Začnu trochu velkou oklikou. Na vesnici, kde máme chalupu, měl soused chlupatého špice Míšu, kterému poskytoval velkou svobodu pohybu. Míša si volně pobíhal po návsi a silně tím iritoval své psí kolegy zavřené za ploty dvorků a zahrádek. Obzvláště si oblíbil provokovat ohromného vlčáka zavřeného za železnými mřížemi vrat sousedního statku. Vědom si železné překážky, která ho chránila, malý špic svým ňafáním vždycky vydráždil vlčáka k nepříčetnosti. Až jednou, když šel znovu velkého nepřítele provokovat, si nevšiml, že tentokrát jsou vrata otevřená. Vlčák jej málem stáhl z kůže tak, že měl veterinář co dělat, aby ubohého psíka zachránil. Míša si pak dále vykračoval volně po návsi, ale na zavřená vrata už nespoléhal a vyhýbal se jim velkým obloukem.

Na tuto příhodu si vždy vzpomenu, když pozoruji českou politiku vůči válce na Ukrajině a Rusku. Naši politici se pyšní svou nesmiřitelností a radikálností, rádi hovoří o tom, že jsme rovněž ve válce, přijatelná je pro ně pouze válečná porážka Ruska, které by nejlépe mělo být vymazáno z mapy, nebo alespoň navždy izolováno nějakou neprostupnou železnou oponou. Žádné realistické kompromisní ukončení konfliktu nejen nepomáhají hledat, ale dokonce odmítají o něm vůbec uvažovat. V našem veřejném prostoru je proto o těchto věcech fakticky nemožné diskutovat, nechceme-li být označeni za pomahače Putina.

Celý tento postoj je - podobně jako štěkot psíka na vlčáka v naší vesnici - opřen o přesvědčení, že nás chrání nezdolná vnější moc – na vsi železná vrata, v Evropě USA. Pouze do té doby, pokud USA budou sdílet nebo alespoň tolerovat tyto naše postoje, se můžeme takto chovat i se všemi problémy a riziky, která pro nás válka na Ukrajině už přináší.

Suverénní, sebevědomá a racionální země by však měla provozovat politiku, která jí umožní přežít i v případě, že se vrata otevřou, tj. měla by realisticky hodnotit vlastní zájmy a možnosti, nespoléhat výlučně na jiné a podporovat všechno, co nadměrná rizika a hrozby sníží.

Sousední země vůči ukrajinské válce z pozice svých zájmů evidentně jednají. Polsko, starý mocenský rival Ruska ve východní Evropě, se evidentně snaží využít možnosti vznikající izolací Ruska oslabeného nepříliš úspěšnou agresí, k obnovení svých historických pozic na Ukrajině. Zájmy Poláků jsou vůči ruským zcela antagonistické, a to vedle hlubokých historických antipatií vysvětluje jeho nesmiřitelný a agresivní přístup.

Ten naopak velmi kontrastuje s opatrným a zdrženlivým chováním nejen Maďarska, ale i Německa a Rakouska, které si uvědomují nebezpečí, hloubku dopadů a výši nákladů, které pro ně vleklý konflikt na Ukrajině má a bude mít. Evidentně nepočítají se zánikem Ruska v důsledku válečné porážky, ani s jeho věčnou izolací od zbytku světa. Je s podivem, že politika dnešní české vlády, která se velmi skepticky a kriticky vymezovala vůči konceptu  V4 a dosavadní středoevropské spolupráce a spíše akcentovala vztahy s německy mluvícími sousedy, se náhle aktivně staví do pozice jakéhosi sekundanta Polska při jeho snaze zformovat novou polsko-ukrajinskou Rzecz pospolitou sahající od Baltu až k Dněpru a Černému moři.

Měli bychom velmi pozorně analyzovat i americké postoje a různé signály, které z USA přicházejí. Málo přesvědčivý postup ruské armády na Ukrajině ukázal, že současné Rusko není globálním vyzyvatelem a hrozbou USA a tím méně jím bude poté, až tato válka skončí. Jde o to, jak dlouho bude americkým zájmům vyhovovat současný kurs a kdy začnou mít pocit, že se prioritou stává omezení inflačních tlaků, které ukrajinská válka globálně zesílila. Výroky doyena americké zahraniční politiky Henryho Kissingera o potřebě urovnání konfliktu za cenu územních kompromisů a podobné názory některých komentátorů amerických novin z poslední doby bychom neměli brát na lehkou váhu.

Po čtvrt roce, který proběhl ve znamení nejprve strachu a paniky z Putinova kroku a poté z jisté euforie nad ukrajinským statečným odporem a ruskými ztrátami, se začíná ukazovat, že vítězství ve vleklém konfliktu bude pro Ukrajinu velmi obtížné, ne-li nemožné, nota bene pokud si stanoví maximalistické cíle, jako je znovudobytí Donbasu a Krymu.

Pádící inflace tažená především bezprecedentní eskalací cen energií a nejistota s dostupností plynu v blízké budoucnosti ukazují, že v českém zájmu není a nemůže být dlouhé pokračování války na Ukrajině. V souvislosti s návrhy na územní ústupky Ukrajiny Rusku hovoří ukrajinští představitelé o mnichovském přístupu a slovníku. Tato paralela je možná výstižná.

Československo bylo v Mnichově přinuceno odstoupit Německu území obývaná sudetskými Němci a mohlo je získat zpět pouze v důsledku světové války, v níž padly milióny lidí, celé Německo a Evropa byly zničeny a sudetští Němci odsunuti. Myslím, že není zájmem nikoho přeměnit válku na Ukrajině v ještě daleko strašnější globální apokalypsu.

To si uvědomuje stále více odpovědných politiků a lze očekávat, že snahy o ukončení bojů budou stále hlasitější, obzvláště pokud zesílí ruský postup na východě a jihu Ukrajiny. Česká politika by měla být na tuto situaci připravena, měla by vědět, co je český zájem a jak je prosaditelný. Měla by mít realistickou představu, jak koexistovat se sousedy, s Ukrajinou i s Ruskem po válce, odkud brát suroviny a jak minimalizovat dopady dnešního konfliktu.

Spoléhat se tak jako dosud na to, že někdo jiný – USA, Německo, Brusel, bude naše zájmy a potřeby zajišťovat a chránit lépe, než my sami a naše předvídavá a odpovědná politika, nemůže dopadnout dobře. Můžeme totiž jako ten nešťastný pejsek nakonec zjistit, že vrata jsou otevřená a my stojíme před velkým nepřátelským psem sami.

Jiří Weigl, MF Dnes, 6. června 2022