13/11/2018
Polemiky
Václav Klaus: Chabá argumentace Tomáše Halíka


Replika Tomáše Halíka na můj text, kterým jsem reagoval na jeho článek v Lidových novinách (z 13. 10. 2018), v němž napadl prof. Piťhu a jeho letošní svatováclavské kázání, je chudá svým obsahem, ale o to agresivnější v osobních útocích a ve své manipulaci podstaty vzniklého sporu. Nejde – alespoň z mé strany určitě ne – o osobní nebo prestižní spor. Je to součást vážného, věcného střetu o směřování západní civilizace a o naši budoucnost, i když to tak T. Halík nechce interpretovat.

Jeho druhý text na toto téma (v Lidových novinách dne 31. října, byl publikován i na Neviditelném psu 2. listopadu 2018) je zřetelným posunem. Nevím, jestli k lepšímu. Jeho autor, mistrovsky ovládající marxistickou dialektiku (ve které byl evidentně vzdělán a vychován a v níž jakýkoli výrok zároveň platí i neplatí), bez velkých skrupulí a bez jakéhokoli začervenání se ustupuje. Jeden z mnoha komentátorů jeho textu mi v osobní korespondenci napsal: „Halík prostě bere zpátečku“.

Ano. Opouští svou, v řadě předchozích textů a výroků evidentní obhajobu modernistické ideologie liberální demokracie, genderismu, masové migrace a dalších podobných konceptů. Falešně se pasuje do pozice jakéhosi vyváženého středu mezi fundamentalistickými pozicemi radikálních stoupenců a odpůrců genderové ideologie. To však možné není. Ve středu se „sedět“ nedá. Zejména kněz musí v těchto věcech zaujmout jasnou, jednoznačnou pozici. Navíc, je-li on střed, kdo stojí na straně dnešního útočného progresivismu (a pokrokářství)?

Nejprve dvě trochu osobní poznámky. Nelíbí se mu můj údajný, ale jím samotným vytvořený postoj, který nazývá „my Klaus“. Říká „Klaus se vyjadřuje v plurálu maiestaticu“, což však není pravda. Náš text pro Lidové noviny byl podepsán „Václav Klaus a kolektiv IVK“ a já neznám důvod, proč Lidové noviny druhou polovinu tohoto podpisu vynechaly. Na našich webových stránkách je to správně. Byl to opravdu text kolektivu IVK, nikoli jen můj. Proto často používané množné číslo.

Druhá poznámka míří na Tomáše Halíka. Těžko obhajitelné je to, že se čtenářům v tomto konkrétním textu odvažuje sdělovat, že jsou jeho knihy doporučovány ke čtení kněžími po celém světě a že je zván k přednáškám na teologické fakulty v Evropě, Latinské Americe, Africe a Austrálii. Neodvážil bych se argumentovat tím, na kolika univerzitách jsem přednášel, kolik jsem dostal čestných doktorátů a kde všude vydali mé knihy. To není žádný argument. Halík to však dělá. Je to čisté vychloubání se.

Úsměvné je i to, když Halík píše, že je „v době infekčního populismu zvyklý čelit záplavě zlobných reakcí, které se rády vydávají za většinový hlas lidu“. Nepřeceňuje se trochu? Byla těch reakcí skutečná záplava? A vydávaly se za „většinový hlas lidu“? Nevím, odhadoval bych, že se jejich pisatelé pouze odvažovali panu Halíkovi sdělovat, že jeho názory nejsou výlučné a nesporné a že je mnoho lidí v naší zemi nesdílí. Že mnozí z nich dokonce vidí svět úplně jinak než on. Hodnotit dnešní éru jako éru „infekčního populismu“ je také zcela neadekvátní. To jen Halíkové označují každého za populistu[1].  

V jednom ze svých nedávných kázání (29. 7. 2018) Tomáš Halík prohlašoval, že se nesmíme bát postavit se proti většinovému názoru a dodával: „nebojme se mediálního lynče populistů“. Většinový názor je populismus? To je půvabné. Halík je vším, co dělá, reprezentantem většinového mínění soudobých intelektuálních elit, které ovládají současná média. Opravdu má pocit mediálního lynče? Myslí tím pár nesouhlasných článků, jež mediální mainstream milosrdně dovolil, aby vzbudil zdání existence názorové plurality? Je možné, aby všechny – vůči sobě nesouhlasné názory – označil za články psané „pro bulvární proruské internetové servery“? To je paranoidní výrok. Žádné takové servery u nás neznám.

Je třeba odmítnout i evidentní Halíkovy lži. Neostýchá se napsat, že Putinovo Rusko je pro “katolické ‚ultra‘ a pro protiunijní klausovce ‚náš vzor‘ v boji proti zkaženému Západu“. Nedovedu si představit, kde mohl v mých výrocích nebo ve výrocích kteréhokoli z mých kolegů najít, že je dnešní Putinovo Rusko „náš vzor“. To už je skutečně na pováženou. Taková svévolná manipulace je i Halíka nedůstojná a pro nás nepřijatelná.

Za zcela absurdní považuji Halíkovo tvrzení, že v případě prof. Piťhy „šlo o zneužití posvátného prostoru a liturgické slavnosti k vyvolávání paniky, strachu a beznaděje“. Já jsem Piťhovo kázání chápal jako varování před nebezpečím, které přináší Istanbulská úmluva a genderová ideologie. Je nás mnoho, kteří se Istanbulské úmluvy a genderové ideologie oprávněně bojíme.

Halík žije ve svém podivném světě. Máme mu věřit, že „v katolické církvi – u nás bohužel za podpory episkopátu – se šíří hysterie proti Istanbulské úmluvě a genderové ideologii“ (citát z předchozího Halíkova článku)? Opravdu se v církvi šíří hysterie? Pravdou je spíše to, že katolická církev k tomuto zásadnímu tématu naší současnosti a zejména naší budoucnosti dlouhodobě více méně mlčí. Místo ní promlouvají ideologové Istanbulské úmluvy a zastánci genderové ideologie jako Tomáš Halík. Ti druzí se – trochu z obavy z možné reakce papeže Františka – bojí něco zásadního říci.

Tomáš Halík píše, že v éře veřejných informací o „zvrácenostech a pokrytectví v nezanedbatelném procentu katolického kléru“ by si měl každý kazatel „uložit bobříka kající zdrženlivosti“. To je moc pěkné. Aplikuje to i na sebe? Má se kázat jen a pouze – v úzkém smyslu definované – evangelium? Drží se tohoto principu on sám? Jako člověk stojící mimo církev musím říci, že to – alespoň zvenku – vypadá tak, že jestli existuje v českých zemích kněz, proslulý svými politickými kázáními, pak je to právě Tomáš Halík.

Nám, kterým jde nikoli o vnitřní souboj uvnitř katolické církve, ale o svobodu a demokracii v celé společnosti, u Tomáše Halíka nesmírně vadí jeho neschopnost či neochota rozpoznat evidentní totalitní tendence dominantních módních ideologií naší doby. Ty považujeme za skutečné ohrožení naší současnosti. Soubojem s nimi však nelze získat přízeň mainstreamových medií, o kterou Halíkovi tolik jde.

Souhlasím s právníkem Tomášem Břicháčkem, že je Istanbulská úmluva „navzdory zaštítění chvályhodným cílem boje proti násilí na ženách ve skutečnosti radikálním ideologicky motivovaným nástrojem genderového feminismu, který směřuje k převýchově společnosti, honu na čarodějnice a represi“ (viz jeho blog na idnes.cz). Petr Piťha použil možná nadsazené formulace, ale vyjádřil tím svou (a mou) obavu z vývoje evropské společnosti.

Halíkův text mnoho neříká, mnoho explicitních tezí (či hypotéz) neformuluje a proto se s jeho autorem dá jen těžko věcně polemizovat. Alespoň tedy těchto „několik slov“.



[1] V tom se podobá své ideové souputnici Madeleine Albrightové, která také udělala nemalý ideový posun ve své letošní knize „ Fascism: A Warning“. Australský recenzent její knihy D. McCann (v časopise Quadrant, září, 2018) se názvem své recenze přesně trefuje: „Fascists Wherever She Looks“. I Halík vidí populisty všude, kde s ním nesouhlasí.

Václav Klaus, Replika na Halíkův text „Klaus hájí neobhajitelné“ v Lidových novinách ze dne 31. října, publikováno dne 13. listopadu 2018 v Lidových novinách.


Německo: mýtus a realita
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku