Jsem velmi potěšen, že se mohu poprvé účastnit konference britské Konzervativní strany a setkat se s významnými představiteli konzervativních či jim ideologicky blízkých politických stran z celého světa.

Přicházím mezi vás z malé evropské země, která se před šesti lety vydala na cestu radikálních systémových změn. Přicházím mezi vás ze země, která může právem říci, že v ní éra komunismu již definitivně skončila. Komunismus je pro nás již polozapomenutou historickou událostí, něčím, co bylo odmítnuto naprostou většinou mých spoluobčanů a na co u nás nostalgicky vzpomíná jen mizivá menšina lidí. Troufám si říci, že „pravověrných" komunistů či jejich „souputníků" je v mé vlasti nyní méně než u vás. Je tomu tak proto, že nic člověka nepřesvědčí více než vlastní zkušenost a nám bylo tohoto privilegia a trestu současně dopřáno v dostatečné míře.

Přes všechny své pochybnosti, otázky a kritiku sebe sama může být naše země právem hrdá na to, čeho dosáhla, na politickou stabilitu, na sociální smír, na příznivé makroekonomické ukazatele, na nejrychlejší a nejrozsáhlejší privatizační proces a na rychlý rozvoj soukromé iniciativy. Vzpomenout musím ještě na jeden nezbytný krok, který nebyl ve své době v zahraničí dostatečně pochopen. Je jím ústavní rozdělení Československa na dva nezávislé státy. Toto rozdělení proběhlo zcela hladce a nedošlo při něm k jakémukoliv vzplanutí nacionalistických vášní či projevům nepřátelství. Něco takového se podaří jen velmi zřídka.

Vytvořili jsme svobodnou společnost založenou na politickém pluralismu a tržní ekonomiku se soukromým vlastnictvím, s omezenou působností státu, s drastickou liberalizací a deregulací. Vstoupili jsme již do stadia, které označujeme jako posttransformační. V tomto ohledu – měřeno strukturálními parametry systému, nikoli například objemem hrubého domácího produktu na hlavu - jsme se stali normální evropskou zemí.

Přišel jsem mezi vás také jako zakladatel a předseda politické strany, jejíž ideologie je podobná vaší, a která v době svého založení na jaře roku 1991 dokonce uvažovala o použití stejného názvu, jaký má strana vaše. Vytvoření Občanské demokratické strany bylo poslední ranou pro ty, kteří obhajovali myšlenku „nepolitické politiky", pro ty, kteří budoucnost našeho světa viděli v občanských hnutích a dočasných iniciativách, tedy bez politických struktur či jasně definovaných organizačních pravidel, pro ty, kteří chtěli svět založený na novátorských idejích, uváděných v život osvícenými intelektuály, snažícími se postavit nad politiku. To vše bylo součástí nebezpečných snů o vytvoření nové společnosti, která měla být lepší než všechny dosud známé alternativy.

Někteří z nás věděli, že by takový systém byl strukturálně velmi podobný tomu, kterého jsme se právě zbavili, a proto jsme považovali za tak důležité, aby byla vytvořena pravicová strana, která by byla pragmatická, demokratická, nearistokratická, otevřená a neexkluzivní. Naše strana se stala v zemi nejsilnější. Jsme v čele vládní koalice, která ideologicky nemá - k mé lítosti - v dnešní střední a východní Evropě obdobu.

Ideologické zázemí 

Rád bych řekl několik slov o kořenech, zdrojích a myšlenkách, které za tím vším stojí.

