30/07/2019
Politické komentáře
Jiří Weigl: Nenásledujme falešné proroky


Klimatická změna se stala v dnešní době u nás i v Evropě zásadním politickým tématem, které je v současnosti navíc zesíleno nebývalou vlnou veder a dlouhotrvajícím suchem. Zatím tón ve vyhrocené veřejné diskusi udávají ti, kteří klimatickou změnu pokládají za nežádoucí a zastavitelnou přírodní anomálii, což zdůvodňují nedokazatelnou konstrukcí, že je primárně způsobena lidskou průmyslovou civilizací a způsobem života lidí ve vyspělých zemích.

Popírají skutečnost, že vše na naší planetě, včetně klimatu prochází od počátku jejího vzniku permanentní změnou. Dokazuje to příklad naší země, která zažila ve své geologické historii zásadní proměny klimatu od vlhkých tropů, přes stepi a pralesy mírného pásma až po arktickou tundru v sousedství pevninského ledovce. Střídání studených ledových a teplejších meziledových dob je prokázáno již v éře existence lidského druhu. Přesto soudobý vědecký, politický a mediální mainstream nepokládá změny klimatu za přirozenou věc, jíž nemá smysl se bránit, ale pouze se jí maximálně přizpůsobovat. Namísto toho hlásá, že jde o nepřijatelný exces, který je možné a nutné zastavit.

V tomto pojetí, které je nám jakožto „vědecké“ vnucováno, představují příroda a přírodní poměry jakýsi statický systém, jehož věčná „udržitelnost“ je hodnotou an sich, kterou je třeba za každou cenu a všemi prostředky bránit. Jde o přístup, který ve vědeckém zkoumání přírodní historie nemá žádnou oporu (jde o zkoumání velmi dlouhých časových období vývoje nesmírně složitého a komplexního systému, pro něž pochopitelně neexistují žádné dostatečné a spolehlivé časové řady dat).[1] Jaksi intuitivně se při tom vychází z toho, že onen správný a přirozený „benchmark“, tj. stav, který má být za jakýchkoliv nákladů lidstvem udržen, jsou přírodní poměry, jaké existovaly někdy kolem 60. let minulého století.  Důvodem může být to, že jde o dobu, která ještě nevymizela z lidské paměti, a kdy byla většina koryfejů ideologie klimatického alarmismu i dnes rozhodující generace veřejných činitelů mladá a má na tuto éru příjemné vzpomínky. Jiný racionální důvod pro zbožštění přírodních poměrů doby nedávno minulé nalézt nelze.

V současných veřejných diskusích o klimatické změně je velmi zneužívána diskrepance mezi individuální lidskou zkušeností, která je velmi krátkodobá, a podstatou klimatických změn, které mají velmi dlouhodobý charakter a příčiny, a nejsou proto zkušeností jednotlivce absorbovatelné a plně přijatelné. Každá změna počasí, několik dní horka či sucha, nebo naopak chladu a srážek, jsou vydávány za projev onoho excesu – té strašné klimatické změny. Ta se však projevuje jako dlouhodobý trend podobných kolísání, trvající dlouhá staletí a tisíciletí. Z několika sérií horkých a suchých, nebo naopak chladných a deštivých let nelze o změně klimatu, jakožto planetárním procesu říci vůbec nic. Alespoň v seriózní vědě. Zcela nevědecká je pak představa, že by bylo možné přírodní procesy typu klimatu v současných podmínkách lidské společnosti nějak centrálně řídit a plánovat, a přerušit tak onen permanentně se měnící koloběh přírodních dějů a jejich změn na naší planetě.

V politické ideologii, v níž boj proti změně klimatu zmutoval, je to však něco zcela jiného. Ta v dnešním sekularizovaném vyspělém světě naplno přebírá úlohu nového racionalistického náboženství a naplňuje potřeby, které pro moderního člověka staré náboženské kulty již nenaplňují. Její předností je zdánlivý racionalismus a opření o vědu, na jejíž údajně nezpochybnitelné autoritě v moderní společnosti tato ideologie parazituje.

Tak jako dřívější lidé nechápající příčiny přírodních dějů strádali v různých dobách obdobími sucha, či přílišné vláhy a snažili se docílit jejich změny vzýváním božstev a nejrůznějšími druhy obětí, tak současní bojovníci proti změnám klimatu používají podobné metody. Jakožto velekněžím nové víry jim jde, tak jako ve všech náboženstvích, především o vliv na společnost a chování věřících. Svou autoritu tito moderní šamani opírají o svou údajnou znalost, jak ovlivnit nadlidské síly, jež řídí svět, v němž žijeme, a způsobují nám různá strádání či přinášejí potenciální existenční hrozby. Metodou, jak toho dosáhnout a při tom získat vliv na masy, je dnes, tak jako kdysi oběť. Lidé se mají pro uspokojení „božstev“ zříci něčeho, co považují za obzvlášť důležité, cenné a potřebné pro své dosavadní životy. Tím odčiní své hříchy a uspokojí „božstvo“ (v našem případě byla na tento piedestal postavena úroveň CO2 v atmosféře).

Jestliže tedy dříve lidé pro příchod deště obětovali potraviny, zvířata, zajatce nebo vlastní děti, v moderní vyspělé společnosti mají být obětinou osobní automobily, letadla, hovězí maso, turistika atd., zkrátka vše, co je pro moderního člověka a životní styl nějak cenné a typické a charakterizuje životní standard vyšších vrstev, v nichž se také toto nové náboženství zrodilo. Tato oběť má přinést vykořeněnému člověku západní společnosti pocit pokání a jakéhosi odpustku za viny a hříchy, které jsou mu spolu se strachem z budoucnosti neustále intenzívně vtloukány. Pokud apel těchto výzev není dostatečný, po ruce jsou i radikálnější návrhy k obětem a ani ty lidské nejsou tabu. Mezi aktivisty, intenzívně prožívajícími „klimatický žal“, se šíří kampaně proti rození dětí, neboť to prý ohrožuje planetu. Typicky jsou tyto výzvy a kampaně adresovány ženám ve vyspělých západních zemích.

Nikoho z hlasatelů této nové radikální víry přitom ani nenapadne, že by své úsilí o změnu světa napřel do zemí chudých. Aby se k drastickému omezení porodnosti snažil přesvědčovat např. obyvatele afrického Sahelu, jejichž populační exploze spojená s tradičním pasteveckým zemědělstvím má na rozdíl od automobilismu zcela prokazatelný podíl na desertifikaci Afriky. O nápravu světa nejde. Jde jako vždy o kontrolu lidí ve vlastní společnosti a manipulaci jejich vědomím.  

Že vyhlašované cíle (bezuhlíkové čtvrti, města, regiony, kontinenty, emisní limity atd.), kvůli nimž jsou oběti vyžadovány, jsou nesmyslné a nerealizovatelné, nehraje žádnou roli. Důležitý je samotný proces, flagelantský prožitek a naděje na vykoupení. Z dávného příšeří středověké zbožnosti se nám vracejí takové relikty, jako víra ve schopnost nevinných dětí spasit svět a dokázat to, co hříšní dospělí nevidí, kult nových ekosvětců atd. Celé toto klimatické blouznění, kterému společnosti na dnešním vyspělém Západě více a více propadají, je zjevným symptomem duchovní a společenské krize, která ohrožuje svobodnou společnost daleko více, než všichni diktátoři světa.

Změny počasí a výkyvy klimatu jsou přirozené a nezastavitelné. S jejich důsledky se můžeme pouze vyrovnávat a přizpůsobovat se jim. Strach z budoucnosti a z nadpozemských sil je člověku vlastní, přesto bychom neměli tak lacino podlehnout vymývání mozků a manipulaci. Hrozí, že pod záminkou ochrany klimatu si sami zavedeme děsivou netolerantní a fanatickou antihumánní totalitu, která nás znovu zbaví svobody a demokracie.

PS. Několik příkladů konkrétních absurdit na toto téma z poslední doby:

1)      V našich médiích běží vlna kritiky předchozích generací zemědělských hospodářů, které prý různými opatřeními urychlily odtok vody z naší krajiny, a výsledkem je současné sucho. To je sice pravda, nikoho však ani nenapadne si uvědomit, že právě to naši předkové zamýšleli, protože oni tehdy nebojovali se suchem, ale se zamokřeností naší krajiny a přebytkem srážek. Je to opět jeden z důkazů permanentních změn a kolísání klimatu, které nelze zastavit ani řídit.

2)      V současném období mimořádného sucha se šíří ve vedení mnoha obcí bláznivá idea vnucovaná popletenými aktivisty, že lékem na sucho je nesekání veřejných ploch. Na místě parkových ploch a trávníků prý touto bezpracnou cestou vzniknou louky plné motýlů, hmyzu a květin. Každý normální člověk kromě zabedněných ekologických aktivistů ví, že bez údržby a správné péče na žádném pozemku bezpracně nic dobrého vzniknout nemůže. Plochy zarostlé invazívními agresivními plevely a nálety budou pouze oázou nepořádku, klíšťat a alergenů.  Máme jich u nás dost, stačí se jenom projet vlakem a vidět odvrácenou stranu našich měst a obcí.

3)      Představa, že se přestaneme o krajinu a prostředí kolem nás starat a ona tam vznikne sama od sebe neporušená příroda, může být vlastní pouze zapáleným aktivistickým laikům, kteří od obrazovky svého počítače nejsou schopni zvednout hlavu. Horší je, když podobné nesmysly z oportunismu nebo vypočítavosti hlásají i lidé z akademických instituci, kteří by měli mít alespoň elementární serióznost. A tak například na Šumavě už léta čekáme, až se nám bez práce změní kůrovcem zničený hospodářský smrkový les na původní středoevropský prales. Nedočkáme se stejně jako těch kvetoucích luk z plácků porostlých uschlým bodlákem a plevely, v nichž se tak pěkně schovají  černé skládky.


[1] Viz komplexní práce V. Klause „Zničí nás klima nebo boj s klimatem“, „Modrá nebo zelená planeta“ a řada dalších projevů a textů na toto téma

JIří Weigl, dne 30. července 2019


Václav Klaus stále na cestách
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

46
Je to horší, než jsem si myslel
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

45
Z Hanspaulky o svobodě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku