17/12/2018
Ostatní
Václav Klaus vystoupil na Euro Business Breakfast
Může Evropa pokračovat dál jako dosud? Ne, nemůže, je třeba s tím začít něco zásadního dělat.


Na letošním Euro Business Breakfastu nebudu mluvit ani o české ekonomice (což bylo tématem mnoha mých vystoupení na tomto každoročním setkání), ani o české domácí politice, i když mi to nedá, abych nevyslovil alespoň jednu tezi, kterou považuji za klíčovou: nedávný pokus našich tzv. demokratických sil o politický převrat upřímným zájmem o český stát motivován nebyl. Byl to další z chabých a bezkoncepčních pokusů určité skupiny našich nespokojených spoluobčanů vyjádřit nesouhlas s výsledky nedávných – zcela demokraticky proběhlých – prezidentských a parlamentních voleb siláckými výroky na náměstích a na sociálních sítích.

Jak prozrazuje na pozvánce uvedený nadpis mého vystoupení, chci dnes mluvit o Evropě, vlastně spíše o nás, o naší pasivitě, o absenci jakékoli svébytné české pozice vůči Evropské unii. Toto naše chování považuji z řady důvodů, které se pokusím vysvětlit, za dnes už neudržitelný postoj české politiky. Důsledky naší nepolitiky, naší neodvahy vymezit se, jsou stále zjevnější a ničivější. Realizace utopického projektu evropského sjednocování je všechno, jen ne úspěch. Kdy už si to naši politikové uvědomí a řeknou to nahlas?

I o tomto tématu jsem na tomto fóru nejednou hovořil a mnozí z Vás si – stejně jako já – určitě kladou otázku, zda se k němu ještě dá říci něco nového, něco, co by diskusi, ale hlavně naše chování a jednání, někam posouvalo? Důvodů, proč si právě teď klást tuto otázku, je celá řada. Jedním z nich, relativně aktuálním, jsou květnové volby do Evropského parlamentu, protože ty bychom tentokráte neměli propást. Neměli bychom se tvářit, že se nás netýkají, nemělo by se jich i v příštím roce zúčastnit jen 18,2 % voličů (jak tomu bylo před pěti lety). 

Pokusím se tedy dnes promluvit o Evropě, resp. o tom, co vyplývá  z právě kulminující ambice dnešních evropských politických elit Evropskou unii ovládnout a přetvořit k obrazu svému. Ten jejich určitě není obrazem naším.

Milan Kundera před více než půl stoletím napsal divadelní hru „Majitelé klíčů“ a pro mne, mou generaci i řadu našich spoluobčanů je od té doby tento slovní obrat součástí našeho slovníku. Mnozí z nás jsme přesvědčeni, že dnešní euroelity nemají nárok být majiteli klíčů k Evropě. Ta patří nám všem. Oni nám ji ale chtějí ukrást. Jsou Evropany jen naoko. Mají své vlastní – velmi neevropské – zájmy. Chtějí se i nadále dobře živit politikou a líbí se jim příležitost, kterou jim nabízí Evropská unie – vymanit politiku z demokratické kontroly, která stále ještě existuje uvnitř jednotlivých evropských států, ale která neexistuje, protože existovat nemůže, na celoevropské, kontinentální úrovni.

Chci se dnes spolu s Vámi zamyslet nad tím, zda se máme smiřovat s tím, co se dnes v Evropě děje, zda to máme pasivně přijímat a zda máme rezignovat na svobodu a demokracii a na český stát. Jsem přesvědčen, že jak svoboda a demokracie, tak i suverénní český stát nejsou s dnešní Evropskou unií (a s její stále se prohlubující centralizací a unifikací) kompatibilní.

Žádné společenské uspořádání, žádná alespoň trochu funkční kolektivní entita, není jen administrativní, technickou či procedurální konstrukcí. Pro svou smysluplnou existenci vyžaduje přítomnost autentického pocitu identity těch, kteří do této entity patří. Bez něj se jedná o prázdnou nádobu. Před několika dny jsem v Budapešti dostal Petöfiho cenu, která je udělována za příspěvek k prohlubování svobody a demokracie ve střední Evropě. Velmi si tohoto ocenění vážím právě kvůli důrazu na střední Evropu.

Každý z nás cítíme identity různé síly. Já se primárně cítím být Pražákem a Čechem. To jsou pro mne identity nejsilnější, ale hned potom následuje můj pocit sounáležitosti se střední Evropou. Cítím identitu s Maďary, Poláky, Rakušany, samozřejmě se Slováky, a s některými dalšími národy středoevropského prostoru.

Naopak, můj pocit identity se severem, jihem, východem a západem Evropy je daleko slabší, což je hlavní příčinou mé (a myslím, že nejen mé) schopnosti či spíše neschopnosti identifikovat se s Evropou jako celkem. To je také důvodem toho, proč nejsem příznivcem evropského unifikačního projektu a proč si myslím, že nemá své opodstatnění.

Ti z nás, kteří se těmito tématy dlouhodobě intenzivně zabývají, by neměli mlčet a za svou povinnost by měli považovat seznamovat českou veřejnost s tím, co to ta Evropská unie vlastně je. Neznalost těchto věcí je u nás, i když nejen u nás, děsivá. Nedávno se mne jeden vzdělaný člověk, vysokoškolských profesor, ptal: „Co je to ten evropský komisař, co ten člověk dělá, kde se to slovo vzalo?“ a „Co vlastně má za funkci evropský parlament?“. Nevěřil jsem svým očím, vlastně uším. Takto by se člověk o entitě, která ho zajímá, vyjadřovat nemohl. EU ho evidentně nezajímá, což je při míře, ve které nás – i jeho samého – ovlivňuje, neomluvitelný postoj.

Dobře znám politologický výraz „voter ignorance“, což je hezký a užitečný termín propagovaný tzv. školou veřejné volby (public choice school). Ta svým analytickým, velmi neromantickým pohledem na politiku vysvětluje, proč má volič racionální důvod leccos nevědět. Argumentuje tím, že něco vědět je nákladné (měřeno hlavně vynaloženým časem) a proti tomu stojí, jako efekt, jenom velmi slabý hlas jednotlivého voliče, který celkový výsledek voleb rozhodnout nemůže.

Některé neznalosti však tímto způsobem omluvitelné nejsou. Neznalost institucí a mechanismu fungování EU není náhodná. A není pouhou racionální volbou voliče. Je budována záměrně. Je založena na cílené manipulaci veřejného mínění. Evropská unie předstírá, že je něco jiného, než co ve skutečnosti je.

Je třeba vyjasnit si pojmy, nezacházet s nimi ledabyle. Měli bychom začít tím, že přestaneme používat neutralistický, dnešní podstatu Evropské unie desinterpretující pojem integrace, neboť v Evropě v podstatě jde už dávno o něco úplně jiného, než co toto slovo původně – před 50–60 lety – znamenalo. Už to dávno není spolupráce suverénních evropských států. Slovo integrace do jisté míry odpovídalo první fázi poválečného evropského vývoje, dokud byla – ještě před Maastrichtskou smlouvou, která byla podepsána v roce 1992 – jako název používána zkratka ES, neboli Evropské společenství.

Nová zkratka EU, zrozená právě touto Maastrichtskou smlouvou, je symbolem jiné fáze evropského unifikačního procesu. Jejím cílem je vytvoření jedné supranacionální entity, nadřazené – samostatnosti zbaveným – členským státům. Toto uspořádání má nahradit od westfálského míru v 17. století existující a za normativní ideál považovanou Evropu národních států. [1] Teď začnou apologeti dnešní evropské unifikace mluvit o dobrovolně sdílené suverenitě a budou si to dovolovat říkat nám, kteří jsme nedobrovolně zažili Brežněvovu „omezenou“ suverenitu. I ta byla příkladem jedné verze sdílené suverenity.

Nemějme sebemenší iluze. V současnosti je cílem evropských liberálních politických, akademických, kulturních a mediálních elit likvidace národního státu. Obhajují to frázemi o tom, že odstranění národního státu zabraňuje válkám v Evropě, že je EU nejvíce ze všeho „mírovým projektem“. Toto tvrzení, jako pokus o popis reality, je naprostou karikaturou dnešní evropské skutečnosti a je naprosto lživou interpretací minulosti, zejména příčin vzniku dvou světových válek minulého století.

Národní stát (nebo kolem dominantního národa organizovaný stát) je nenahraditelným a nezastupitelným předpokladem politické svobody a demokracie. Jen v tomto uspořádání má smysl mluvit o občanství a občanovi. V nadnárodní struktuře se člověk (nechce se mi říci občan) nemůže chovat občansky. Dnešní Evropská unie je toho důkazem. Evropská vláda je souborem nikomu se nezodpovídajících komisařů, evropský parlament je parlamentem jen podle jména a některých vnějších znaků, evropské soudy jsou ztělesněním s demokracií neslučitelné soudcokracie.

Dnes dominující evropeismus je součástí širších procesů jak v realitě, tak v myšlenkovém světě. Zásadní problém vidím v nedávno uskutečněném přerodu systému demokracie v systém liberální demokracie. Proběhl potichu, bez fanfár a oslav, ale v intelektuálním prostředí o to důrazněji a účinněji. K tomuto tématu jsme v našem institutu v červnu letošního roku vydali manifest s názvem „Obrana demokracie před liberální demokracií“.[2]  Tento přerod znamená „radikální a velmi nebezpečné zúžení, ne-li naprostou devalvaci a degradaci pojmu demokracie“.[3] Obě slova – jak liberální, tak demokracie – vypadají na první pohled pěkně. V  jejich spojení však nejde ani o liberalismus, ani o demokracii. Evropské politické elity to nechtějí slyšet.

Demokracie je – což bylo původně naprostou revolucí – vládou většiny, která respektuje celek, ale i existenci nejrůznějších částí (moderně menšin), z nichž se tento celek skládá. Liberální demokracie je naopak společenstvím menšin, které žádný respekt k celku, jehož jsou součástí, nemají a které tvrdě prosazují a hájí své skupinové zájmy bez ohledu na to, jsou-li ve svém součtu slučitelné.

V poslední době toto všechno dostává další dimenzi soubojem dnešních evropských liberálních elit s běžnými občany, s normálními lidmi, ohledně otázek rodiny, genderu, lidské přirozenosti. Tomu se u nás v poslední době nejvíce věnují Jiří Weigl[4] a Aleš Valenta[5].

Jiří Weigl odmítá údajnou „vědeckost“ zdůvodňování a obhajoby těchto postojů. „Rozbití dosavadního společenského uspořádání – národů, rodiny, mužských a ženských rolí a dokonce pohlavní identity jako takové a její přeměna na individuální, společensky akceptovanou volbu se prezentují jako nevyhnutelný výsledek pokroku vědy a vědeckého poznání biologických a společenských mechanismů.“ Považuje to naopak za zcela nevědecký, vrcholně voluntaristický postoj, který – ve svém pyšném elitářství – nás chce měnit. Mluvím o tom  i dnes, v souvislosti s mým dnešním tématem, protože s Jiřím Weiglem souhlasím v tom, že „tento spor o zásadní lidské hodnoty a společenské uspořádání je dnes hlavním antagonismem doby a nahradil starý sociální konflikt“. I proto standardní ekonomická témata ustupují ve společenském diskursu do pozadí.

Podobně píše Aleš Valenta ve své nedávné polemice s Václavem Bělohradským, že „genderový blud“, resp. teorie o pohlaví coby sociálním konstruktu, vede k tomu, že „starý dobrý svobodný Západ“ dnes leží v troskách a že vznikl „nový Západ“, v němž je zásadně zpochybněna idea svobody. Svůj text končí slovy „po desítkách let pilné práce se západním liberálním intelektuálům podařilo hrdý a sebevědomý Západ proměnit v jeho trapnou karikaturu“.

Jsem realista, přesto – nebo právě proto – jsem přesvědčen, že nastal čas pro zásadní změnu evropského uspořádání a pro rezolutní změnu našeho oficiálního postoje k evropským institucím a k ideologii evropeismu.[6] Nevidím řešení v izolovaném exitu České republiky z Evropské unie, i když bych se mu neprotivil. Je to však málo realistický postoj a postup. Příklad Velké Británie je více než výmluvný. Chtějme změnu, která bude důsledně vycházet

– z obhajoby národního státu jako základního prvku evropského soužití (což bylo původně samozřejmostí, od Maastrichtské smlouvy už však není);

– z návratu k alespoň formální rovnosti členských států EU, jinak řečeno z návratu k nepřehlasovatelnosti jednotlivého členského státu (což platilo až do Lisabonské smlouvy);

– z deideologizace EU a z radikálního oslabení jejích byrokratických struktur, z ukončení nadvlády úředníka nad občanem, ze zmenšení kompetencí bruselských institucí;

– z opuštění dvou základních unifikačních programů EU – společné evropské měny a Schengenu (což v původním konceptu evropské integrace také nebylo).

Kolem těchto myšlenek je třeba budovat novou Evropu, ve které by mělo smysl žít.  

Václav Klaus, vystoupení na Euro Business Breakfast, restaurace Mlýnec, Praha, 13. prosince 2018. Publikováno v týdeníku Euro č. 51 - 52, dne 17. prosince 2018.


[1] Teď začnou apologeti dnešní evropské unifikace mluvit o dobrovolně sdílené suverenitě a budou si to dovolovat říkat nám, kteří jsme nedobrovolně zažili Brežněvovu „omezenou“ suverenitu. I ta byla příkladem jedné verze sdílené suverenity.   

[2] Newsletter Plus, IVK, Praha, červen 2018, https://www.klaus.cz/clanky/4283

[3] Klaus, V. Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii, Obecní dům, Praha, 26. června, https://www.klaus.cz/clanky/4288

[4] Weigl, J., „Nepodléhejme pseudovědeckému ničení přirozeného společenského řádu“

[5] Valenta, A., „Václava Bělohradského účtování se západní civilizací“ deník Právo 12. 12. 2018

[6] O evropeismu jako ideologii jsem prvně psal už v roce 2006, Klaus, V., „Co je evropeismus?“, CEP, Praha, 2006, přetisknuto v MfD, https://www.klaus.cz/clanky/1278 


Václav Klaus stále na cestách
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku