Koncem března byla v Turíně zahájena dlouho očekávaná tzv. mezivládní konference zemí Evropské unie. Klade si za cíl posoudit dnešní stav, strukturu a mechanismy fungování Evropské unie, uvést je do souladu s úkoly dnešní doby a s názory Evropanů na všechny tyto věci a na tomto základě případně přestavět instituce a zavést nová pravidla vzájemných vztahů členských zemí. Její výsledky budou předurčovat budoucí život v Evropě více, než si myslíme. Tato konference je v každém případě nesmírně závažná i pro nás, protože náš zájem podílet se na evropském integračním procesu je upřímný a opravdový i když nám to někteří, nám nepřející, nechtějí věřit. Ať je to jakkoli, závěry konference v Turíně budou zásadně ovlivňovat Evropu počátku třetího tisíciletí.

Je téměř symbolické, že v předvečer turínské konference došlo k další velké evropské aféře, tentokráte v souvislosti s chorobou laicky nazývanou „šílenství krav" a s možným nebezpečím jejího přenosu na lidi. Nebudu se pokoušet hodnotit, zda byla evropská reakce na vzniklé podezření adekvátní či neadekvátní, rozumná či nerozumná, citlivá nebo necitlivá, spontánní či promyšleně připravená, neutrální či zájmově podmíněná, i když i na to určitý názor mám. A dá se asi tušit jaký, protože nikdy nezastávám řešení fundamentalistická a absolutistická a vždy se navíc snažím nalézt a pochopit zájmový podtón různých společenských procesů. A ten bývá vždy přítomen.

Zajímá mě na tom v této chvíli něco jiného. Zajímá mě – a to právě v souvislosti se zahájením turínské konference – signál, který byl vyslán ohledně struktury a charakteru rozhodovacích procesů v budoucí Evropě.

Všiml jsem si totiž, jak znělo vlastní rozhodnutí Evropské komise, a jsem z něho – při své možné přecitlivělosti na tyto věci – poněkud zneklidněn. Rozuměl bych tomu, že patnáct zemí Evropské unie minus jedna rozhodne (případně díky přijetí poněkud vágního principu tzv. subsidiarity se v této věci rozhodnou nikoli doma, ale v Bruselu – o tom bych rád napsal něco jindy) nedovážet z Velké Británie hovězí maso (a živá zvířata). To je zcela legitimní a koneckonců to udělala i Česká republika.

Evropská unie však udělala něco jiného. Evropská unie zakázala Velké Británii maso vyvážet. Faktický rozdíl nemusí být velký, protože nevěřím, že by dnes některá země světa dovážela britské maso. Procedurální rozdíl je však obrovský. I když – zatím (a může se to v Turíně změnit) - platí v Evropské unii o rozhodujících věcech princip jednomyslnosti, přesto bylo minulý týden rozhodnuto o jedné zemi s jejím nesouhlasem. Východiskem rozhodovacích procesů tak přestává být suverenita jednotlivé země a začíná se s jednotlivou zemí zacházet více méně jako s regionem uvnitř jednoho státu.

Zopakujme si základní věci. Česká republika nechce, a proto nebude dovážet hovězí maso z Velké Británie (nemluvě o tom, že ho už několik let nedováží). Velká Británie může chtít, či nechtít hovězí maso i nadále vyvážet (ale to je České republice jedno). V Bruselu však bylo rozhodnuto, že Velká Británie maso vyvážet nesmí (např. do České republiky).

Já považuji tyto zdánlivé jemnůstky za zcela zásadní. Jedná se totiž o jeden z prvků zdánlivě nevinného posunu od partnerství národů (přesně tak se jmenuje dokument anglické vlády, připravený na turínskou konferenci) ke konceptu evropského státu (a k postupnému odumírání dnešních patnácti – a v budoucnu více – států Evropy), posun od suverenity jednotlivých zemí k nadstátnímu, od jednotlivého občana příliš vzdálenému rozhodování.

Byl bych strašně nerad, abychom o této věci u nás začali diskutovat právě dnes, před volbami, kdy hrozí, že to bude diskuse nesmírně zjednodušená, nesmírně zploštělá, nesmírně zavádějící. Nicméně k diskusi to je a i Česká republika se k ní musí časem dostat.

I proto nás zajímá průběh a výsledky konference v Turíně, i proto budeme s velkou pozorností sledovat všechny její mezivýsledky, i proto se budeme snažit s jejími aktivními účastníky co nejvíce komunikovat. Návštěva prezidenta Evropské komise Santera v Praze v tomto týdnu k tomu byla velmi dobrou příležitostí.

4. 4. 1996