14/03/2019
Ostatní
Václav Klaus: Poněkud opomíjené výročí 15. března
pro deník Právo


V poslední době se u nás stalo módou považovat za nejvýznamnější výročí českého dvacátého století roky 1918, 1968 a 1989. Jako někdo, kdo se narodil v období protektorátu a druhé světové války (tři dny před vpádem Hitlera do Sovětského svazu), se nemohu smířit s tím, že jsou tragická výročí let 1938 a 1939 v současnosti připomínána daleko méně. A hlavně méně, než si zaslouží. Dá se to snadno prokázat zcela nepřiměřenou odlišností mediálního pokrytí loňského padesátého výročí 21. srpna 1968 a letošního osmdesátého výročí 15. března 1939.

Nepovažuji tento rozdíl za vysvětlitelný pouze odlišným časovým odstupem těchto dvou událostí ode dneška. Nevznikl tím, že v  případě roku 1939 už jde pro většinu našich spoluobčanů o osobně neprožitou událost. Tento rozdíl je neobhajitelný! Vyhlášení německého protektorátu znamenalo likvidaci posledních zbytků české státnosti, resp. toho, co z ní zůstalo po Mnichovu. Byla to vlastně likvidace státnosti československé, neboť ve stejné chvíli zrozený Slovenský štát jakousi slovenskou státnost prvně v dějinách naopak nastoloval. Jsem si jist, že je podceňování tohoto výročí nenáhodnou věcí. Tento „příspěvek“ k našemu zapomínání má evidentní cíl: tehdejší strašlivý zásah Německa do našich dějin odsouvat do pozadí. A přispívat tím k převypravování naší historie tak, aby se více hodila do dnešního evropského narativu (abych použil toto módní, pro mne však cizí slovo).

Německo je dnes pro nás spřátelenou zemí. Je hlavním symbolem Evropské unie (a faktickým demiurgem jejího vývoje) a proto jeho problematická, dodnes nedostatečně vysvětlená (protože nevysvětlitelná) minulost už nemá být příliš často zmiňována. A když, tak jedině v symbióze s neuvěřitelně proradným pokusem některých našich „lepšolidí“ symetrizovat vinu Čechů a Němců za 2. světovou válku (a holokaust) připomínáním nepěkných českých činů, ke kterým docházelo při odsunu sudetských Němců, případně ahistorickým odsuzováním odsunu jako takového.

Při přípravě a podpisu česko-německé deklarace v lednu 1997 jsem při složitých jednáních s německým kancléřem Helmutem Kohlem pokusy o jakoukoli symetrizaci viny rezolutně odmítal. A jsem rád, že se formulace tohoto typu do deklarace dostaly.    

S nerovným posuzováním 15. března 1939 a 21. srpna 1968 se smířit nemohu. Nesouhlasím s názory, že březen 1939 způsobil Hitler (jednotlivec, který už dávno nežije), zatímco srpen 1968 způsobili Rusové (národ, který je – snad – věčný). Drtivá většina lidí by považovala za absurdní vyjádřit to úplně opačně – říci, že za březen 1939 mohou Němci a za srpen 1968 (paradoxně Ukrajinec) Brežněv. Takto si s historií zahrávat nesmíme.

Patnáctý březen 1939 byl v každém případě největší tragédií našeho národa celého dvacátého století. Tato formulace není ode mne pokusem o marginalizaci okupace naší země v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy a už vůbec ne jejích důsledků. Ta byla pro nás další velkou tragédií. Mnozí jsme ji zažívali osobně (a její důsledky nesli bezprostředně), i když ani v tomto případě už nás není tolik. Trochu podceňujeme plynutí času. V roce 1968 dosáhlo dospělého věku méně než 15 % dnes žijících občanů České republiky. Přesto zůstává toto výročí součástí našich životů – na rozdíl od 15. března 1939, který klíčovým okamžikem zůstal asi už jen pro generaci mých rodičů a prarodičů. A ti už nežijí.

Dnešní hodnocení událostí let 1938 a 1939 považuji za velkou chybu. Březen 1939 byl jedinečný a zásadní v tom, že tehdy šlo, resp. začalo jít o bytí či nebytí našeho národa. Nejen našeho státu. Nacisté se svými likvidačními plány netajili. Hrozilo, že náš národ bude opravdu zničen. To je třeba připomínat i dnes. Nelze to bagatelizovat současnými pokusy nově konstruovat evropské dějiny tak, aby se hodily dnešku.

Jak výstižně říká Ivo Strejček (v posledním čísle Newsletteru IVK), dnešní módní „europeisticky pokřivený výklad dějin má sloužit ke konstruování nové společnosti, osvobozené od minulosti a zbavené předsudků založených na historických zkušenostech“. Ano, dnešní zacházení s výročím 15. března je pokusem na některé historické zkušenosti zapomenout a vymazat je z paměti. Je pokusem považovat nás všechny, i naše předky, za viníky, resp. spoluviníky tehdejších evropských historických tragédií se stejnou mírou viny.

Aleš Valenta (ve stejném Newletteru, který byl věnován tomuto tragickému 80. výročí) netriviálně připomíná, že jsme 15. března 1939 „byli okupováni nacistickým Německem“. Proto „nesmíme zapomínat nebo z politicky účelových důvodů vypouštět ani jeden z obou pojmů“. Okupace to byla nacistická i německá.

Moc si toho z té doby pamatovat nemohu, ale opakovanou noční domácí prohlídku – a děs v očích rodičů – si pamatuje i malé dítě. Pamatuji se i na houkání sirén v okamžicích spojeneckých náletů (i nedaleko místa na pražských Vinohradech, kde jsme bydleli, bylo bombardováním zničeno několik činžovních domů). Vzpomínám si, jak jsem byl – spolu se svou mladší sestrou – odváděn, ona odnášena, do špatně osvětleného sklepa, kde jsme hodiny čekali na konec náletů). Vzpomínám si na tanky v den osvobození – vím, že na sobě neměly symboly americké, ale sovětské. I to už dnes začíná být zapomínáno, zamlčováno, resp. ponovu – politicky korektně – interpretováno.

Nemohu mít pochopení pro postoje pana Posselta ze sudetoněmeckého landsmanšaftu a jemu podobných lidí. V třicátých letech se sice nemluvilo o „evropských elitách“, to je dnešní slovo, ale jedno tehdejší poznání z událostí září 1938 a března 1939 musí zůstat konstantou našich životů – na evropské politické elity se spoléhat nedá. Pro ně jsme málo důležití. To platilo tehdy, to platí i dnes.

A nakonec musím uvést jednu málo známou věc, kterou často nezmiňujeme. I u dnešních německých politiků se v rozhovoru vždy, dříve nebo později, vrátí otázka, zda by nebylo možné s tím odsunem (a s majetky) něco udělat. Já jim rezolutně říkám, že to možné není. Minulost je minulostí, už se stala, nedá se předělat (nebo prožít jinak), musíme ji přijmout. A vyvodit z ní poučení. Když začnou o smiřování, říkám, že nejsem s Němci nesmířen. A že je úkolem pro každého z nás smířit se hlavně se svou vlastní minulostí.  

Václav Klaus, publikováno dne 14. března 2019 v deníku Právo.


30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

46
Je to horší, než jsem si myslel
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

45
Z Hanspaulky o svobodě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku