14/02/2019
Politické komentáře
Jiří Weigl: O „dětské nemoci pravičáctví“ v našich veřejných debatách
Politický komentář IVK č. 62


Každá ideologie, ať z levé či pravé části politického spektra, se musí potýkat a vyrovnávat s planým radikalismem a slepým dogmatismem části svých vyznavačů, kteří své většinou mělké ideové přesvědčení nakonec přemění na pseudonáboženskou víru v posvátná dogmata věrouky a myšlenky klasiků, které jim brání vnímat realitu. Jsou posedlí snahou hledat věroučné úchylky a hereze a jejich zaslepený boj za ideologickou čistotu hrozí zavést praktickou politiku do slepých uliček a fatálně ji zdiskreditovat v očích občanů.

Historie nám dává mnoho případů levičáckého dogmatismu, který diskreditoval svou iracionalitou levicovou politiku celé dvacáté století a působí devastující škody i dnes. Málo však hovoříme o tom, že i na pravé straně politického spektra neméně silně kvete „dětská nemoc pravičáctví“. 

Stačí si připomenout několik ilustrativních případů a škody, které zaslepený dogmatismus páchal a páchá v naší nedávné historii i současnosti.

K prvnímu příkladu je třeba se vrátit do počátků naší transformace v devadesátých letech, kdy levice byla stále ještě zdiskreditována a vlivově zdecimována dědictvím svrženého komunistického režimu. Kyvadlo dějin se prudce vychýlilo doprava a veřejný prostor byl náhle plný tisíců nadšených konvertitů víry ve svobodný trh a kapitalismus. Někteří lidé, kteří se teprve před krátkou dobou dozvěděli něco o pravicových politických teoriích, monetarismu, teoriích vlastnických práv a veřejné volby atd. začali mít najednou pocit, že se stali vlastníky neomylného receptu na svobodu a prosperitu. Postupně se změnili v dogmatické radikály, pro něž byla málo i rychlá a radikální společenská a ekonomická transformace, jak ji realizoval Václav Klaus. Ten se v této době stal obětí velmi hlasité kritiky údajně „zprava“. Salónní dogmatičtí pravičáci v politice i médiích volali po maximálním „utahování opasků“, po okamžité privatizaci všeho všude atd.

Nejznámější invektivou, která byla Václavu Klausovi předhazována, byl tzv. bankovní socialismus. Kvazipravicoví radikálové volali po okamžité privatizaci bank zahraničnímu kapitálu, nechápajíce, že veškerá česká privatizace stojí v zemi bez úspor a domácího kapitálu nutně na bankovních úvěrech a že banky mohou být pouze tak zdravé, jako jsou jejich klienti. Vyslyšet jejich požadavky by znamenalo zastavit celou systémovou privatizaci české ekonomiky, protože finanční ústavy v rukou zahraničního kapitálu by rozhodně neměly zájem účastnit se bezprecedentního experimentu privatizace celého hospodářství. Privatizace bankovního sektoru musela z tohoto důvodu být až poslední v řadě a bylo zjevné, že se nemůže obejit bez oddlužení a sanace bank státem.

Radikálové hovořili o „bankovním socialismu“ a šířili mylnou představu, že správná kapitalistická banka se pozná podle toho, že posílá klienty v problémech do bankrotu, zatímco české banky s tím prý na údajný nátlak vlády otálely. Absolutně nechápali fungování finančních institucí, kde návrh na bankrot je ze strany věřitele až poslední krok a přiznání vlastního neúspěchu, za které se platí odpisem nedobytných pohledávek na úkor zisku. Banky se vždy nejprve snaží půjčené peníze zachránit, pracují s klienty a iniciují nápravná opatření ve snaze bankrotu předejít. Se socialismem to nemá nic společného a žádná vláda je k tomu nutit nemusí.

Dogmatici toužící po vlně bankrotů jako očistné metamorfóze, z niž se zrodí onen mytický čistý kapitalismus, nechápali, že neřízené bankroty velkých podniků, po nichž volali, a z nich plynoucí masová nezaměstnanost hrozily zničit křehký společenský konsensus a podporu tržních reforem vůbec. Neuspěli, ale přesto dodnes šíří své bludy a pokroucený obraz nedávné minulosti.

Dalším příkladem „dětské nemoci pravičáctví“ byla snaha samozvaných pravicových liberálů vše bez rozmyslu dogmaticky privatizovat, pokud možno zahraničnímu kapitálu. Šlo na příklad o síťová odvětví – rozvody elektřiny, plynu a vody. Odmítali odlišit, že jde o svou podstatou přirozené monopoly a že soukromý monopol je pro veřejnost daleko nebezpečnější než monopol veřejný. Ve svém nátlaku byli podporováni lobbisty západních společností, které se těšily na monopolní rentu. Nikdy si nepoložili otázku, co nám zahraniční investor má v těchto specifických oborech přinést navíc, z jakých důvodů ho preferujeme. Dnes po letech můžeme zhodnotit výsledky – bezmocní spotřebitelé v rukou lokálních monopolů, vysoké ceny, regulátoři v rozkladu, zanedbané sítě a masivní odliv zdrojů do zahraničí.

Podobný spor s pravověrnými „pravicovými“ svazáky se odehrál před lety kolem liberalizace nájemného. Do omrzení nás rychlokvašení tržní fundamentalisté školili, že uvolnění nájmů mávnutím proutku vyřeší bytové problémy, všichni se přestěhují podle svých finančních možností a bytový problém z naší země po více než půlstoletí zmizí. Kdo varoval před nezamýšlenými dopady nepromyšlené deregulace, byl označen za kryptosocialistu. Dogmatiky nezajímala realita, odmítali brát v úvahu objektivně existující okolnosti, které budou efekt deregulace deformovat. Nechtěli vidět, že vedle zájmu na získání bydlení, jsou ve společnosti i silné zájmy těch, kteří již bydlí, kteří dávají před novou výstavbou přednost ochraně životního prostředí, zeleně, jsou proti zahušťování měst a zabírání zemědělské půdy. Nebrali v úvahu, že na municipální úrovni rozhodují zástupci těchto lidí. Neodhadli, že se nová výstavba dramaticky byrokraticky zkomplikuje a zpomalí. Nechtěli vidět, že pro desetitisíce seniorů je stěhování životní trauma a že nemají kam odejít.

Dnes vidíme realitu – do nebes rostoucí ceny bydlení, byrokratické zastavení bytové výstavby, absolutní nedostatek dostupného bydlení na trhu, tragická sociální situace seniorů ve velkých městech v důsledku eskalace nájemného atd. Nikdo z těch, kdo s takovou suverenitou kázali o spásonosné deregulaci nájemného, si však popel na hlavu nesype.

Že však „dětská nemoc pravičáctví“ nebyla omezena pouze na transformační dobu, nám ukazují i současné spory. Tak například v oblasti migrace dospěli fundamentalističtí libertariáni k názoru, že svoboda stěhování patří k základním lidským právům, že hranice jsou nástroj útlaku jednotlivce ze strany státu, a proto by nemělo být masové migraci nijak bráněno, ale každý by měl mít právo usadit se, kde chce.  Tato „pravice“ tak opsala kruh a dostala se na totožnou platformu s radikální levicí. Realita tyto spekulativní dogmatiky vůbec nezajímá – hlavně však je vůbec nezajímají lidé, o jejichž svobodě tak plamenně hovoří. Jinak by totiž museli zjistit, že lidé, kteří do Evropy masově migrují, o žádné svobodě a lidských právech vůbec nic netuší. Mají většinou svou jednoduchou představu o řádu světa z tradiční společnosti, odkud přicházejí. Představu, která je libertariánským představám zcela cizí. Zrušení hranic mezi státy bude v takovém případě znamenat bohužel vznik hranic a no-go zón uvnitř států, jak už můžeme pozorovat na západ od nás. Dogmatiky však nelze přesvědčit.

Konečně poslední příklad se týká fenoménu cenzury, která byla dnešním mainstreamem oprášena a po exaltovaných hysterických seancích o naší nehynoucí oddanosti svobodě slova (Je suis Charlie aj.) znovu vytržena z instrumentária totalitních režimů.

Dnes je cenzura a mazání politicky nepohodlných názorů ze sociálních sítí vynášena do nebe jako nezbytná obrana liberální demokracie před fake news, ruskou hybridní válkou atd. Tato děsivá praxe, která nás vrací do dob totality, se stala předmětem kritiky a snahy obnovení cenzury legislativně bránit. U nás se do boje proti zavádění cenzury pustil poslanec Václav Klaus ml. a svým legislativním návrhem strhl na problém pozornost a vyvolal veřejnou diskusi.  

A v této chvíli přicházejí na scénu „pravicoví“ obránci soukromého vlastnictví, kteří nacházejí pro zavedení cenzury pochopení, protože nikdo nemůže přece omezit kroky soukromého provozovatele a vlastníka sociální sítě mazat politicky nepohodlné příspěvky. Trestat takový krok by prý bylo narušením posvátného soukromého vlastnictví. Politická diskriminace na sociálních sítích, která dříve či později dopadne i na ně samotné,  jim zjevně nevadí.  

Argument o potřebě chránit práva soukromého majitele sociální sítě je evidentně falešný, protože k mazání nepohodlných příspěvků nedochází z jeho vlastního rozhodnutí, ale pod nátlakem vlád velmocí, cítících se ohroženými v důsledku rostoucí nespokojenosti široké veřejnosti. Mazání nepohodlných politických příspěvků není proto ze strany komerčních provozovatelů dobrovolné. Jejich vlastnická práva byla dávno omezena ze strany státní moci, a to na úkor základního principu politické demokracie – svobody slova.

Jiří Weigl, dne 14. února 2019


Václav Klaus stále na cestách
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku