesly – více méně podle očekávání – patový výsledek, posílení pozice Haiderových Svobodných a oslabení pozice stran, které se dlouhá léta podílely na velké koalici.

To pro žádného z pozorovatelů rakouské politické scény nebylo (nebo být nemělo) žádným velkým překvapením. Haider již předtím výrazně uspěl v zemských volbách a kdokoli občas v Rakousku pobývá, vidí i to, že Svobodní tradičně obsazují řadu postů významných starostů. Sám Haider se sice v minulosti neblaze „proslavil“ řadou svých výroků, které – aspoň předpokládám – nikdo z nás nemá potřebu obhajovat či vysvětlovat, protože jsou neobhajitelné a nevysvětlitelné, ale jak už to v životě bývá, je to všechno poněkud složitější.

Problém je hlavně v tom, že Haider kromě těchto svých výroků pronesl i výroky jiné, že poměrně úspěšně zaútočil na ideovou rozbředlost obou stran velké koalice, na příliš dlouhou dobu neotřesené pozice politiků obou vládních stran a na propojenost obou těchto stran s rakouským velkým byznysem. To voliči slyšet chtěli, protože to odráželo jejich zkušenost, jejich vlastní pocity a jejich sílící požadavek na změnu. Proto jich více než 27 % dalo Haiderovi v posledních parlamentních volbách svůj hlas.

Svou roli jistě sehrál i Haiderův politický styl. Průměrný volič je – podle politologických učebnic – „racionálním ignorantem“ (neboli člověkem, který z rozumných důvodů minimalizuje čas věnovaný studiu volebních a politických programů) a proto hrají v politickém životě tak klíčovou roli jednoduché a srozumitelné ideologie a chytlavé politické slogany. A je třeba připustit, že toto ovládá Haider více než jiní rakouští politikové, čímž nikoho nekritizuji, protože sám dobře vím, jak je těžké převádět složitější úvahy do krátkých, holých vět.

V každém případě je dnes Haiderova strana ve vládě (podotýkám, že nikoli poprvé) a my budeme svědky toho, jak to bude strukturovat či případně polarizovat rakouskou společnost. To říkám bez jakékoli škodolibosti, protože není co závidět.

Úplně něco jiného jsou reakce ze zahraničí, které považuji za věcně poněkud pomýlené a povrchní (bez skutečné znalosti věci) a za formálně chybné až nebezpečné. Tyto reakce se stávají dalším klíčovým momentem moderních evropských dějin a v jistém slova smyslu jsou přímo symptomem další důležité křižovatky Evropy (a západního světa vůbec). Právě teď se hraje o to, zda i do 21. století přetrvá suverenita jednotlivých zemí či zda se už definitivně přesouváme do post-národní budoucnosti. Zda zvítězí myšlenka, že jakékoli hranice jsou ke zbourání odsouzenou neprodyšnou berlínskou zdí či zda jsou „pouhým“ (dobře průchozím) vymezením státní suverenity a domácí jurisdikce. Zda už jsme se všichni povinně stali součástí jednoho dokonalého, nového světa (neumím lépe přeložit Huxleyho Brave New World), jehož dokonalost zajišťují někteří vyvolení světoví politikové či myslitelé či zda budeme mít i nadále právo metodou pokusů a omylů, vítězství a proher, hledat své cesty, své postupy, svá řešení dnešních a budoucích lidských problémů.

Mám strach, že se v poslední době stále více a více posouváme někam jinam než, kde si myslíme, že jsme. Podceňujeme drobnosti, nevšimneme si, že již v roce 1993 Delorsova Evropská komise používala slogan: „matka Evropa musí chránit své děti“, přejdeme bez pozdvihnutí obočí oznámení Vatikánského tiskového úřadu (z 5. 11. 1999), že začal kanonizační proces otců-zakladatelů Evropského společenství Alcide de Gasperiho, Roberta Schumana a Konrada Adenauera, protože – podle jeho navrhovatelky – „Evropská unie je projektem nejenom lidským, ale i božím“, atd., atd.

Na této dnešní křižovatce Evropy musíme více přemýšlet, a hlavně nesmíme podléhat lákavým zjednodušeným a povrchním postojům – ať jsou hlásány jakoukoli autoritou.

Překvapuje mne však, že se u nás zatím poměrně málo diskutuje jedna, a to bezprostředně česko-rakouská věc. V dosavadní rakouské velké koalici to byli právě lidovci, kdo stále znovu nastoloval otázku sudetských Rakušanů, zatímco socialisté to spíše brzdili. Teď očekávám výrazné zesílení tlaku tímto směrem. To nikoho u nás netrápí? Mě ano.

Večerník Praha, 11. 2. 2000