05/12/2018
Ostatní
Václav Klaus: Zemřel velký americký prezident


V poslední listopadový den zemřel v úctyhodném věku 94 let – pro mne poslední velký – americký prezident George Bush.  Skoro se mi zdá zbytečné dodávat „Bush starší“. Jeho následovníky Clintona, Bushe mladšího a Obamu (mluvím o minulých prezidentech) za srovnatelně velké prezidenty považovat nemohu. Byl prezidentem staré školy, sloužil (toto slovo používám opatrně, protože je často užíváno velmi neopatrně) primárně americkému lidu, nikoli sám sobě. Neusiloval o to být mediální celebritou, jeho hlavním zájmem nebylo stylizovat se a předvádět se. To už se dneska nenosí.

Prožil toho v politice hodně. Hodně se toho kolem něho událo (od jeho aktivní účasti ve II. světové válce do roku 1992, kdy skončil ve veřejných funkcích), ale nemyslím, že změnil dějiny. O to mu také ani nešlo. Tak ambiciózní nebyl. Byl americkým prezidentem v době, kdy Amerika vyhrála Studenou válku. Díky tomu byl v době svého prezidentování – v jen krátkou dobu trvajícím okamžiku unipolárního světa – lídrem, který neměl konkurenci.  

Byl svědkem konce komunismu a zrodu nových demokratických režimů. V tom prvním byl opravdu spíše svědkem. Tak velkou roli jako Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová v tom nesehrál, i když se dá jen spekulovat o tom, jakou roli hrál v letech 1981-89 jako Reaganův viceprezident. V tom druhém byl jedním z mála z těch, který se ze zrodu svobody na Východě upřímně radoval.  Zažil jsem to jak při první návštěvě české (tehdy ještě československé) politické delegace v Bílém domě v únoru 1990, tak při jeho první návštěvě Prahy v listopadu stejného roku (nikdy nezapomeneme na jeho slavný projev na Václavském náměstí).

George Bush byl prezidentem v době, kdy byli prezidenti ve společnosti ještě respektováni a on k tomu přispíval i tím, že nedělal nic, z čeho by mohl žít bulvár.  Byl prezidentem v éře politiky, kdy ještě nedominoval internet a Twitter, tedy v době, kdy ještě neexistovala dnešní naprostá rozpolcenost společnosti.

 
Na pohřbu papeže Jana Pavla II. v Římě v roce 2005
(zleva prezident Bush, Václav Klaus, prezident Chirac) 
Autor: Dan Matema, MAFRA

Byl velmi milý a srdečný, každý rok jsme si posílali vánoční (či novoroční) přání, vždy byl na své Christmas card – po americku – obklopen svou velkou rodinou, včetně nedávno zemřelé Barbary Bushové. Setkal jsem se s ním mnohokrát. V Praze, ve Washingtonu, na různých velkých pohřbech (ve Washingtonu na pohřbu prezidenta Reagana, v Jeruzalému na pohřbu premiéra Rabina, v Římě na pohřbu papeže Jana Pavla II.). Setkali jsme se např. při zahájení Olympijských her v Athénách v roce 2004 a nikdy nezapomenu na večeři v jeho (od nějakého řeckého magnáta zapůjčené) jachtě v athénském přístavu, kdy si evidentně užíval pozici „older statesman“. Nezapomenutelné pro mne je naprosto náhodné setkání v čínském Pekingu v obří budově Velkého paláce lidu na náměstí Nebeského klidu. Byl jsem tam na oficiální státní návštěvě a v té neskutečně velké budově, symbolizující čínskou moc, jsem ho potkal „bloudícího“ zcela samotného v tomto paláci. S čínskými lídry si viditelně dobře rozuměl, uměl s nimi jednat. Den poté jsme oba byli hlavními zahraničními řečníky na velké konferenci v jihočínském Hainanu, kterou pořádal čínský prezident.

 
V prezidentské knihovně v texaském Houstonu v roce 2007 

Určitě jsem leccos zapomněl, ale nemohu nezmínit setkání poslední, které bylo v roce 2007 v jeho Presidential Library v texaském Houstonu. Tato jeho prezidentská knihovna byla v mnoha ohledech předlohou mé dnešní prezidentské knihovny, kterou je Institut Václava Klause. Ve svých „Zápiscích z jihu USA“ jsem 6. března 2007 napsal tyto věty: V jižanském Houstonu už je jaro. Teploměr ukazuje více než 20° C, všude jsou barevné květiny nám známých i neznámých tvarů, v umělém jezírku pod okny post-prezidentské kanceláře George Bushe staršího se na kamenech vyhřívají želvy.   Největším zážitkem bylo setkání s prezidentem Bushem, který si plně, ale velmi pracovně užívá své postprezidentování. Dokonale se mu daří tuto roli hrát. Má na to úřad, skoro se všemi rekvizitami prezidentského úřadu, má na to nadhled, rozhled, klid v duši. Dívá se na věci s dlouhodobějším pohledem, přemýšlí, poslouchá, vidí spíše trendy a tendence než poslední události, srovnává Čínu, kdy tam byl v 70.tých letech velvyslancem, s Čínou dnes, Rusko, když byl šéfem CIA, s Ruskem dnes, těší se, že Sarkozy, vyhraje-li, ubere z francouzského antiamerikanismu, vzpomíná na návštěvy Prahy, i na to, jak mluvil k plnému Václavskému náměstí. Nesmírně milá a přátelská schůzka – jako ostatně všechny předchozí – se z plánované půlhodiny protáhla na trojnásobek. Mne má docela rád. Novinářům řekl: „Jsem velmi potěšen, že tu prezident Klaus byl, hodně jsem se od něj dozvěděl o Evropě i o dalších věcech. Známe se už dlouho a stále mne udivuje svou silou i vůdcovskými schopnostmi, otevřeností a přátelstvím k Americe. A to pro mne, jako pro otce současného prezidenta, znamená hodně“ (citováno podle Idnes). Ochotně se vyfotografoval, jednotlivě, s každým členem delegace. Pouze po operaci obou kyčelních kloubů hůře chodí. Asi už nebude skákat padákem, jako před 3 lety při svých 80. tých narozeninách. Ale chlubil se mi, že musel skočit dvakrát, protože poprvé to televize nestihla zabrat.

Prezident Bush bude nám, Americe, ale i celému světu chybět. Jeho umírněná politika, zásadové jednání, ale nesklouznutí do extrému (tak demonstrované vítězstvím v první Irácké válce, přesně sledující mandát Rady bezpečnosti OSN, tedy nedobytí Bagdádu), je něčím, co si dnešní světoví politikové už ani neumí představit. Letošní novoročenku už tedy nepošlu.

Václav Klaus, publikováno dne 5. prosince 2018 v deníku Mladá fronta Dnes.


Německo: mýtus a realita
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku