Po úspěšném vstupu do NATO stojí před Českou republikou další strategický cíl, kterým je plnoprávné členství v Evropské unii. Myslím, že k tomu mám co říci. V době, kdy jsem zastával funkci předsedy vlády, dojednala Česká republika Evropskou, tzv. asociační dohodu a formálně požádala o členství. Dnes, kdy zastávám funkci předsedy Parlamentu, jsou jednání o našem vstupu v plném proudu.
Má to i svou časovou dimenzi. Letošní podzim je v zemích střední a východní Evropy ve znamení desátého výročí pádu komunismu. Jedno z tehdejších hesel všech nás bylo „návrat do Evropy“. Nové demokracie vycházely z předpokladu, že by se proces poválečné evropské integrace odehrával za jejich účasti, kdyby nebyly vytrženy ze svého ekonomického, kulturního a civilizačního kontextu mocenským rozdělením Evropy a pádem do sféry vlivu komunistického impéria.
Velkým zjednodušením současnosti se stalo to, že se tento „návrat do Evropy“ začal chápat jako členství v evropských integračních strukturách. Náš návrat do Evropy však byl „pouze“ návratem do civilizačního a kulturního evropského kontextu, ve kterém jsme se pohybovali po staletí a do nějž jsme vždy patřili. Po dobu komunismu byla naše přítomnost v Evropě blokována, ale odstraněním této blokace a rychlým dohnáním některých civilizačních standardů je onen návrat do Evropy u nás již téměř uskutečněn. Evropská unie je trochu něco jiného. Je souborem velmi konkrétních politických a ekonomických smluv, které odrážejí reálné zájmy a vztahy v evropském prostoru. Proto není proces rozšiřování EU, naše debata o členství i o směřování evropské integrace naplňováním nějaké abstraktní utopické vize, ale zcela reálnou věcí, založenou na racionálním zkoumání kladů, záporů, souvislostí, i zájmů.
Dnes, po deseti letech, stále ještě stojíme před branami Evropské unie a vidíme, že je celý proces rozšiřování EU složitější, než bylo původně předpokládáno. Jsem však přesvědčen, že si snad nikdo – ani u nás, ani v EU – nepřeje, aby dnešní asociované země zůstaly mimo unii.
Rozšíření EU na východ nemůže být srovnáváno s žádnou předešlou vlnou rozšíření. Je to naprosto nová kvalita. Je to problém, jak integrovat státy, které mají více než 100 milionů obyvatel. Je to otázka, jak integrovat státy, které podle současných pravidel nebudou ničím jiným než čistými příjemci komunitární pomoci. Je to také otázka zvýšení počtu členů EU na úroveň, pro kterou současná struktura EU nebyla vyvinuta.
Nikdy jsem se netajil tím, že patřím ke skupině politiků, která oceňuje především ekonomický rozměr evropského integračního procesu. Vycházím z jednoduché úvahy, že tam, kde hospodářství prosperuje a kde kvete vzájemný obchod i ekonomická spolupráce, tam se automaticky smazávají třecí plochy potenciálních nedorozumění či konfliktů. Česká republika samozřejmě nemá a nemůže mít jinou alternativu, než je participace na tomto procesu. Její relativně malá, otevřená ekonomika nemůže zůstat stranou jednotného vnitřního trhu. Není pochyb, že dnešní Česká republika je tržní ekonomikou, schopnou v střednědobém horizontu v tomto konkurenčním prostředí obstát, jak to již bylo také formulováno ve vstupním posudku Evropské komise z léta 1997. Náš vstup do EU proto nijak výrazně nezatíží evropský rozpočet. Již před 100 lety představovaly české země průmyslové srdce bývalé habsburské monarchie a pozici hospodářsky rozvinutého státu si uchovaly prakticky po celou první polovinu 20. století. Máme na co navazovat.
Zdůrazňuji-li ekonomiku, neznamená to, že nevnímám i další rozměry evropské integrace. Dnešní Česká republika je svobodnou, demokratickou zemí a z hlediska plnění politických kritérií obstojí ve srovnání s jakýmkoliv dnešním členem EU a proto nám jde o víc než o ekonomiku. Do Evropské unie nevstupujeme proto, abychom mohli čerpat peníze ze strukturálních fondů. Chceme tam vstoupit proto, že máme sebevědomí spolurozhodovat o tom, co se v Evropě a v Evropské unii děje a jak bude dále postupovat integrační proces.
Skutečná debata o Evropské unii se v České republice teprve rozbíhá. Trpí proto všemi neduhy, které sebou takový začátek přináší. Často sklouzává po povrchu, někdy dokonce slouží jako zástupné téma domácího vnitropolitického klání. To je ovšem chyba. Evropský integrační proces a Evropská unie tady nejsou proto, aby umožnily politikům realizaci jejich domácích ambicí. Vím, že nás nálepkování na pesimisty či optimisty nebo pomyslná soutěž o to, kdo je rétoricky nejlepším „evropanem“, k členství v EU nepřiblíží.
Velmi mne trápí, že se fenomén Evropy stále více stává zástupným a únikovým tématem pro jistý druh ambiciózních konstruktérů společnosti. Ti se necítí dobře na úrovni již plně vykrystalizovaných a definovaných modelů: stát, vláda, politická strana, parlament, volič. Proto se snaží tuto politickou krajinu obcházet shora (prostřednictvím spektakulárního huráevropanství), nebo zdola (prostřednictvím umělé regionalizace, euroregionů a nestandardních podstátních seskupení). Proto je důležité, aby byly budoucí evropské struktury důsledně neseny na pilířích osvědčených politických struktur členských států.
Víme, že i Evropskou unii očekávají reformy. Ve střednědobém horizontu je to reforma institucí – tedy počtu členů komise a způsobu hlasování v radě, reforma společné zemědělské politiky a reforma strukturálního financování. Bez těchto reforem by bylo pro Evropskou unii obtížné unést finanční břímě rozšiřování.
V dlouhodobém horizontu, v EU, která bude mít 25 a více členů, je podle mého názoru možná a udržitelná jediná varianta, které se různými slovy říká „Evropa koncentrických kruhů“, „vícerychlostní Evropa“ , „Evropa tvrdého jádra“ atd. Je to Evropa, v niž nebude možné, ani potřebné dosáhnout úplného, totálního sjednocení ve všech oblastech, ale kde se mnohem více než dosud bude uplatňovat princip dobrovolnosti a flexibility.
Pokud jde o instituce, připadá mi účelné, aby zůstaly v rovnováze ty, které jsou odvozeny od národních politických reprezentací – jako je rada – s těmi, které představují čistě „evropskou“ úroveň – jako je komise či Evropský Parlament.
Proces rozšíření musí být doprovázen dostatečnou představivostí a fantazií. Striktní požadavek 100% aplikace acquis communautaire v situaci, kdy jeho objem stále narůstá, se může pro kandidátské země stát nezvládnutelným problémem. Mělo by být jasně stanoveno, které součásti acquis jsou nezbytné a které nikoliv, a na tuto druhou skupinu poskytnout třeba i relativně dlouhé přechodové lhůty. Nový předseda Evropské komise Romano Prodi ve svém inauguračním projevu právě u tohoto tématu projevil dostatek fantazie i politické odvahy.
Perspektivním a udržitelným modelem pro budoucnost je Evropa, založená na svobodném trhu, otevřené soutěži, dobrovolných partnerských vztazích svých členů, ale také na perspektivním ekonomickém a politickém propojování transatlantického prostoru, který představuje naše společné kulturní a civilizační dědictví. Česká republika bude hrdá na to být součástí takové Evropy.
Naopak, mentalita unifikované „pevnosti Evropa“, uzavřené světu a oddělené od něj různými bariérami, mentalita, obávající se jiných světových center, mentalita, odmítající reformy, které se jinde osvědčily a trvající na postupech, které se přežily – taková mentalita by Evropu zavedla na periferii světa.
Pracujme společně na podobě Evropy, naplňující představy všech nás, kteří do ní historicky patříme. Budoucí členské země EU – mezi nimi Česká republika – takové Evropě co nabídnout mají.
Frankfurter Allgemeine Zeitung, 14. října 1999. Česká verze článku, který vyšel ve FAZ ve zkráceném znění.
