07/04/2019
Ostatní
Václav Klaus ke kulatému životnímu výročí Milana Kundery


V pondělí 1. dubna 2019 jsem napsal Milanu Kunderovi přání k jeho kulatým narozeninám. Vyjádřil jsem v něm „svůj obdiv k jeho životnímu literárnímu dílu a k šarmu a eleganci, s jakou prochází celým životem v komplikované druhé polovině dvacátého století a v prvních dvou desetiletích podivného století jednadvacátého“. Přiznal jsem se mu k tomu, že „můj život spoluutvářely Majitelé klíčů, Směšné lásky a Žert, stejně jako polemika o českém údělu“. Dodal jsem i své šťouchnutí do dnešních literátů, vyjádřil jsem obavu, že dnešní mladé generace nemají „stejně velké autory, kteří by jim na cestu životem dávali podobně silný kompas“.


Prožili jsme kunderovský týden, kdy se kdekdo o něm pokoušel něco říci nebo napsat. Viděli jsme v televizi reprízu Jirešova filmu Žert, který byl natočen podle Kunderova scénáře. Nejsem „opakovaný“ divák filmů. Tento film jsem viděl jen jednou v roce 1969. Teď jsem byl překvapen jeho kvalitou, která postavila do tak ostrého a pro ně velmi nemilosrdného světla všechny v současnosti adorované filmové autory, kteří začali být hrdinnými antikomunisty až v devadesátých letech. V jejich filmech chybí autentičnost Jirešova (a Kunderova) filmu a proto nejsou věrohodní. Jejich filmy jsou často jen karikaturou. Když jsme si o tom povídali v našem institutu, někdo připomněl, že to byl film černobílý. Přiznám se, že mne to při jeho sledování v televizi vůbec nenapadlo. Asi nepadalo v úvahu, že by mohl být jiný než černobílý.

Prožil jsem – i díky své tehdejší spolupráci s časopisem Tvář – známou polemiku o českém údělu mezi Havlem a Kunderou. Ta vyvolala roztržku těchto dvou spisovatelů, z nichž jeden to vyřešil odchodem do zahraničí (a nenávratem v době, kdy se ten druhý stal prezidentem). Mnozí to nemohli pochopit. Já pro to pochopení mám. Ve svém článku v Lidových novinách jsem před deseti lety napsal, že „Kunderovo bytí není nesnesitelně lehké“ a naznačil jsem jeho osamělost, plachost a ironii (která je vlastně obranou před nejbližšími, ne-li často před sebou samým).

Napsal jsem, že Milan Kundera je pro mne „výsostně českým spisovatelem, nikoli neurčitě světoobčansky orientovaným umělcem a člověkem“. Před deseti lety ještě nebylo napsáno známé dílo Davida Goodharta, v němž odlišil takzvané „somewheres“ (lidi patřící někam) od „anywheres“ (nepatřících nikam, ve staré terminologii světoobčanů). Napadlo mne použít tuto analogii při porovnávání Havla a Kundery. Světoznámý, už čtyři desetiletí v cizině žijící Milan Kundera je v každém případě člověkem kategorie somewheres. Je českým spisovatelem. Václav Havel, žijící celý život zde u nás, byl naopak člověkem kategorie anywheres.

Nemám v úmyslu pokoušet se napsat o Milanu Kunderovi nový text. 28. března 2009 otiskly Lidové noviny můj esej „Obtížně zvládnutelná tíha osamění Milana Kundery“. Neuměl bych to dnes napsat lépe. Proto znovu uvádím tento deset let starý článek.   

Obtížně zvládnutelná tíha osamění Milana Kundery

Václav Klaus, Lidové noviny, 28. března 2009

Dotknout se kunderovského tématu – zvláště při významném životním jubileu této naší hlavní spisovatelské hvězdy současnosti – je velmi troufalé a kdyby mne k tomu redakce Lidových novin osobně nevyzvala, určitě by mne to samotného nenapadlo. Teď se to však už pro mne jistou výzvou stalo.

Těžko se mohu převtělit v literárního kritika, ale literární tvorbu Milana Kundery při této úvaze obejít nelze. Vedle toho je nutné zamyslet se nad ním i jako nad jednou z výrazných postav reformních pokusů šedesátých let a tím nepřímo komentovat tuto, dnes už více a více vzdálenou a až příliš mýty opředenou dobu. Pak ještě existuje jeho literárně velmi plodný život v emigraci, který je u nás relativně málo znám. Zhruba tyto tři okruhy tvoří strukturu tohoto mého textu.

Chci předeslat, že nemám sebemenší ambici přijít s nějakou originální interpretací jeho nedávné „aféry“, protože o ní žádné specifické informace nemám a dělat o ní jakékoli závěry na základě Kunderova literárního díla považuji za nesmyslné. Divím se, že to někteří dělají.

Ač je Milan Kundera ve světě daleko nejznámějším současným  českým spisovatelem, pro své krajany vždy znamenal určitý problém. Je to částečně způsobeno tím, že jsou dva Kunderové: jeden, který svým dílem i veřejným působením zanechal nesmazatelnou stopu ve své vlasti, druhý, který od poloviny sedmdesátých let žije a píše ve Francii. Toho prvního znají generace, které spoluprožily šedesátá léta a vše, co s nimi v dobrém i zlém souviselo. Toho druhého, který byl po emigraci zapsán komunistickými ideology na index, poznaly současné generace prakticky jen prostřednictvím jeho slavných „francouzských“ románů. Ty však, navzdory jejich světovému ohlasu, mnozí z jeho domácích obdivovatelů nepokládají za stejně podstatné, jako dílo, které vytvořil doma. I já sdílím tento názor.

Milan Kundera, jeden z nejvýraznějších spisovatelů a dramatiků naší poválečné generace, začínal jako básník. Jeho sbírka Poslední máj (z roku 1953), v níž se zabýval příběhem komunistického hrdiny Julia Fučíka, dobře ilustruje poválečnou atmosféru nástupu komunismu, které – až na výjimky – podlehla téměř celá Kunderova generace mladých intelektuálů. Pro jeho směřování je ostatně typické, že nejprve absolvoval dva semestry filosofické fakulty, která v té době patřila k nejrigidnějším školám „nové doby“, aby nakonec vystudoval výrazně volnější pražskou FAMU, na které se v téže době pohybovala většina z těch, kteří o desetiletí později tvořili jádro „nové vlny českého filmu“. Atmosféra na škole tomu odpovídala. Jeho skutečným debutem se stalo drama „Majitelé klíčů“ (1962), které jejich autora zařadilo mezi hlavní postavy probouzející se české kultury. Na tehdejší představení v Tylově divadle si jako student dobře pamatuji a musím říci, že na mne udělalo velký dojem.

Slavným spisovatelem se Milan Kundera stal především svými, od té doby – alespoň pro mne – nepřekonanými „sešity“ Směšných lásek. První vyšel již v roce 1963, další v roce 1965 a konečně třetí v kritickém roce 1968. Trapnost jako elementární životní pocit a do té doby zcela nevídaná ostrost postojů mladého muže nejen k ženám, ale vlastně i k celé schizofrenické atmosféře tehdejší éry, poprvé naplno ukázaly „svět podle Kundery“. Nemilosrdný pohled na lidské slabosti i na pokrytecké předstírání opaku, ale především specifická ironie a sebeironie bez jakékoli laskavosti, odkrývaly skutečný svět lidských osobních motivací. Staly se tvrdou ranou mystifikacím o „novém socialistickém člověku“.

Tuto metodu dovedl Kundera k vrcholu v přelomovém románu Žert (1967), který však v sobě, alespoň v mých očích, obsahuje nejen onen „vrchol“, ale i náznak další, poněkud jiné cesty. Románem, který má ostrý politický kontext, se Kundera postavil do předních řad dozrávající generace intelektuálů, kteří pochopili svůj tragický komunistický omyl. V tomto smyslu byl současně typický i ojedinělý. Děsivost „žertu“ je především v tom, že je obrazem morálního problému, s nímž se řada jeho současníků vyrovnává dosud. Kunderova „žertovná“ poetika je díky tomu temná a vlastně bezvýchodná. S časovým odstupem je zjevné, že především demytizuje a s nemilosrdností jen snad Kunderovi vlastní odkrývá duchovní podnebí té části poválečné inteligence, která si s komunistickým režimem z různých důvodů zadala a důvěřovala mu, pracovala pro něj a dodnes nenašla rozhřešení. Ve stejné době nastává Kunderova polemika s Václavem Havlem o českém údělu, která je od sebe dost vzdálila. Myslím, že i po lidské stránce.

Do své emigrace vytvořil ještě romány Život je jinde (napsaný sice už v roce 1969, ale vydaný nejprve francouzsky a česky až u Josefa Škvoreckého v Torontu v roce 1978) a Valčík na rozloučenou (1972), který se téměř symbolicky stal poslední prací, která vznikla doma. Ten jsme již ale četli jenom jako samizdat, nebo jako knihu tajně importovanou z kanadského nakladatelství manželů Škvoreckých. Jeho velmi pěkné divadelní drama Jakub a jeho pán (1975) se sice na českých jevištích hrálo, ale jako autor byl uváděn někdo jiný. I to patřilo k řadě krutých žertů, které si život s Milanem Kunderou zahrál.

Až do své emigrace učil na pražské FAMU světovou literaturu, jejímž docentem se stal v roce 1964. Jeho eseje a teoretické práce, zvláště ty, v nichž se zabýval svým milovaným Vladislavem Vančurou (Umění románu, 1960), jsou dodnes podnětným čtením pro každého, koho zajímá moderní literatura a umění.

V emigraci se stal slavným už svým prvním „velkým“ románem Kniha smíchu a zapomnění (1978) a především pak svou Nesnesitelnou lehkostí bytí (1984). Tyto dvě knihy z něho udělaly autora světového věhlasu, i když například k jeho interpretaci právě onoho osudného osmašedesátého roku mají mnozí výhrady. Mezi lety 1988 až 2000 napsal ještě další čtyři romány: Nesmrtelnost, Pomalost, Totožnost a Nevědomost. Patří k jeho „filozofujícím“ pracím, ale i navzdory své obtížnosti se staly bestsellery.

Těžko se to shrnuje.  Spor o Kunderu přetrvává. Např. nedávný otevřený dopis, který Kunderovi napsal konzervativní redaktor amerického časopisu Commentary Norman Podhoretz, i replika Poláka Ryszarda Legutka (viz Proglas č. 6, 2008) ukazují, že Kunderu není snadné zařadit ani na pravo–levé schéma. V této polemice více rozumím argumentům tohoto zajímavého Poláka, neboť ten vychází ze stejného historického prožitku jako já.

Není pochyb o tom, že je Milan Kundera neobyčejně komplexní osobností, se širokým záběrem, který je v mladších spisovatelských generacích bohužel naprosto nevídaný. Demonstrují to i Kunderovy originální „výlety“ do světa hudby. Bezpochyby patří ještě ke „starému světu“, v němž se obsáhlé vzdělání a jistá univerzalita pokládaly za první předpoklad k tomu, aby si člověk vůbec mohl o světě kolem sebe něco podstatného myslet a teprve pak, eventuálně, o něm něco podstatného a vážného vypovědět. Tento jeho záběr je ovšem v zásadním protikladu k současnému pojetí člověka jako „specialisty“ na pouze úzce vymezenou oblast. Kundera je ještě „klasický“ polyhistor renesančního typu.

Proto také může o světě přemýšlet a uměleckými prostředky ho vytvářet. Nejde mu jenom o prostou deskripci jevů. Snad právě tím ční nad většinou současné literární produkce, která se obvykle popisně zabývá jednotlivostmi, ale unikají jí souvislosti. Kundera ještě nepatří ke světu internetu, s jeho miliardami encyklopedických dat, kterým schází to základní, co odlišuje data od informací: strukturovanost.

Nejsem literární kritik a ani si na něj nechci hrát. Milan Kundera se prostě někomu líbí, někomu méně, ale je jasné, že ho přehlédnout nemůže nikdo. Pro naši generaci určitě zůstane především autorem Směšných lásek. Těmi překročil „stín“ šedesátých let i v další, tehdy tak dominantní oblasti, jakou bylo rozbití tabu lidské sexuality. Kundera si všiml, že „odlidštění“ sexuality a její odpojení od hlubokých vztahů mezi dvěma lidmi vede do chladného světa odcizení a že tato redukce člověka má jediný důsledek: ztrátu jeho vlastní orientace.

Právě toto je asi vůbec tím nejdůležitějším sdělením, které Kundera celým svým dílem dnešní době přinesl. S velkou osobní zkušeností se „zbloudilým“ komunistickým režimem, i s tím, jak ho poznamenal, s velkou lidskou zkušeností s lidmi, které nesvoboda mravně i občansky rozkládá, a současně s následující dlouholetou zkušeností se „svobodným světem“, v němž se však svoboda také stále více a více ztrácí, není zrovna velkým optimistou. Svět za českou, respektive moravskou hranicí by si ho možná chtěl vyložit právě naopak. Jeho „ztráta orientace“ je však klíčová, protože teprve tehdy, když pochopíme, že jsme zabloudili, můžeme si vážně položit otázku, kam jít dál. Hezky to ukazuje Jakub a jeho pán, když jsem ho nedávno – s Bartoškou a Heřmánkem v hlavních rolích – znovu viděl. Kunderovo bytí není nesnesitelně lehké. Myslím, že ho velmi tíží, i když se tuto těžkost snaží ironizovat a všechno vážné a těžké prohlašovat za kýč.

Nejen v tomto smyslu je Milan Kundera v mnoha aspektech osamělý – a takový už asi zůstane. Jeho osamělost – umělecká i lidská – provází celé jeho „veřejné působení“. Neměli bychom ji přehlédnout. Právě ta asi vysvětluje jisté vážnější tóny, které se v jeho tvorbě vyskytují, jakkoli nad nimi znějí výrazné motivy ironie a sebeironie, které jsou pro Kunderu tak charakteristické.

Ačkoli se tomu Milan Kundera mnohdy explicitně bránil, je pro mne výsostně českým spisovatelem, nikoli neurčitě „světoobčansky“ orientovaným umělcem a člověkem. Chápu jeho, v jeho dílech stylizovanou polohu jako jeho ústřední životní téma, jako velký Žert, při němž nám ale často na rtech mizí smích. Právě tím se odlišuje od dnešních hvězd české literatury a filmu, které nám současný svět jenom předstírají.

Václav Klaus, Lidové noviny, 28. března 2009


Václav Klaus stále na cestách
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku