Salon Práva publikoval 6. prosince 2018 článek ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Ditrycha s – na první pohled slibným –názvem „O zahraniční (real)politice“. Mnozí jsme se zaradovali. Zmínit při debatě o české zahraniční politice již v názvu článku slovo „realpolitika“ je neobvyklé. V éře politické korektnosti (tedy institucionalizované falše), eurofilie a pokryteckého přemílání všech možných (i nemožných) lidských práv a hodnot to vypadá novátorsky a odvážně. Čtenář očekává, že se konečně našel někdo, kdo chce diskutovat o reálném světě a kdo se nebojí mluvit o českých národních zájmech a o reálných hrozbách, před kterými dnes český stát stojí. Hned na počátku je třeba říci, že nic takového v článku bohužel není.

Autor se prozrazuje hned v úvodu, když čtenářům sděluje, že pokládá boj o uznání a zabezpečení naší státnosti, který vyplnil celé první století existence naší republiky, členstvím České republiky v EU a NATO za trvale vyřešený.  V tom s ním nelze souhlasit. Opravdu si tak silně idealizuje Evropskou unii a NATO? Žije v realitě? Sice slovně odmítá „utopické snění“ a žádá „střízlivost“, ale jinak žije ve svém zcela vymyšleném, extrémně levicovém světě. Opravdu si myslí, že EU absolutní „dobro jest“ a že nás ohrožují „nacionalističtí šosáci“, kteří „otevírají prostor pro autoritářství“? Jsou „nacionalistické šosáctví“ a „autoritářství“ hlavními nebezpečími dneška? Většími nebezpečími než nedemokratická EU, většími než arogance Junkerů, Verhofstadtů a Macronů, většími než fiktivnost demokratičnosti Evropského parlamentu?

Podle autora je reálpolitika „přitakání realitě namísto utopického snění a planého moralizování“ a je „protiváhou proti zpupné pýše, která chce měnit svět, aby následně přišel nevyhnutelný pád.“ Co je to v jeho chápání přitakávání realitě? Je to smiřování se s realitou nebo je to snaha realitu měnit?

Právě v tom je jádro věci. Reálpolitika v Ditrychově pojetí znamená poslušné přijímání všech soudobých globalistických, environmentalistických a sociálně-inženýrských koncepcí, kterými západní pokrokářství zaplevelilo mezinárodní vztahy a které jsou prostřednictvím mezinárodních organizací a aktivistického neziskového sektoru stále agresivněji vnucovány národům všech kontinentů. Tuto pokrokářskou globální hrozbu vidí ředitel Ústavu mezinárodních vztahů jako „realitu“, s níž se vyplatí být konformní. To je velmi svérázné pojetí reálpolitiky. V ní nehrají žádnou roli autentické české národní zájmy. Pro něho asi hrát nemusí, protože boj o naší státnost byl vstupem do EU a NATO definitivně vyhrán.

Pozoruhodné je i to, že naším zájmem nemáme být my, náš stát, naše republika, ale „svět jako takový“ a „možná i onen blízký vesmír, kam lidstvo začne v krátké době pronikat“. To je opravdu myšleno vážně? A realisticky? To už je velká extenze pojmu národní zájem.

Hovoříme-li o české zahraniční politice a české státnosti vážně, měli bychom se shodnout na tom, že minimálním národním zájmem je zachování českého státu a českého národa a jejich pokračování. To se Ondřej Ditrych neodváží vyslovit.  

Chceme-li o tom diskutovat vážně, potom musíme přiznat, že naše národní zájmy jsou ohroženy snahami progresivistů co nejvíce národní státy oslabit a trvalou centralizací a unifikací v rámci EU urychleně vytvořit evropský superstát a nového evropského člověka. To je ideologie, která ovládla myšlení evropských elit (i pánů Ditrychů). Proto mají malé pochopení pro existenci malých národů a jejich státních celků. Vytvoření evropského superstátu má umožnit i masová migrace, která hraje v plánech globalistů na přeměnu světa klíčovou roli. Tamtéž míří i utopické ideologie útočící na tradiční lidskou společnost a lidskou svobodu vůbec – radikální feminismus, genderové teorie atd. Roli nového pseudoracionalistického náboženství hraje i tzv. boj proti změnám klimatu, v jehož jménu má být lidská svoboda obětována diktátu samozvané menšiny „osvícených“ obránců planety.

Všechny tyto excesy extrémních pokrokářských ideologií se do reálpolitiky Ondřeje Ditrycha vejdou. Konformita se zájmy jiných – bez ohledu na vážnou analýzu a diskusi zájmů vlastních – je pouhým pokračováním smutných kapitol naší zahraniční politiky z neblahých dob nedávno minulých.  Zdá se, že skutečná reálpolitika nosnou koncepcí české zahraniční politiky ještě dlouho nebude.

Václav Klaus, Jiří Weigl 7. prosince 2018