15/05/2019
Ostatní
Václav Klaus: Po dlouhé době nesmírně obohacující tři dny v Číně


Přiznám se, že se mi do Číny moc nechtělo. Po celá léta jsem nejrůznější pozvání tohoto typu odmítal. Důvodů k tomu byla celá řada. Začnu tím, že je taková dlouhá cesta pro člověka v mém věku nemalou zátěží, čehož jsem si dobře vědom. Nejezdím proto objevovat neznámá místa, nejezdím ani na dalekou dovolenou. Chci se něco dozvědět, chci mluvit s lidmi. Nevím, jestli mi to tři dny v Číně poskytnou. Vždy se v cizině také snažím něco říci, to znamená, že hledám někoho, kdo by má „moudra“ (ale i unikátní zkušenosti ze života v dvou politických a ekonomických systémech) chtěl slyšet.

Těsně před touto cestou do Číny jsem byl na malé konferenci v bavorském Freilassingu a na velké „Lecture“ v Amsterdamu (700-800 posluchačů). Tam jsem měl v obou případech pocit, že mluvím k publiku, které mne chce poslouchat. Bez toho mluvit neumím. V Číně je to v drtivé většině případů nějaká nijak nedefinovaná konference, tentokrát pod záminkou „nové hedvábné stezky“ či „iniciativy pásu a cesty“, bez jakéhokoli dalšího vymezení. Člověk navíc mluví v jazyce (v angličtině), kterému Číňané stále ještě málo rozumí, a vy nemáte sebemenší jistotu, jaká je kvalita překladu. Zkušenosti nebývají dobré. Hlavně mi ale není jasné, zda mají zájem něco z mých témat slyšet. A zda je zájem slyšet i něco, co slyšet nechtějí. Znám názorově blízké Číňany, ale ti se na konference, kam já přijedu z Evropy, nedostanou. A v tom je celý problém. Mé dnešní psaní však není kritikou Číny, je naopak výrazem uznání toho, jak velikou cestu Čína od mé první návštěvy před čtvrt stoletím urazila.

Let z Vídně přes celou Asii – kolem Moskvy, Tomska, Ulánbátaru do Šanghaje – je dlouhý, trvá 10 hodin. Pohodlný rakouský Boing 777 (kupodivu ne Airbus) je příjemný, sedm druhů kávy také jinde nebývá. Uvědomuji si, že letím prvně do Číny nikoli na státní návštěvu. Ta bývá lecčím usnadněna. Nečekáte na letišti, cestu zrychlují policejní auta, dveře se před Vámi otevírají. Uvidíme.

 

Vítá mne krásné ranní sluníčko odrážející se v moři plném stovek lodí. V šest ráno je na letišti v Šanghaji 17°C. Letiště je „trochu“ větší než to pražské. Asi stokrát.

Po krátkém odpočinku a převléknutí se jedeme vlakem do Nankingu (teď se píše Nanjing). Nádraží vypadá jako letiště. Stejné „rentgenové“ kontroly, stejný problém s mou umělou kyčlí, stejné nádražní restaurace a prodejny všeho možného (všech značek), stejná pohyblivá schodiště. Vlak přijíždí a odjíždí absolutně přesně. Na obrazovce v každém vagoně stále ukazují rychlost – vlak jel celou dobu mezi 300-310 km za hodinu. Se dvěma zastávkami jsme vzdálenost přes 300 km jeli jednu a čtvrt hodiny.

Zelení pávi z květin na rušné nankingské křižovatce.

Nanking, od 14. století až do II. světové války hlavní město Číny, je moderním mrakodrapovým velkoměstem, které má 8 milionů obyvatel. Město je absolutně čisté, plné zeleně a pečlivě zalévaných stromů a květin, obrovské množství aut. Když jsem byl v Číně prvně před 25 lety, bylo málo aut, dominovala jízdní kola. Začínaly motorky. Dnes jsou po celém Nankingu rozseta žlutá kola (u nás zeleno-černo-bílá), která se uvádějí v život zastrčením platební karty nebo spíše už jen mobilním telefonem. Bydlím v 57. patře hotelu, malý „západní“ oběd byl v 78. patře.

Životní úroveň a ekonomická vyspělost provincie Ťiang-su, která má 70 milionů obyvatel, je na úrovni České republiky. S výjimkou některých zemědělských oblastí už Čína dávno není chudou zemí. V Číně se pracuje. Podobně jako v minulosti u nás se i svátek 1. máje další sobotu napracovával.

V Nankingu bylo 31oC. „Užil“ jsem si to hodinovou návštěvou velkolepého a velmi pietně koncipovaného (ve srovnání s některými evropskými muzei zločinů komunismu) památníku tzv. nankingského masakru, ke kterému došlo v prosinci 1937, když Japonci dobyli toto (tehdejší) hlavní město Číny. Odhady zavražděných civilistů za několik dní (maximálně tří týdnů) přesahují 300 tisíc. Druhá světová válka v této části světa začala s tímto tragickým předstihem. Jsem rád, že jsem tam mohl položit květiny a trpělivě odpovídat čínským televizím. (Mimochodem, znají Lidice.)

V Nankingu, v obřím moderním koncertním centru, zahajovala právě ten večer své koncertní turné Česká filharmonie za účasti významných představitelů této provincie. Koncert jsem měl tu čest zahájit. V noci jsem toho moc v letadle nenaspal, jít přímo na koncert není snadné, ale přesto se mi zdálo, že se Česká filharmonie v tomto obřím sále se svými jemnými Dvořákovými romancemi (ale i Smetanou a Janáčkem) trochu ztrácela. Číňani však nadšeně tleskali.

Čínská ekonomika „letí“, i když v loňském roce s tempem růstu 6,5 % za tři desetiletí nejpomaleji. Toto tempo růstu je pro Evropu něčím nepředstavitelným, EU (a hlavně Eurozóna) bude letos ráda, jestli dosáhne růstu ve výši 1%. Spíše nikoli. Je spousta vážných prací o kvalitě čínských statistických dat, pečlivě jsem je před cestou studoval, ale obří ekonomický růst v podstatě není zpochybňován.

Něco jiného je politický vývoj. Tam žádná změna nenastává a nedávno uzákoněné změny (prodloužení volebního období prezidenta, zpomalení výměn dalších funkcionářů, což v minulosti dávalo čínskému politickému systému určitou dynamiku) naznačují, že se nic neděje. Jednou věcí je, že žádné změny nepřicházejí shora, ale otázkou je, zda je po nich poptávka zdola. Nevím, neumím posoudit. U jednotlivců taková poptávka určitě existuje, ale v masovém měřítku asi ne. Jistý sociální kontrakt byl uzavřen, potichu a bezalternativně – rychlé zvyšování životní úrovně, pořádek (čistota ve městech, žádní bezdomovci), útok na korupci a oligarchii za cenu zřeknutí se jakýchkoli politických, demokratizačních ambicí. Asi by to někdo uměl zformulovat lépe, ale tak to na mne dlouhodobě, a po této návštěvě zvlášť, působí.

Nepřijetí tohoto kontraktu je nemilosrdně trestáno. Ke sledování chování lidí jsou používány metody staré, tradiční, známé už od Kalvína, ale i nové založené na moderní technice. Všude, skoro všude jsou bezpečnostní kamery. Člověk je stále sledován. Velká pozornost byla v Číně věnována vývoji techniky rozpoznávání obličejů – přeběhnete ulici na červenou a několik hodin je Váš obličej ukazován na velké obrazovce u této křižovatky. Bezohledný chodec srazil cyklistku, kamerami byl dodatečně rozpoznán, ukázalo se, že to byl Čech. Stal se z toho konzulární případ. Všechna data se ukládají a zpracovávají. I z veškerého vašeho chování v obchodech – co kupujete, se ví a zaznamenává. Je tu určitý „kreditový“ systém (jako na našich vysokých školách), za „špatné“ věci se kredity odebírají. V databázích si můžete přečíst, kolik kreditů ještě máte k dispozici. Neuvěřitelné.

Ale pozor! Lidé chtějí být dobrými občany, proto se snaží tyto „kredity“ neztrácet. Člověk nutně vzpomíná na všechny utopie a antiutopie, na Huxleyho, Orwella a Zamjatina. Zdá se, že už jsme tam. (Aby na to naši bojovníci za rušení hotovostních peněz nezapomínali.)

Další den jedeme po dálnici (nic jiného tam není) asi 300 km do slavného „vodního“ města Wuzhenu (takové čínské Benátky), kde se koná konference, na kterou jsem vlastně přijel. Je to v úplně jiné provincii Tongsiang v blízkosti Šanghaje (v blízkosti znamená asi 150 km). Po cestě vidím spíše města a továrny než zemědělství, ale všude kolem dálnice je pečlivě pěstovaná zeleň a na stovkách kilometrů naprosto čisto. Wuzhen je tisíc let staré město, výletní místo Číňanů, v nedělní odpoledne jich tam – velmi nedělně oblečených – chodí tisíce. Zdá se, že jsou v dobré náladě.

Konference patřící do projektu čínské iniciativy Belt and Road (pásu a cesty) přilákala desítky čínských politiků a byznysmenů a desítku členů mezinárodního boardu bývalých prezidentů a premiérů, včetně mne. Nevěřil jsem svým očím, že tam byl i bývalý – z počátku 90. let – italský premiér D´Alema, který se Číňanům chlubil tím, že do Číny jezdil jako předseda italské mládežnické komunistické organizace už v 70. letech. (Moc jsme si nerozuměli.)

Wuzhen (i s okolím má asi 300 tisíc obyvatel) je velmi spektakulárním vodním městem. Amatérsky udělané fotografie to snad dokazují. Stovky či tisíce slavnostně vyšňořených Číňanů si 31oC ve stínu velmi užívaly, nikdo neměl nedbalé západní oblečení, nikdo neměl „módní“ díry v džínách, nikdo neprovokoval svým chováním. Nebyl tam jediný Evropan, ale žádnou pozornost jsme nebudili. Číňané se chovají uctivě, klidně, a sebevědomě. Město začalo být budováno před tisíci lety. Jak při obědě, tak při večeři jsme tam zažili skutečně čínskou kuchyni, ta pražská čína je trochu jiná.

Aby nebylo cestování málo, v noci jsme ještě přejeli do Šanghaje. Toto město, které má oficiálně 25 milionů obyvatel, neoficiálně 30 milionů, není možné navštívit. To je jako navštívit Českou republiku za jeden den (a dvě noci). Hotel Intercontinental (asi jich je tu ale víc), ve kterém jsem strávil dvě noci, je asi 20 km od centra města. Město je prostě obří. Je prakticky celé nové, něco staršího než několik desetiletí tu neexistuje. I slavné historické budovy na nábřeží „Dlouhé řeky“, slavný Bund, se v moderních vysokých budovách ztrácejí. Před 25 lety jsem si na tomto slavném nábřeží uvědomil (a od té doby nezapomněl), že Evropa není pupek světa. Teď jsem si to jenom potvrdil. Budeme-li dále zaostávat (a loudat se), budeme se muset – v Evropě – spokojit s rolí zajímavého skanzenu. Nevím, jestli to Evropané vědí.

Nevlídné počasí na šanghajském Bundu.

Pozoruhodné je navštívit hlavní budhistický chrám, který je obklopen mrakodrapy. Byl sice značně poničen za Maovy „kulturní revoluce“, ale dnes žije a i v tomto kontextu působí velmi impozantně. Bydlí tam jen třicet mnichů a jejich hlavní představitel se se mnou ochotně fotografoval. Nevím, jestli mu vadí dnešní zřetelný úbytek víry v různá světová náboženství (včetně toho jeho) a obklíčenost jeho chrámu obřími „chrámy“ moderního světa. Neprozradil to.

 

Hlavní konferenční den této „putující“ konference bylo pondělí. Bylo to o „Belt and Road Initiative“, iniciativě „pásu a cesty“, která je masivní ambicí Číny „integrovat se“ (nejprve ekonomicky) do Euroasie a vlastně do celého světa. Můj projev (anglicky na www.klaus.cz) se snažil dotknout tohoto tématu z našeho pohledu. Teď to nebudu rozvíjet. Číně jde primárně o čínské investice ve světě, České republice jde naopak o hledání trhů ve světě, včetně Číny. Čínský trh je stále extensivně chráněn („protected“) a to je třeba v Číně stále připomínat. Oni to moc nevědí nebo nechápou.

Buďme ale při zemi. Máme Číně co nabízet? Nabízet v objemu, který může být pro Čínu zajímavý? Nikdy nezapomenu na to, jak jeden vysoký čínský politický představitel chválil červené víno, které jsme mu nabídli k večeři na Pražském hradě. Chtěl ho okamžitě začít dovážet. Přítomný šéf moravského vinařství se zaradoval, ale ukázalo se, že je schopen dodávat víno tak pro dvě čínské vesnice. Neměli bychom se přeceňovat. Hledejme si partnery na úrovni měst a provincií, nikoli na úrovni celé Číny. Tam se nedá dohodnout skoro nic – jakkoliv velký na tom může být – třeba i na obou stranách – politický zájem.

Pro historii jsme museli obtisknout svou levou dlaň.

Úterní ranní cesta z hotelu na letiště (čínské ráno rovná se díky časovému posunu naše půlnoc) je „pouhých“ 70 km. Pořád jedete městem.

Demokracie našeho typu (dokonce ani její slabý odvar ve formě dnešní evropské post-demokracie) v Číně není. Blahosklonné sebevědomí čínských řečníků na konferenci by bylo u nás dosud něco málo představitelné. I když různí mladí sociální demokrati a piráti se od toho prakticky moc neliší. Asi se tam jezdili učit.

Na závěr trochu teoretičtější poznámku. V anglicky vydávaném čínském deníku Global Times, který v hotelu dostáváte automaticky do pokoje, byl 13. května publikován článek „Rivalita Číny a USA není střetem civilizací“. Jeho autorem byl čínský akademik Song Wei, profesor Renmin univerzity. Byla to jeho reakce na článek ředitelky odboru plánování politiky v americkém State Departementu (ministerstvo zahraničí) Kiron Skinnerové z 29. dubna. Skinnerová označila americké soupeření s Čínou „za boj“ s odlišnou civilizací a odlišnou ideologií, což se Spojeným státům – podle ní – ještě nikdy v historii nestalo!? V případě Sovětského svazu a studené války to podle ní byl boj „uvnitř rodiny Západu“. To je pěkné téma. Čínský profesor trvá na tom, že Čína nebojuje, že respektuje a buduje mezinárodní řád (a nenabourává ho), že rival je něco jiného než nepřítel, odmítá stavět ideologii na stejnou úroveň jako civilizaci a je přesvědčen o tom, že i přes odlišné ideologie mezi Čínou a USA neexistují „nesmiřitelné civilizační rozdíly“.

Říká, že tradiční čínská kultura, včetně konfuciánství, taoismu a budhismu, vždy separovala náboženství od veřejného života a nepřijímala jednotu církve a státu. Navíc, díky globalizaci jsou prý v Číně americká kultura a životní styl vítány. Myslí, že se čínská a americká kultura mohou doplňovat a nikoli spolu bojovat. Čína prý potřebuje víc individualismu, protože jedině tak se dá zvýšit sociální vitalita Číny, zatímco Amerika potřebuje víc kolektivismu, aby se otupovaly střety mezi sociálními vrstvami a etnickými skupinami.

To je veliké téma, toto je z mé strany k němu jen několik krátkých poznámek z paluby letadla Austrian Airlines na cestě Šanghaj-Vídeň. Považuji za povzbudivé, že je toto téma takto explicitně diskutováno v čínském deníku. I tato moje krátká, bez cest třídenní návštěva Číny v prostoru Nanking – Wuzhen – Šanghaj mi i v tomto ohledu v mnohém otevřela oči.

PS: Právě jsem si v letadle přečetl, že je v Číně 742 lyžařských areálů a že tam lyžuje 13,2 milionu lidí. Všechno je tam prostě ve velkém.              

Václav Klaus, 15. května 2019


Václav Klaus stále na cestách
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku