26/10/2018
Rozhovory
Ivo Strejček ke stému výročí republiky: Toužíme po samostatné republice tak silně, jako naši předkové?


Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Ano, je co slavit a je co slavit oprávněně. Nesamozřejmost vzniku a existence republiky museli v uzlových okamžicích 20. století Češi za cenu lidských obětí a utrpení obhajovat. A já myslím, že právo na existenci svobodného státu jsme úspěšně obhájili. To, zda někteří říkají, že jsme republikou rozkradenou a rozprodanou, to je obvyklá pěna dní. To hlavní přece je, že tu stále jsme. Existence Československa podmínila i zachování českého národa.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Tato země je naše do té míry, do jaké skutečně a opravdu stojíme a bojujeme za to, aby naše doopravdy byla. A tam už to, jak se kolem sebe dívám, moc slavné není. Zdá se mi, že příliš snadno podléháme vnějším zájmům, své zájmy jim snadno obětujeme a podřizujeme se jim.

A co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

Já s těmito názory nikdy nesouhlasil. Jsou to názory části předlistopadového disentu a postoje některých polistopadových intelektuálů a politiků typu Petra Pitharta, které ale nikdy nenašly oporu mezi běžnými lidmi.

Český národ po celé 19. století sílil a nabýval sebevědomí v hospodářské, kulturní, sociální i společenské činnosti. Jedinou vytouženou, ale dosud nenaplněnou ambicí, se kterou Češi vstupovali do 20. století, byla emancipace politická. K té otevřela Čechům cestu první světová válka se svými důsledky. Jinak řečeno: svůj vlastní samostatný stát jsme chtěli, směřovali jsme k němu a dosáhli jej. A bylo to správně.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Nedotknutelné hodnoty, které nám zanechali naši předci a o které jsme povinni s úctou pečovat?

V jakém stavu je naše země podle vás dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Žádné vážné důvody ke stýskání bychom neměli mít. Za to by nás snad naši předkové mohli pochválit. Pořádně by nás zpohlavkovali za to, jak snadno přistupujeme na relativizaci, či dokonce převyprávění našich dějin, a správně by nás vybídli k většímu sebevědomí a větší důvěře v naše vlastní síly.

Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zalezlí čecháčci a xenofobové a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Nejprve se zastavím u slova „čecháček“, které mě nesmírně popuzuje a pro jehož popularizaci v Čechách toho udělal nejvíc Václav Havel se svými přáteli. Čecháčkem se totiž podle nich vždy myslela jakási přikrčená, zato hodně vyčuraná postava českého původu, která si valí jakousi svou kuličku výhradně vlastních zájmů, aniž je ochotna dohlédnout za špičku svého nosu a chápe celoplanetární problémy. Je to fakticky německý a proněmecký pohled opovrhující Čechy. A takový výklad já absolutně odmítám. A ty, kdo nám spílají do čecháčků a xenofobů, doporučuji ignorovat, protože to jsou přesně ti, kteří si svobodnou a samostatnou Českou republiku nikdy moc nepřáli a nepřejí.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu?

Ne, na žádné negativní dědictví komunismu se třicet let po listopadu nevymlouvejme. Máme být přece na co hrdí! Zásadní hospodářská a společenská transformace v 90. letech byla naším úžasným vzepětím a nesmírným úspěchem. A pokud si zachováme zbytky vlastního zdravého rozumu, pak jsem si jist, že na toto období budeme vzpomínat jako na nejúspěšnější a nejsvobodnější období našich novodobých dějin asi tak podobně, jako s úctou vzpomínali naši prarodiče na první republiku.

Není problém v odlivu zisků na Západ a to, že jsme „kolonií“?

Když Václav Klaus obhajoval „českou cestu privatizace“, tak se mu havlisté i zemanovci vysmívali a házeli mu všemožně klacky pod nohy. On si přál vytvořit prostředí, ve kterém by tady v Čechách tvořili, vyráběli a zaměstnávali noví čeští kapitalisté, kteří by považovali za přirozené a správné, že daně se odvádějí tomuto státu. Klausovu českou cestu privatizace zesměšňovali právě ti Pithartové a Zemanové, kteří lákali zahraniční firmy, podbízeli se jim nejrůznějšími investičními pobídkami a privatizovali české banky do cizích rukou. To bychom neměli zapomenout.

Co názor, že se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

A víme, co to je „naše budoucnost“? Ví to stát? Myslet na budoucnost máme každý individuálně a tak se i rozhodovat. Do svého rozvoje, a tedy do budoucnosti, mají investovat firmy. To podnikatelé se mají předhánět ve vynalézavosti a ochotě riskovat. A stát jim nemá překážet a tvářit se, že vybrané daně umí lépe rozdělit sám. Ale dnes je všechno obráceně. Úředníci v Bruselu i na českých ministerstvech nejprve podnikatele oberou o jejich vlastní peníze a o těch pod hlavičkou zázračných investic do budoucnosti rozhodují. Větu „máme více investovat do vědy a výzkumu“ považuji za návrat do dob Ústřední plánovací komise za socialismu.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém, a proto Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid?

Paralýza komunismu v jeho posledním desetiletí už byla tak velká, že se tomu všemu dalo smát do očí. Nechci to nijak zlehčovat, ale snad jsme přece všichni tušili, že to komunisté mají víceméně spočítané, a snili jsme o zcela jiném společenském uspořádání. Odhlédneme-li od toho, že dodnes nikdo neví, jak ona „tlustá čára“ měla vypadat, jisté je, že se přece nemusela ani konat.

Komunisté a komunismus byl rozhodně a razantně překročen, do propasti minulosti spadl sám, sám sebe zdiskreditoval a touhu po čistkách měli především ti, kterým se komunismus pomstil nejvíc – komunisté osmašedesátníci. Nakonec byli to právě osmašedesátníci, vyloučení či vyhození ze strany, kdo zůstali pravověrnými komunisty a transformaci společnosti ve svobodný kapitalismus nejvíc bránili.

A proč tedy nevadí Andrej Babiš, bývalý komunista a člověk s pochybnou minulostí? Neodporujete si tak trochu?

Andrej Babiš přece vadí, a vadí většině české společnosti. Třicetiprocentní podpora přece není stoprocentní podpora. A je to také Andrej Babiš, kdo má podle mého soudu hodně pravdy, když říká, že kdyby tradiční pravicové a levicové strany dělaly to, co dělat měly a co od nich jejich voliči očekávali, pak by mnoho důvodů pro vznik nějakého Babiše asi nebyl.

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí?

Babiš se netrápí budoucností a žádné pevné ideje nemá. Moc vykonává a používá teď a sliby používá pouze jako prostředek ke zvyšování své moci. Tváří se, jaký je silák, ale opakovaně se ukazuje, že v konfliktních situacích je zbabělý. Ví, že mnozí voliči moc dobrou paměť nemívají, zejména ti, kteří rádi sahají po penězích jiných. Ti Babiše volí a volit ho budou do té doby, dokud sem tam „pustí chlup“. Ten, kdo to s voliči myslel vážně a solidně, to měl v Čechách vždy o hodně těžší.

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální či neomarxistické subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Čím to je? Jsou mladí vzdělanější, nebo naopak indoktrinovanější „neomarxismem“ a liberalismem? Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

Víte, já si při otázkách tohoto typu vždy vybavím legendární scénu z Kunderova Žertu, kdy nadšení fanatičtí mládežníci zpívají o tom, jak „stavíme nový svět/ a nikým si nedáme překážet...“ A pak, až se ukázalo, čím jejich sen o komunismu vlastně je, to byli někteří z nich, kdo ten „nový mladý svět“ bourali. Chce se mi věřit, že s léty nastane i procitnutí těch dnešních mladých.

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi.

Miloš Zeman je svobodně zvolený prezident většinou tohoto národa. To respektuji, ale nad mnohými výroky, vyjadřovanými často nepřijatelnou formou, je třeba se podivit. Kdo všechno bude při příležitosti státního svátku odměněn, to teprve uvidíme. Mně osobně návrh vyznamenání pro Michala Davida nijak nevadí, nejsem z těch kulturtrégrů, kteří své názory vnucují ostatním.

Co říkáte k Zemanovým proruským a pročínským postojům, za které je kritizován, a co si myslíte o názorech na prezidentovu zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.

Jsem dlouhodobým kritikem sankcí namířených proti Rusku. Nic neřeší a nic nevyřeší. Rusko se s nimi asi naučilo žít a zvládá je. Soustavné stupňování napětí dobré není a není v našem zájmu. Je tohle proruský postoj? A je pročínským postojem názor, že bychom měli tlačit Čínu k odbourávání hospodářských bariér a otevírání čínského trhu našemu podnikání? Myslím, že k těmto problémům prezident Zeman přistupuje podobně, a proto s jeho postoji nemám problém. A ke zdravotní způsobilosti nebo nezpůsobilosti prezidenta se vyjadřovat nechci. Útoky na Miloše Zemana z těchto pozic považuji za mimořádně odporné.

Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?

Jako bychom se neuměli poučit z našich historických chyb. Slepě důvěřujeme, že naši spojenci mají identické zájmy jako my, a proto podléháme představě, že nás budou skrze obranu těchto společných zájmů bránit. Popálili jsme se s Británií a Francií v roce 1938, popálili jsme se se Sovětským svazem a neprocitneme-li, popálíme se i v budoucnu. Sami sobě nalháváme, že máme vlastní autentickou zahraniční politiku a ta obhajuje naše zájmy. To je nedůstojná lež. Byla snad směšná rošáda „Poche“ důkazem výběru kvalitního ministra zahraničních věcí? Ne, obnažila pouze fakt, že dnešní naše vlády o žádnou zahraniční politiku nestojí, a tak tam může sedět vlastně kdokoliv. A pokud si toto neuvědomíme, nemá smyslu se bavit o naší roli a pozici ve světě a uvnitř EU.

Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku?

Žádné vážně míněné a promyšlené volání po vystoupení z EU u nás není a není po něm většinová poptávka. Vyváženější, nepředpojatá politika vůči Rusku, tedy politika obhajoby našich vlastních zájmů z pozice „já pán, ty pán“, by byla potřebná. Je však takový názor většinově přítomný v dnešní vládě nebo v českém Parlamentu? Není.

Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?

Široce sdílený názor je, že jsme tak malí a tak bezvýznamní, že se na někoho prostě spoléhat musíme. Měli bychom ovšem to spoléhání snadnější, kdybychom byli ochotni vést sebevědomou politiku opřenou o naše jasně definované a všem srozumitelné zájmy. To by nám umožnilo sem tam se také vzepřít a říci ne. Jasně, sice by se hned doma ozvalo, že kverulantstvím ničeho nedosáhneme, opak je však pravdou.

Heslem po sametové revoluci bylo, že se „vracíme na Západ“. Na jaký Západ jsme se vrátili? Existuje ještě ten Západ, kterému se chtěla většina občanů po listopadu 1989 vrátit?

Ten Západ, který jsme si vysnili a kam jsme se toužili po listopadu 1989 vrátit, už tehdy ani fakticky neexistoval. Po desetiletích komunistické nesvobody nám chyběla, a zdůrazňuji oprávněně, schopnost na Západ nahlížet kriticky a analyzovat už tehdy zjevné defekty, kterými Západ sám sebe destruoval. Hluboká Klausova transformace byla budováním daleko čistšího kapitalistického řádu a skutečně svobodné parlamentní demokracie, ke kterým tehdejší Západ už mohl pouze se závistí vzhlížet. Velmi přesně o tom promluvila Margaret Thatcherová při své návštěvě Prahy v roce 1999 a svůj obdiv k podobě české transformace také popsala ve svém mistrovském díle Umění vládnout.

Jak byste charakterizoval současný ekonomický systém? Kde jsou jeho chyby?

Kritikové volného trhu neustále posměšně ukazují na nejrůznější chyby a přehmaty současného ekonomického systému. Oni se sice pošklebují, faktem ale je, že v žádném prostředí volného trhu nežijeme, že žádný volný trh ani u nás, ani v našem evropském okolí neexistuje. My žijeme v socialistickém hospodářském systému řízeném velkými korporacemi a gigantickými monopoly prorostlými s politikou.

Dnes se rozvádí polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství. Jaké to má dopady na celou společnost a co s tím lze dělat?

To je nesmírně nešťastný fenomén dnešní doby. Má ovšem kořeny jednak v blahobytu společnosti, jednak v míře bezstarostnosti a nezodpovědnosti, které blahobyt umožňuje. Produktem blahobytu jsou ideologie genderismu, feminismu, teorie o překonanosti rodinného uspořádání společnosti a odsuzování role otce a matky pečující o své děti. Stát, prostřednictvím zvýhodňování matek samoživitelek, ničí svoji podstatu. Proč by měla žena vstoupit do manželského svazku a „otravovat se“ s manželem, když je pro ni finančně výhodnější být samoživitelkou? Proč stát podporuje nezodpovědnost mužů ke svým dětem navrhováním mechanismů, ve kterých bude za otce – neplatiče sám přebírat závazky? Proč by lidé měli vstupovat do manželských svazků, když je život „bez papíru“ tak „atraktivní“, protože je bezzávazkový a proto snadnější?

A koneckonců dozvídají se dnešní děti ve školách, že správná rodina jsou maminka a tatínek, aniž si vůbec troufám posuzovat, co mnohé z dětí doma vidí? V bezstarostné a povrchní době zdánlivě nekonečného blahobytu, rozpadu hodnot, vzájemné neúcty a atmosféře soustavných útoků na jakoukoliv vnější autoritu se s tím asi moc dělat nedá.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Na druhou stranu dnes se může zdát, že nás osvobodila jenom americká armáda a naši vojáci bojující na Západě a že pomníky rudoarmějců by někteří nejraději odstranili a zapomněli by na účast našich vojáků v bojích na východní frontě. Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?

Takové byly dějiny minulého století. Komplikované. A nám, kteří jsme některé tragické milníky naší historie neprožili, nepřináleží vynášet soudy. Čemu jsme však povinni čelit, jsou soustavné pokusy dějiny překrucovat a vytvářet jejich nové narativy, jak se dnes poevropsku intelektuálsky módně říká. Musíme zásadně a rezolutně odmítnout ve společnosti stále sílící názor, že vznik samostatného československého státu byl jakýmsi omylem, shodou nešťastných okolností a že jsme si jej snad ani nezasloužili. Můžeme se přít o roli jednotlivých postav naší novodobé historie, nesmíme však připustit, že celá naše historie byla „omylem“.

Připomenuli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu?

Mnichov byl jedním z důsledků komplikovaného, neřešeného a neřešitelného vztahu Čechů a Němců nejen po celou dobu trvání první republiky, ale už dávno předtím. A byl také poučením, že jsme slepě důvěřovali našim spojencům Francii a Británii, které osud tehdejšího Československa nijak nezajímal a vstoupit do konfliktu s Hitlerem nebylo v jejich zájmu. Vyčítat něco prezidentu Benešovi považuji za nesmyslné a hloupé.

Někdy se říká, že Německo je příliš malé pro svět, ale příliš velké pro Evropu. Thatcherová byla proti sjednocení Německa po skončení studené války. Sjednocením Německa Bismarckem se výrazně změnila geopolitická rovnováha moci v Evropě. Německo zavinilo první světovou válku a následně vzestup bolševismu. Zavinilo druhou světovou válku a následně expanzi SSSR do střední a východní Evropy. Nyní Německo prakticky ovládá EU. Co může způsobit dnes? 

A také se obvykle řeší, zda Německo bude evropské, nebo Evropa německá. A jak to tak vypadá, i tohle dilema už Němci vyřešili – Evropa je německá, což dobrá zpráva pro členské státy EU není. Německo, ačkoliv to zvenčí tak varovně nevypadá, je dnes státem vnitřně nestabilním a skrze problémy s masovou migrací i politicky rozkymáceným. Vývoj uvnitř Německa může být v budoucnu velmi nepřehledný, a proto i pro „německou Evropu“ potenciálně nebezpečný. Právě v tomto kontextu bychom udělali lépe, kdybychom se méně nechali svádět na scestí o jakémsi všudypřítomném ruském nebezpečí a pečlivěji analyzovali to, co se děje u našeho západního souseda.

Tak tedy k Rusům. Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Jakou hrozbou je pro nás Rusko?

Já bych doopravdy už rád slyšel, kdyby mi někdo konkrétně dokázal, čím nás dnešní Rusko ohrožuje, v čem ta ruská hrozba spočívá. To, že si v Čechách zaměňujeme Sovětský svaz s Ruskem, děláme vědomě. Usnadňujeme si cestu, jak omlouvat naši vlastní nečinnost v zahraniční politice. Než bychom vedli seriózní debatu, co s dnešní katastrofou zvanou EU, raději podléháme klišé, že „kritizovat EU v době, kdy nás ohrožuje Rusko“, je nemístné. Naše historie je historií země uprostřed Evropy, ve které jsme byli součástí německých snah o ovládnutí tohoto prostoru. Já z dnešního Ruska žádný velký strach nemám, mě v našem zeměpisném prostoru mnohem více straší obsah německých zájmů a formy jejich prosazování.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Švehla, Rašín, Klement Gottwald, Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman například. Co lze říci ke jmenovaným a koho byste doplnil?

Já bych na první místo dal normálního obyčejného člověka žijícího si svůj osud. Ten ke svému vlastnímu státu směřoval, toužil po něm, vybojoval si jej, vystavěl a koneckonců i ubránil. Že to bylo různě složité, nejednoduché a nesamozřejmé, to je pravda, protože takové bylo celé minulé století. A kdo je bez chyby, ať hodí kamenem.

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu?

Rozchod se Slováky byl nutný, protože si jej Slováci přáli a svobodně si o tom ve volbách 1992 i rozhodli. Nenamlouvejme si, že tomu mohlo být jinak. Vykonavatelem většinové vůle po samostatném slovenském státě byl na jejich straně premiér Mečiar, státník Klaus to na české straně rychle pochopil a Slovákům pomohl vykročit do důstojné budoucnosti. To byla realita té doby. Co o tom neustále říkají lidé jako Petr Pithart, není podstatné. Ti budou vždy a do konce svých životů útočit na úspěšná 90. léta, protože strůjcem úspěchu těch let byl někdo jiný než oni.

Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by i některé síly zvenčí mohly rozdýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?

Rozchod Slováků a Čechů proběhl v unikátním, výjimečném historickém okamžiku, kdy se nám do toho nikdo zvenčí nemíchal. Sovětský svaz se hroutil, Německo mělo starostí nad hlavu s vlastním sjednocováním, EU v té době fakticky neexistovala, tehdejší Evropská společenství ještě neměla ambici všem okolo poroučet a Spojené státy v té době ještě zcela nepodlehly představě o vlastním mesianismu. Češi a Slováci si o své budoucnosti rozhodovali sami, a proto všechno také dobře dopadlo.

Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?

Nic ze jmenovaného nás nebude moci ohrozit, pokud my sami si budeme přát existenci našeho státu tak silně, jak si ji přály generace našich předků. A obávám se, že už jim právě v té touze po vlastním svobodném státě začínáme být hodně dlužni.


Publikováno dne 25. října 2018 na serveru Parlamentnilisty.cz 








Německo: mýtus a realita
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku