Dlouhodobá krize na Blízkém východě vstoupila do nové horké fáze a jednoznačně odsunula Ukrajinu z titulních stránek novin. Teroristický útok palestinského Hamásu na Izrael na počátku října 2023, izraelská odveta trvající dodnes v podobě apokalyptického zničení Gazy s desetitisíci civilních obětí, přestřelky Izraelců s libanonským Hizballáhem a stoupající napětí na izraelsko-libanonské hranici, zablokování námořní cesty Rudým mořem jemenskými Huthíji a nakonec útoky syrských a iráckých islamistů na Američany, které vyvolaly masivní americké vzdušné údery v syrském a iráckém pohraničí, to jsou milníky současné krize.
USA obviňují Írán, že stojí v pozadí této eskalace, a hrozí vypuknutí velké války, která může do konfliktu zatáhnout celý region. Pozorovatelům nepochybně neuniklo i zvýšení napětí na íránsko-pákistánské hranici, kde došlo ke vzájemným leteckým útokům. Svět, především Evropa, již registruje dopady této narůstající krize na ceny surovin a zboží.
Vůbec při tom není jasné, jaké jsou cíle americké politiky na Blízkém východě, který se jí podařilo v minulých letech dokonale rozvrátit. Řešení palestinské otázky? Konfrontace s Íránem? Prosazení demokracie a lidských práv? Kdo jsou spojenci a kdo nepřátelé? Totální zmatek.
Naivně prozápadní česká veřejnost, setrvávající v myšlenkových schématech studené války, je rozčarována zjištěním, že veřejné mínění v západní Evropě i v USA začíná být většinově protiizraelské a zahraniční politika EU a jejích klíčových zemí je viditelně propalestinská. V jednoduchém světě našich vládních politiků a jejich podporovatelů dosud platila a platí jediná pravda – co přichází ze Západu je vždy správné, ať je to cokoliv. Nemohou nyní pochopit, že věrný spojenec USA Izrael je nyní v Evropě pranýřován, dokonce žalován pro válečné zločiny. USA sice zůstávají hlavním izraelským spojencem, ale i tam začíná být postoj veřejnosti stále více protiizraelský a Bidenova politika to musí brát v potaz.
Čeští politici a veřejnost stále nechápou, jak zásadně se dnešní Západ změnil a že prosazuje věci, které dříve byly pro nás zcela nepředstavitelné. Pro globalistickou progresivistickou ideologii, která ovládá politický a mediální mainstream na dnešním Západě, je sionistický koncept Izraele, jako státu Bohem vyvoleného národa, absolutně nepřijatelný a myšlenka židovské výlučnosti zavrženíhodná. Tragická židovská historie a holocaust je nezajímají. V Izraeli vidí ztělesnění nadřazené násilné bílé evropské kolonizace utlačující diskriminované Palestince. Tento moderní antisemitismus je integrální součástí progresivistické ideologie, stejně jako gender, klima a migrace. Její bašty – prestižní americké a západoevropské univerzity to svými protiizraelskými demonstracemi předvedly zcela otevřeně. Nic z toho ale neotřese slepou oddaností naší superproizraelské vlády progresivistickému mainstreamu a jeho politice. Na Blízkém východě jí ve skutečnosti nezáleží, stojí pouze o pochvalu z USA.
USA dnes na Blízkém východě sklízejí další trpké plody svých dlouholetých hrátek s islamisty. Ty mají letitou historii z doby studené války, kdy se západní tajné služby snažily využívat Muslimského bratrstva a dalších podobných hnutí k boji proti Násirovu egyptskému prosovětskému režimu a vůbec proti pronikání komunistické ideologie na Blízký východ. Nebraly při tom v úvahu, že pro tyto síly byl nepřítelem Západ jako takový, nikoliv pouze Sovětský svaz, který k Západu počítali rovněž. Proto se islamisté také po porážce SSSR logicky obrátili proti USA a Západu. Stalo se to nejen v Afghánistánu, ale všude v muslimském světě. Američané však tvrdošíjně ignorovali tuto hluboce zakořeněnou nenávist islamistů vůči sobě a v podobě podpory tzv. Arabského jara jim dali příležitost Blízký východ zcela ovládnout.
Americkými intervencemi byly zničeny významné arabské státy, které – byť problematicky – udržovaly na Blízkém východě jistou vratkou stabilitu – Irák, Sýrie, Libanon a Libye. Izrael tak nemá ve své bezprostřední blízkosti žádný otevřeně nepřátelský stát, který by byl schopen ho ohrozit, ale zato je tento region zcela v rukou fanatických nestátních islamistických entit, s nimiž je obtížné koexistovat a od nichž nelze očekávat racionální chování. Ve své většině jsou odkázány na podporu teokratického Íránu, který využil mocenského vakua a rozehrává složité hry. Snaží se stát jadernou velmocí, která bude mít v regionu rozhodující vliv. Celá oblast představuje velkou příležitost i pro putinovské Rusko, které se na úkor Západu silně prosazuje nejen v Sýrii, ale i v sahelské Africe.
Ještě štěstí, že dva vojenské převraty zachránily od pádu do chaosu dvě zcela klíčové země regionu – Egypt a Turecko. V Egyptě úspěšný vojenský převrat generála Sísího zbavil moci Muslimské bratrstvo, které se těšilo podpoře Obamovy administrativy a vedlo zemi k totálnímu rozvratu, a obnovil tvrdou vojenskou diktaturu. V Turecku naopak neuspěl pokus části armády spojené s islamistickým hnutím gülenistů, jejichž duchovní vůdce žije v USA, svrhnout prezidenta Erdogana, což nepochybně předešlo krizi hrozící nepředvídatelnými otřesy. Obě události přispěly k oslabení západních pozic v regionu.
Přesto je celková situace velmi dramatická. Válka Hamásu s Izraelem a zničení Gazy vyloučily naději na nějaké stabilní mírové urovnání arabsko-izraelského konfliktu na několik generací. Teror Hamásu vůči izraelským obyvatelům ukázal snahu konflikt maximálně vyhrotit, vyvolat odvetu a znemožnit dosavadní soužití a snahy o urovnání. Na druhé straně srovnání Gazy se zemí svědčí o snaze Izraele docílit touto cestou odsunu jejích obyvatel někam daleko od izraelských hranic, protože představa nesmírně náročné obnovy teritoria a další vzájemné koexistence při existující úrovni oboustranné nenávisti je málo představitelná. Vzhledem k výše zmíněným sympatiím západoevropské veřejnosti i politiků k Palestincům a ke známé evropské proimigrační politice se dá předpokládat, že velká část uprchlíků z Gazy nakonec skončí v Evropě. Buďme na to připraveni.
Po ukončení bojů v Gaze lze očekávat novou vlnu globálního islamistického terorismu, útoků na Židy i obyvatele Západu a další chaos na Blízkém východě. Soužití Arabů a Židů v Izraeli bude podrobeno velmi těžké zkoušce, v sázce může být dokonce samotná existence židovského státu, izolovaného a obklopeného nenávistným okolím, obzvláště bude-li přicházet o západní politickou a vojenskou podporu.
Jiří Weigl, publikováno v měsíčníku TO, únor 2024.