Naši sametovou revoluci, tedy systémovou změnu, hlubokou transformaci celého společenského a ekonomického systému, nikoli reformu či perestrojku, jsme zahájili s jasnou pozitivní vizí společnosti, ve které jsme si přáli žít. Byla to vize svobodné otevřené společnosti a věděli jsme, že institucionální vakuum, které vznikne po rozpadu komunistických institucí musí být rychle vyplněno alternativním mechanismem, který zajistí společenskou soudržnost a koordinaci lidských aktivit. Hayek, Popper a další liberální či konzervativní myslitelé nás poučili, že evoluce lidských institucí, a obzvláště evoluce takových komplexních systémů, jakým je společnost, je určována spíše „lidskými skutky“ než „lidskými projekty", že musíme nalézt optimální rovnováhu mezi záměry a spontaneitou, mezi konstruktivismem politických vůdců a nepředvídatelným chováním milionů svobodných občanů, usilujících o realizaci svých snů, nadějí a preferencí. Poučili nás, že nějaké sofistikované řízení tohoto procesu není ani možné ani nutné.

To vše je - jak věřím - v pravém slova smyslu konzervativní. Je příliš brzy na to, abychom specificky český přístup hodnotili. Dovolte mi učinit v této souvislosti jen několik předběžných poznámek.

Náš přístup byl nepochybně ovlivněn tradičním českým pragmatismem a realismem, silnými demokratickými, nearistokratickými – téměř plebejskými - tradicemi, nedostatkem heroismu, nevírou v autority, v silná slova a gesta a v neposlední řadě i pochybnostmi ohledně naší národní identity, která byla v minulosti tolikrát ztracena či zpochybněna.

Politicky byl náš přístup založen na něčem velmi podobném britskému konzervatismu. Byli jsme jím přímo ovlivněni, byli jsme inspirováni thatcherovskou revolucí v britské politice před dvěma desetiletími, poučili jsme se z politického stylu pronikavé vize a jasných, průhledných a široce srozumitelných idejí, z politického stylu, který byl odvážný a přesvědčivý. Zapůsobil na nás úspěch, s jakým jste dosáhli dramatického zvratu v řešení lidského problému: postavit jednotlivce na první místo a stát až na druhé. Jako svůj hlavní slogan v minulých volbách jsme přijali vaše heslo: „jedinec, rodina, obec, stát“ - přesně v tomto pořadí.

V oblasti ekonomie a ekonomické politiky jsme byli ovlivněni americkými autory více než evropskými: Miltonem Friedmanem a jeho chicagskou školou, Jamesem Buchananem a jeho školou „veřejné volby", kritikou keynesiánství a samozřejmě také naším vlastním prožitkem iracionality, neefektivnosti a nelidské povahy direktivní ekonomiky. Proto jsme neměli žádné iluze o smíšených systémech, třetích cestách a různých verzích perestrojky. To byl hlavní důvod naší radikální kritiky pojmů jako „sociálně tržní ekonomika", což je termín, s kterým u nás - a zdá se mi, že i u vás - operuje opozice.

Konečně, mluvíme-li o společnosti a společenských mechanismech, byli jsme nejvíce ovlivnění Hayekem, jeho myšlenkami o nebezpečí státního intervencionismu, konstruktivismu a sociálního inženýrství, o falešném „předstírání znalostí“, o logice evolučního řádu a o „fatální domýšlivosti". Poslední desetiletí nás mnohému naučila a nehodláme znovu podlehnout žádnému dalšímu omylu.

Jsem hluboce přesvědčen, že náš přístup představuje tu nejlepší cestu k vytvoření svobodné a morální společnosti, založené na individuální zodpovědnosti. Občas jsme obviňováni z toho, že zapomínáme na všechna adjektiva s výjimkou slůvka „svobodný". Domnívám se však, že zajištění svobody stačí - individuální štěstí záleží na každém z nás.

Dějiny nekončí

Konec „tvrdého" komunismu jakožto ideologie i jako společenského systému vedl ke vzniku nezodpovědných ahistorických utopických snů či předpovědí, ohlašujících příchod konce dějin i ideologie. Mám na mysli známou knihu Fukuyamy a debatu, kterou vyvolala. Takový statický svět nemůže existovat a debaty, které každodenně vedeme, ukazují, že naštěstí nikdy nenastane. Mám pocit, že ideologické spory v našich zemích (a nyní nediferencuji) odhalují něco jiného. Ukazuje se v nich, že se musíme potýkat se stále stejnými debatami jako dříve. Tento věčný politický střet se týká úlohy jednotlivce ve společnosti, sporu o povinné či dobrovolné členství v profesních komorách, významu kolektivního vyjednávání, úrovně sociálních jistot, regulace finančních trhů - abych jmenoval jenom několik příkladů aktuálních kontroverzních témat z mé vlasti - nebo zemědělské politiky, filozofie státu blahobytu, protidumpingových opatření a protekcionismu, struktury a mandátů institucí Evropské unie - což je zase několik příkladů stále se opakujících dilemat z vaší země. Ve všech uvedených případech se jedná o spor mezi větší či menší mírou svobody jednotlivce, o větší či menší míru státní regulace, ve všech těchto případech se jedná o to, jak dalece jsme ochotni jít po kluzké cestě vedoucí k novým sociálním utopiím.

Typickým příkladem je diskuse o evropské integraci. V Evropě se dnes projevuje tendence předstírat, že se nejedná o ideologickou otázku, ale o otázku bezmála technickou či rozumovou, ale není tomu tak. Máme zde co do činění s „čistou ideologií" - předpokládá se, že být větší je lepší než být menší, že koordinace shora je lepší než na dobrovolnosti založená souhra na mikroúrovni, že chránit zemědělce je lepší než chránit spotřebitele atd.  V demokratické společnosti mají lidé rozdílné a vzájemně se popírající představy, ale ty se mají stát předmětem diskuse. Z té nemají být vylučována ta témata, která odporují populárnímu či módnímu názoru.

Dovolte mi říci několik slov o evropské integraci. Původní pojetí integrace (odstraňování bariér pro pohyb lidí, idejí, zboží, služeb, práce a kapitálu) je něčím, co většina z nás sdílí, ale z toho neplyne, že stejně silně podporujeme ambiciózní snahy prefabrikovat všechny Evropany ve speciální druh Homo sapiens, který by mohl být nazván Homo europaeus. Věřím, že pojetí integrace – definované jako proces postupného odstraňování všech omezení, která stojí v cestě kontaktů mezi lidskými bytostmi - se v Evropě těší široké podpoře. Pokud se však týče představy unifikace, což je v mé interpretaci integrace plus k ní připojená jistá konkrétní vize struktury a organizace lidské společnosti, není pravdou, že by ji všichni Evropané přijímali stejně ochotně. Unifikace představuje odlišný a mnohem ambicióznější cíl. Jsem eurooptimistou, pokud se týče budoucnosti a celkového pozitivního dopadu evropské integrace, ale jsem také eurorealistou, pokud se týče možnosti sjednotit Evropu pod jedním ideologickým praporem.

Nevěřím, že proces evropské integrace by měl být založen na:

- očekávání, že „evropské" cítění bude silnější než národní cítění většiny Evropanů,

- posunu křehké rovnováhy „jednoty v rozmanitosti“ směrem k větší jednotě než rozmanitosti,

- ambicích vytvořit silnou, unifikovanou a sjednocenou entitu, která by byla schopna konkurovat USA a Japonsku,

- přechodných módních trendech v oblasti ideologie, které se projevují v současných přístupech k industriální a obchodní politice, sociální chartě, environmentálních aspiracích atd.

Všichni chceme svobodnou Evropu, všichni chceme evropské instituce, které by vedly k větší svobodě jednotlivců žijících v Evropě, všichni chceme instituce, které by nás učinily šťastnějšími a vedly by k větší prosperitě nás všech. Nechceme však instituce, které by se pokoušely vnutit nám své vlastní hodnoty, ambice a předsudky, instituce, které by upřednostňovaly své parciální zájmy na úkor zájmů celku.

K otázce měnové unie 

Debata o jednotné evropské měně představuje typický příklad. V diskusích o této - stejně tak jako každé jiné - instituci by se měly používat ekonomické a nikoliv pouze politické argumenty. Její případné uskutečnění přinese jak přínosy, tak náklady a je nezbytné obojí vzít v úvahu a porovnat.

Přínosy jsou velmi dobře známy a jsou nesporné - vytvoření integrovaného evropského trhu a eliminace transakčních nákladů spojených s odlišnými národními měnami povedou     k větší efektivnosti.

Náklady nebývají diskutovány, a když, tak na položené otázky nebývá odpovídáno. Náklady budou v důsledku heterogennosti Evropské unie rozděleny nerovnoměrně. O tomto problému se v kruzích Evropské unie diskutuje pod hlavičkou koheze. Povede jednotná měna k větší nebo menší kohezi? Bude mít za následek zvětšování nebo zmenšování rozdílů mezi jednotlivými regiony? Pokoušet se spojit měny předem, v situaci, kdy neexistuje dostatečná hospodářsko-politická a fiskální koheze mezi evropskými státy, je velice problematickou záležitostí. Nedomnívám se, že je Evropa v dané chvíli optimální měnovou oblastí (což je termín z ekonomických učebnic). Optimální měnová oblast existuje tam, kde je vysoký stupeň mobility výrobních faktorů, kde je vysoká míra stability relativních cen, kde je vysoký stupeň otevřenosti dané oblasti a naopak daleko nižší míra otevřenosti mezi touto oblastí a zbytkem světa, nemluvě o málo se lišících mírách inflace, o velmi podobné hospodářské politice a o účinném fiskálním federalismu, založeném na značné centralizaci fiskálních (to je i daňových) kompetencí.

Obávám se, že Evropa nemá takovou míru mzdové flexibility, mobility práce a kapitálu a že hlavně nemá takové fiskální transfery, aby mohla garantovat účinný vyrovnávací mechanismus, který by utlumoval dopady nejrůznějších vnějších šoků, jež nestejnoměrně dopadají na jednotlivé regiony. Existence jednotné měny odebírá státům velmi důležitý nástroj pro vyrovnání z vnějšku či zevnitř, ze strany poptávky či nabídky přicházejících šoků - měnový kurs. Pokud neexistuje žádný monetární nástroj přizpůsobování, může docházet pouze k přizpůsobování reálnému (ale velmi nestejnoměrnému) prostřednictvím pohybu mezd, nezaměstnanosti či migrace. Toto je ovšem jen velmi obtížně politicky udržitelné. Určité varování představuje pro všechny příklad německého sjednocení, když uvážíme obrovskou velikost fiskálních transferů, ke kterým zde došlo a bude docházet i nadále. Bez nich by důsledky sjednocení nebyly překonatelné. Nedomnívám se, že by se takový stupeň fiskálního federalismu mohl úspěšně realizovat v Evropě, a proto nepovažuji jednotnou měnu pro dohlédnutelnou budoucnost za vhodný cíl.

Závěr 

Konzervativní strany mají trvalý úkol: bojovat za prosazení svých občas nepopulárních idejí, neboť to je jediný způsob, jak je udržet při životě. Mohu vás ujistit, že to je přesně to, co děláme. Byli jsme osloveni vaším příkladem a vaší dlouhou tradicí, a doufáme, že naše zkušenosti s demontáží komunismu a budování svobodné společnosti budou naopak inspirací pro vás.

Už bychom měli začít opouštět některá zjednodušující klišé. Mezi ně patří nálepky „demokratický“ a „postkomunistický". Spíše se mi zdá, že jsou země, které komunistickou zkušenost mají, a země, které tuto zkušenost nemají. 

Vystoupení v rámci konference britské Konzervativní strany v Blackpoolu dne 11. 10. 1995 (překlad z anglického originálu)