Je pro mne velkou poctou dostat letošní Petöfiho cenu, kterou uděluje maďarská Nadace pro výzkum historie a společnosti střední a východní Evropy a firma MOL. Velký maďarský básník a revolucionář Sándor Petöfi by snad souhlasil s použitím svého jména při oceňování úsilí o svobodu ve střední Evropě. Svoboda byla důležitá v jeho éře, v roce 1848, a není o nic méně důležitá dnes.

Jako někdo, kdo prožil více než polovinu svého života v komunismu a byl svědkem jeho totálního selhání, jsem otázku svobody a demokracie vždy považoval za naprosto zásadní. Za poslední tři desetiletí jsem dostal několik cen, v jejichž názvu bylo slovo svoboda, ale tato cena – zde, v Maďarsku, a nyní, v momentě nepopiratelného úpadku svobody a demokracie v Evropě – je pro mne mimořádná. Pokusím se vysvětlit proč.

Její mimořádnost je způsobena explicitním spojením této ceny s historickým a legendárním jménem Sándor Petöfi. V České republice se s jeho jménem setkáváme už na střední škole, resp. setkávali jsme se s ním, než se nám školy „zevropeizovaly“. Víme, že je velkým maďarským národním básníkem, jednou z hlavních osobností maďarské revoluce v roce 1848 a – ve svém úsilí o nezávislost na Rakouském císařství – jedním z raných středoevropských bojovníků za národní suverenitu.

V  evropských zemích byla v 19. století řada podobných romantických „národních“ básníků (u nás Karel Hynek Mácha), ale ti většinou nebyli autory (či spoluautory) takového revolučního manifestu, jakým bylo Petöfiho „12 bodů“ nebo jeho Píseň národa.

Jeho manifest, který se snažil vyjádřit „co si maďarský národ přeje“, žádal svobodu tisku, nezávislou maďarskou vládu, parlament, který by byl vytvářen demokratickými parlamentními volbami a který by zrušil všechna stará feudální privilegia. Tyto požadavky byly revoluční v roce 1848, ale některé z nich by byly revoluční i nyní, v post-demokratické Evropské unii, v níž jednotlivé členské státy musí znovu usilovat o svou suverenitu.

Jméno Sándora Petöfiho se významným způsobem vynořilo 100 let po jeho předčasné smrti (ve věku pouhých 26 let) v dalším revolučním roce 1956, kdy skupina členů maďarské mládežnické organizace vytvořila tzv. Petöfiho kroužek, který se stal symbolem opozice vůči maďarské komunistické vládě. V Budapešti spoluorganizoval demonstraci, která  přerostla v celonárodní povstání maďarských demokratů proti komunistickým vládcům a utlačovatelům.

Petöfiho cena výslovně zdůrazňuje úsilí o svobodu ve střední Evropě. To je pro mne mimořádně důležité. Každý z nás má několik, někdy konkurenčních identit. Obvykle začínáme městem, kde jsme se narodili a já se proto velmi silně cítím být Pražákem. Další přirozenou identitou je národ, do něhož patříme. Jsem Čech a jsem na to hrdý. Přesto chci zdůraznit, že má další nesporná identita je středoevropská.

Díky tomu mám mnoho společného s Maďary, Slováky, Poláky, Rakušany a některými dalšími národy či národnostmi tohoto regionu. Můj pocit identity s lidmi ze severu, jihu, západu či východu Evropy je daleko slabší. A nejsem v tom osamocen. A opačně to platí stejně. To je jedním z hlavních důvodů neodstranitelné a neopravitelné slabosti evropské identity a vzhledem k tomu i slabosti celého dnešního konstruktivistického (protože ne autentického) evropského unifikačního projektu. Nastal čas, kdy je třeba přestat neutralisticky hovořit o tzv. evropské integraci. Toto slovo neříká vůbec nic o skutečných poměrech v Evropě, neříká nic o vztahu mezi evropskými národními státy a supranacionálními evropskými institucemi, neříká nic o skutečné nadvládě Bruselu.

Sándor Petöfi byl velmi „maďarský“. To je něco, co bychom měli oceňovat, zejména v „brave new world“ multikulturalismu, kontinentalismu, internacionalismu a globalismu současnosti. Neměli bychom se stydět za to, že národu dáváme v našem uvažování a jednání dominantní váhu – samozřejmě za předpokladu, že před koncept národa (a státu) vždy vkládáme dvě základní individualistické entity západní (a evropské) civilizace a kultury, kterými je člověk a rodina. Tato „svatá trojice“ nás definuje jako Evropany.

V naší dnešní situaci bychom se měli soustředit na několik zásadních věcí:

– my, kteří jsme odmítali komunismus, bychom se neměli smiřovat s pokusy ustanovit humanisticky se tvářící náboženství multikulturalismu jako náhradní náboženství západního světa;

– vědomi si křehkosti Západu a agresivity a bezohlednosti jeho nepřátel bychom měli zastavit křižáckou výpravu multikulturalistů proti západní civilizaci;

 – jako lidé, kteří věří v národní stát, bychom měli neustávat v boji s destruktivní evropskou ideologií, která je skryta v textu Lisabonské smlouvy a která usiluje o odstranění národního státu;

– my, kteří jsme v komunistické éře snili o vládě práva a občanských práv, bychom měli odmítat ideologii „humanrightismu“, neboli pokusu nahradit svobodu „právy“ (včetně úsilí zahrnout právo migrovat mezi lidská práva);

– jako předpoklad návratu ke svobodě bychom se měli zbavit dusivé politické korektnosti, která je jednou z realizací Orwellova „Newspeaku“.

Nemám ambici těchto svých několik vět označit jako „5 bodů“. Jsou velmi neúplné. Společně bychom měli přidat nejméně 7 dalších, abychom mohli soupeřit se Sándorem Petöfim. Spolu s ním však víme, že změna dnes dominantních evropských tendencí a trendů vyžaduje politickou odvahu a aktivní politickou angažovanost.  Naše spoluobčany bychom měli přesvědčit, že západní civilizace není něco pro vždy daného a že vyžaduje své strážce a obránce.

Sándor Petöfi bojoval za zrušení nedemokratických privilegií. I my bychom měli bojovat proti všem novým „feudalitám“ naší dnešní společnosti, proti nomenklatuře politických elit, proti moci bruselských úředníků, proti výsadám soudců a soudů, proti nedemokraticky fungujícím a neautenticky vytvořeným politickým NGO´s.

Sándor Petöfi zdůrazňoval význam národních institucí. V jednom ze svých 12 bodů žádal, aby maďarská vláda sídlila v Budapešti a ne někde v cizině. Myslel tím Vídeň. Kdyby žil dnes, určitě by nesouhlasil s tím, aby maďarská (stejně tak česká) vláda fakticky sídlila v Bruselu. Nesouhlasil by s tím, aby byly cíle transnacionální evropské integrace stavěny nad demokracii. Cítil by impotenci Evropy „sans frontières“. Věděl by, že svět bez hranic je světem bez občanů, a tudíž bez demokracie. Určitě by rozpoznal, že masová migrace není řešením mezigeneračních problémů stárnoucí evropské populace, ale cestou jak zničit evropskou kulturu a civilizaci.

Věděl by, že znovu stojíme na kritické křižovatce (jako to bylo v jeho roce 1848). Spoléhal by na moudrost obyčejných lidí a jejich demokraticky zvolených lídrů, nikoli na televizní celebrity, miláčky médií a neutrálně se tvářící přemoudřelé zahraniční poradce. Podporoval by odvážné politiky, kteří foukají proti „evropskému větru“. Snažil by se vybojovávat dnešní politické souboje, zejména by se odmítal smířit s postupným ubýváním demokracie v naší společnosti.

V dopise, v němž mně bylo oznámeno rozhodnutí udělit mi letošní Petöfiho cenu, bylo zdůrazněno, že touto cenou mají být honorováni hrdinové protikomunistických občanských hnutí i demokratických transformačních procesů po pádu komunismu.

Jsem přesvědčen, že dnes by tuto cenu měli primárně dostávat osobnosti čelící dnešním výzvám, osobnosti, které nechtějí pasivně přijímat život v další riskantní a nebezpečné éře historie, kdy jsou tradiční pilíře evropské společnosti ohrožovány novými „ismy“ a ideologiemi, už nikoli komunismem. Osobnosti, které nechtějí považovat dnešní hrozivé tendence za něco, s čím je třeba se smiřovat. Tito lidé by měli být podporováni a oceňováni dříve, než bude pozdě.

Ještě jednou Vám děkuji za udělení Petöfiho ceny.     

Václav Klaus, projev při udělení Petöfiho ceny v Budapešti, 10. prosince 2018. Překlad z angličtiny. Publikováno dne 13. prosince 2018 v týdeníku Reflex.