Přesně před 75 lety, 22. července 1944, skončila v ospalém městečku Bretton Woods Měnová a finanční konference Spojených národů, která dala vzniknout dvěma dodnes existujícím institucím: Mezinárodní měnový fond a Světová banka.  

Velká hospodářská krize, která druhé světové válce předcházela, vedla ke zhroucení zlatého standardu. Většina zemí (včetně Československa) své měny devalvovala, Francie, Švýcarsko, Holandsko nebo Velká Británie směnitelnost svých bankovek za zlato zrušily. Konference
v Bretton Woods naopak rozhodla o poválečném měnovém systému, ve kterém měl být za zlato směnitelný americký dolar v pevném kurzu 35 dolarů za trojskou unci, všechny ostatní měny měly být pevně vázány právě na dolar. Spojené státy se tak v hotelu Mount Washington staly korunovaným finančním i hospodářským centrem světa. Roli neanglosaských delegátů vystihl hlavní tvůrce konference Harry D. White přezíravým komentářem k účasti Kuby na brettonwoodských jednáních: „Kubánští delegáti by měli být jen tichými členy, jejichž hlavní funkcí bude přinést s sebou doutníčky.“

V hotelu Mount Washington bylo mezi 44 delegacemi pouze jedenáct evropských: chyběly mocnosti Osy i státy zachovávající neutralitu. Československá exilová vláda naopak dosáhlo jistého uznání, když byla pozvána i naše delegace pod vedením ministra Feirabenda. Členy byli dnes takřka zapomenutí národohospodáři, kteří po roce 1948 působili ve Spojených státech na předních univerzitách i v nejvyšších funkcích brettonwoodských organizací: Keynesův žák Jan Mládek, Antonín Basch, Ervín Hexner, Josef Hanč a Ernst Šturc. V prosinci 1945 jsme se ratifikací tzv. Článků dohody stali zakládajícími členy Fondu a Banky, už v roce 1954 jsme však byli vyloučeni (členství bylo obnoveno až v září 1990).

Samotný brettonwoodský měnový systém se rozpadl v srpnu 1971, když prezident Nixon odpojil americký dolar od zlata. Fond i Banka měly na výběr: buď si musely najít nový smysl své existence, nebo skončit. Nepříliš překvapivě si zvolily první cestu. Světová banka se za uplynulých 75 let rozrostla v monumentální „Skupinu světové banky“ tvořené písmenkovou polévkou pěti institucí – IBRD, IFC, IDA, ISCID a MIGA – které chtějí „skoncovat s extrémní chudobou“, všechny brettonwoodské instituce dnes zaměstnávají více než 14 600 pracovníků.

Od roku 1944 se změnilo i rozložení sil ve světovém hospodářství. Jestliže ve 40. letech 20. století vykazovaly Spojené státy jeden z největších přebytků obchodní bilance, dnes řeší, spolu s Británií, největší schodek. Největší přebytky vývozů nad dovozy naopak má Německo a Japonsko, které byly vzaty na milost v roce 1951, a Rusko (viz obrázek 1).

Obrázek 1: Schodek běžného účtu platební bilance

 Zdroj: IMF Data Warehouse, 2018.

V koši měn, na který je navázána umělá mezinárodní rezervní „měna“ vydávaná Mezinárodním měnovým fondem (tzv. zvláštní práva čerpání), se během posledních dvaceti let poprvé objevil čínský jüan. Podíl dolaru klesl o desetinu, euro stagnuje a naopak váha libry znovu pozvolna roste (obr. 2).

Obrázek 2: Struktura koše měn, ne který je vázána mezinárodní rezervní měna vydávaná MMF

Zdroj: IMF Data Warehouse, 2018. Vlastní zpracování.

Mezinárodní měnový fond a Světová banka dnes slouží jako zásadní zdroje statistických dat o všech 189 členských státech, jejich prognostické schopnosti jsou však značně chabé. Například pro krizový rok 2009 předpovídali ekonomové s MMF růst světové ekonomiky kolem 3 %, do recese se mělo propadnout sedm zemí. Ve skutečnosti světové hospodářství kleslo o 0,1 %, recesi přitom zažilo 91 států. Ostatně i vývoj českého hospodářství odhadl MMF za posledních deset let pouze v jediném případě – v průměru se mýlí zhruba o 0,9 procentního bodu (poměrně nevinné číslo odpovídá padesáti miliardám korun, tedy zhruba ročnímu rozpočtu ministerstva dopravy).

Obrázek 3: Ekonomický růst ČR – prognóza MMF versus skutečnost

Zdroj: IMF Data Warehouse. Vlastní zpracování.

Podobně neúspěšný je Mezinárodní měnový fond i v „zachraňování“ předlužených ekonomik. Jeho podíl na prohloubení asijské krize v roce 1997 je dnes už dobře popsán. Některé úvěry zároveň nápadně připomínají kontokorent: 49 států, kterým Fond půjčoval v roce 1991, má úvěr i dnes. Největšími dlužníky je přitom stále Argentina (mezi lety 1984–2019 se její dluh vůči MMF zvýšil pětadvacetkrát), nově Ukrajina a Řecko. V roce 2009 se Fond jako součást Trojky (spolu s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí) soustředil na „záchranu“ Řecka či Kypru v duchu Draghiho hesla „euro zachráníme za každou cenu“.  Deset let poté víme, že dokonce i v této misi Fond selhal. Dnes se proto představitelé Fondu a Banky orientují raději na měkké, neekonomické, cíle, jejichž vyhlašování dobře vyhovuje brettonwoodskému mesiášskému komplexu: genderová rovnost a klimatické změny.

Uprostřed oslav 75. výročí dochází k jedenáctému střídání stráží: po zvolení Christine Lagardeové do čela Evropské centrální banky hledá Fond nového ředitele. Je přirozené, že dokonce i instituce chtějí žít věčně. Mezinárodní měnový fond však ztratil svůj význam takřka před půlstoletím Nixonovým zabouchnutím zlatého okna. Sledujeme-li nepřetržitou řadu jeho (značně nákladných) neúspěchů, je otázkou, zda by jediným úkolem pro nového ředitele nemělo být zapálení posledního kubánského doutníčku a zabouchnutí papírových dveří.

Hana Lipovská, publikováno v deníku MF DNES dne 22. července 2019