Francouzský prezident Chirac na závěr setkání patnácti členských zemí Evropské unie s jedenácti přidruženými zeměmi připomněl, že první summit, kterého se on sám zúčastnil (jako začínající politik, nikoli jako prezident), byl v době, kdy bylo členů pouze šest a kdy se diskutovalo o rozšíření Evropského společenství o další tři. Dnešních 26 účastníků summitu vskutku představuje historický posun, i když se leckomu zdá, že to stejně jde příliš pomalu.

Kdo očekával, že může setkání v Cannes pro 11 přidružených členů znamenat nějaký výraznější příslib, ten byl nutně zklamán. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem nic takového neočekával. Před mezivládní konferencí Evropské unie, která má začít v polovině roku 1996 a která může trvat rok i více, se žádný zásadní posun očekávat nedá. Evropská unie se musí během této konference „předefinovat" a teprve pak bude schopna přijímat nové členy.

Chtěl bych ukázat celou obtížnost dalších integračních kroků na jednom nelehkém úkolu, který si Evropská unie předsevzala a kterým je vytvoření společné měny.

Slovo společná měna se snadno vysloví jako politický cíl dalšího sjednocování Evropy, ale daleko obtížněji se realizuje v praxi, nemluvě o tom, zda si společnou měnu občané jednotlivých evropských zemí skutečně přejí či nikoli. Zůstaňme v této chvíli u úzce ekonomické argumentace.

Společná měna má své výhody i nevýhody a jako vždycky je třeba vědět, zda výhody nevýhody převyšují či nikoli.

Výhody jsou jasné – společná měna přispěje k dokončení procesu vytváření integrovaného evropského trhu a je banalitou říci, že větší trh dává prostor pro větší ekonomickou efektivnost než trh menší. To ví každý výrobce i každý obchodník. Společná měna bude současně znamenat odstranění transakčních nákladů, spojených s používáním jednotlivých národních měn, s nutností převádění finančních aktiv z jedné měny do druhé, s náklady spojenými s devalvací a revalvací té které měny pro její držitele.

Proti tomu však stojí nemalé efekty se znaménkem záporným.

Není jasné, zda na tom vydělají stejným způsobem všechny oblasti a země Evropy, či zda budou přínosy značně nerovnoměrné. V teoretickém učebnicovém modelu světa, založeném na spoustě zjednodušujících předpokladů, se zdá, že tento krok bude mít efekt neutrální nebo dokonce efekt „vyrovnávací“, že bude společná měna Evropu stmelovat a sjednocovat. V realitě tomu může být i jinak - kapitál může putovat do lákavějších oblastí (nikoli do oblastí zaostalejších), pracovní síly mohou směřovat do bohatých oblastí, kde jsou vyšší mzdy, mohou se posilovat vyspělé evropské aglomerace a zaostalejší oblasti zůstanou zaostalými atd. Společná měna je nepochybně vhodná pro USA, kde jsou rozdíly v příjmu na hlavu mnohokrát menší než uvnitř Evropy, ale jaký to přinese efekt různorodé Evropě, jasné není.

Ekonomika je čas od času vystavena různým nepříjemným impulzům (jak ze strany poptávky, tak ze strany nabídky) a strašně moc jde o to, jak dobře funguje přizpůsobovací mechanismus, který tyto impulzy a šoky vstřebává. Kdyby tyto impulzy dopadaly stejně na celou Evropu, pak by společná měna nebyla problémem. V realitě tomu tak samozřejmě není a společná měna odebírá jednotlivým členským zemím jeden velmi důležitý nástroj hospodářské politiky - měnový kurs.

Nemůže-li se totiž přizpůsobovat měnový kurs, musí se přizpůsobovat reálné mzdy nebo míra nezaměstnanosti, a to není snadné a už vůbec ne politicky průchodné.

V ekonomické teorii se tyto a podobné problémy diskutují pod hlavičkou tzv. „optimální měnové zóny“. Jsou přesně definovány podmínky pro její vznik a pro její úspěšné fungování, je přesně definováno, kdy je společná měna vhodná a kdy není. Patří mezi ně tyto podmínky:

• uvnitř měnové zóny musí existovat vysoká míra mobility výrobních faktorů (práce a kapitálu);
• musí být shodné (a stabilní) relativní ceny;
• uvnitř této zóny musí být vysoká míra vzájemné otevřenosti mezi jejími jednotlivými částmi oproti nižší míře otevřenosti vůči zbytku světa;
• musí existovat jednotná hospodářská politika atd.

Některé tyto podmínky v Evropě splněny jsou či být mohou, jiné ve viditelné budoucnosti nikoli. Často bývá Evropa porovnávána s USA a bývá zdůrazňováno, že zcela chybí americká mobilita pracovních sil a že naprosto chybí efektivní systém fiskálního federalismu (rozpočtové vyrovnávání existujících nebo vznikajících rozdílů mezi jednotlivými zeměmi) a že proto Spojené státy americké optimální měnovou zónou jsou a Evropa není.

Toto je jen jedním z příkladů nemalých problémů, které musí Evropa vyřešit, aby bylo možné jít dále. Bez jejich řešení se další rozšiřování Evropské unie uskutečnit nemůže a my bychom si toho měli být dobře vědomi.

3. 7. 1995