24/09/2018
Rozhovory
Podle Ladislava Jakla jsou živnostníci hrdinové


Už za pár dní budou voliči rozhodovat, komu dají důvěru a hlas. Podle čeho by podle Ladislava Jakla, kandidáta na Senátora měli rozpoznat, kdo je pro ně ten pravý, jak zabránit vylidňování měst a proč trestáme svůj národní nápoj spotřební daní a v čem souhlasí s Karlem Gottem?

Blíží se volby. Vy sám kandidujete na Senátora za stranu SPD. Podle jakých kritérií by vás měli lidi volit, když většinou politiky, podnikatele míříci do politiky osobně neznají a média jim předkládají často zkreslené informace?

Slibem nezarmoutíš. Proto se před volbami šermuje hlavně sliby. Lidé se ale mají zajímat o názory a postoje. Ale ne o ty demonstrované teď najednou v kampani, možná po poradě s nějakými mediálními šíbry. Volič by se měl podívat, co který s kandidátů říkal před rokem, před pěti lety nebo třeba před dvaceti lety. Hodně kandidátů spoléhá na to, že nikdy nic veřejně neřekli a vůči ničemu se nikdy nevymezili. Nemohli tak sice nikoho získat, ale ani naštvat.

Voliči si pak tyhle bezbarvé nekonfliktní typy vybírají, jenže to dělají kvůli tomu, že si do nich projektují svá přání. Často i zcela protichůdná, což je možné jen kvůli tomu, že dotyčný nikdy žádné jasné postoje nedostával. Jenže po zvolení se takoví bezbarví politici okamžitě stanou závislými, a to zpravila na úplně někom jiném, než jak předpokládal volič. Ať lidé volí, koho chtějí, pro jeho názory, ne podle toho, kdo názory ostré nemá a proto se jim zdá tak nějak přijatelný.

Voliči asi nemají čas a chuť se detailně ponořovat nejen do historie, ale pravidleně sledovat dění. Jsou přehlceni informacemi a z výsledku otrávení. Proč by to tedy měli dělat?

Pak ještě zbývá jedna strašně důležitá věc. Tou je cit. Lidi mají své instinkty a nakonec rozpoznají sladké řečičky od jasných slov, poznají zastánce svobody od lidí, co jim slibují všelijaká nevyžádaná dobra za jejich peníze.

Mluvíte o citu, sám jste muzikant, rocker. Karel Gott, kterého si jednu dobu národ přál za prezidenta říká, že velmi pečlivě sleduje politiky, dění kolem nich. Podle něj není důležité poslouchat jen co říkají, ale především melodii. Důležitá je podle něj přirozenost a ta je člověku daná. Vykalkulovaná diplomacie se prý ihned pozná. Souhlasíte s ním?

Já poslouchám melodie nepřetržitě. Často si představuju někde na ulici, že mám jen jeden smysl: sluch. A přemýšlím, co z toho slyšeného lze o světě kolem sebe vyrobit za představy. A pochopitelně poslouchám i lidi. Ale pozor, má to háček: někteří lidé umějí hlasem žonglovat a někoho to může splést. Vytvářejí dojem jemnosti a přátelskosti, ale ve skutečnosti je to jen cukrová poleva. Já v hlase poznám afekt, ten nesnáším. Myslím, že když posloucháte pozorně, rozpoznáte, jestli to ten člověk říká od srdce, nebo to má jen naučené. A když to od srdce jde, respektuji ho, i když má třeba úplně odlišné postoje. Hlavně když v tom není kalkul.

V rozhovorech velmi často zdůrazňujete, že je pro lidi důležitá svoboda.  Ne každý ale opravdu po svobodě touží, někteří mají rádi jasné mantinely, potřebují je pro lepší orientaci v životě, a to i v případě svobody slova. Tam čtenáři očekávají zřetelnou, pravdivou informaci. Je, podle vás, pane Jakle, v pořádku, aby si každý říkal, co chce, jak chce, zacházel za hranu etiky, urážel druhé? Čtenáři i posluchači jsou potom často zmatení, protože si média i politici můžou říkat, co chtějí, a jen velmi těžko se informace dají ověřit. Jak byste si tedy ji představoval?

Předně máte pravdu v postřehu, že ne každý touží po svobodě. Hlavně ne každý stejnou silou. Ano, je to tak, Potřeba svobody je u každého člověka jiná. Největší je u lidí, kteří se odlišují od ostatních, od průměru. Potřebují svobodu, aby mohli jít svou cestou a svým štěstím, za štěstím, které má u nich jinou podobu, než štěstí ostatních. Ti, kdo se moc průměru nevymykají, mají i podobné představy o štěstí a umějí si tak představit kolektivní cestu za společným štěstím.

Hodně lidí ale hlavně víc touží po výhodách, po péči státu, po bonusech. A kus svobody klidně obětují. To, že panuje relativní svoboda, tak není výsledkem přání lidí, že by to tak chtěli, ale spíše nezamýšleným produktem toho, že každý tahá svůj vektor snažení jiným směrem, vektory si konkurují, vzájemně ruší a nastane jistý stav křehké rovnováhy mezi různými představami, jak má svět vypadat. Ale pro její křehkost musí existovat i takoví lidé, pro něž je svoboda hlavním cílem snažení. Nemusí jich být moc, ale musí být slyšet. A k té svobodě slova: ta nesmí být ničím a nikým limitována. Slovo je ztvárněná myšlenka. A svoboda myšlení je svobodou vůbec nejdůležitější, bez ní jsme otroci a roboti. S problémy etiky si společnost poradí, překročení etiky okolí trestá svou nepřízní. A proti urážení existuje jednoduchá právní ochrana: občanskoprávní spor, v němž je možno vymoci si kompenzaci za osobnostní újmu. Více svoboda slova být omezována nemusí a ani nesmí.      

Jak vnímáte svobodu slova na fenóménu sociální sítě?

Hlavně se nemají dávat všechna vajíčka do jednoho košíku a tedy ani nemáme ve vzájemné komunikaci příliš spoléhat třeba jen na jeden – jak se ukazuje dosti nespolehlivý – kanál.  Jak se lidi stále více probouzejí, bude svoboda slova nepochybně omezována stále více a brutálněji. A tyhle formy komunikace lze kontrolovat, blokovat a ovládat technicky velmi snadno.

Vašim koníčkem je pivo. Jste velkým znalcem tohoto moku. Je podle vás správné, že podléhá také spotřební dani?

O tom už jsem mnohokrát opakovaně psal už před lety. Říkáme, že jsme pivní národ. A přitom svůj národní nápoj trestáme. Spotřební daní. Osobně jsem vůbec proti existenci spotřební daně, protože jejím cílem je primárně výchova dospělých lidí, usměrňování jejich spotřeby. A dospělé lidi podle mne stát nemá co vychovávat. Ale pokud tu holt spotřební daň je, v tomto případě na alkohol, tak se zamysleme, čím ji její obhájci vysvětlují: přece škodlivostí alkoholu. Proč se tedy spotřební daň neodvíjí od podílu alkoholu v nápoji? Z piva se spotřební daň platí, z vína ne (takže je naše pivo znevýhodněno oproti dováženým krabicovým vínům!) a likéry a tvrdý alkohol zase daň mají. Co to má za logiku? Navíc u piva spotřební daň není počítána podle alkoholu ale podle stupňovitosti, tedy množství použitého sladu. Takže méně plné, zato ale více prokvašené a tedy více alkoholické pivo má menší spotřební daň, než piva plnější, ale méně prokvašená s menším obsahem alkoholu. Nechť se spotřební daň úplně zruší, nebo ať se počítá podle podílu alkoholu. U piv tedy nejmenší, u vína větší, u kořalek největší, To by aspoň mělo nějakou logiku. Nápady na úlevy pro čepovaná piva považuji za nesystémové a také za vedoucí k daňovým podvodům. 

Velká města, především Praha se pomalu vylidňují. Byty se mění v kanceláře, jsou drahé a pro každodenní bydlení, například nákupy, klid je bydlení především v centru zcela nevhodné. Naopak Středočeský kraj trpí přelidněností, nemá dostatek infrastruktury ani pracovních míst. Jak by se dal podle vás, kandidáta do Senátu, tento problém řešit?

To mě také trápí už dlouho. Kdysi jsem napsal článek s titulkem „Oživováním až úplnému umrtvení“ Posmíval jsem se v něm slovu revitalizace, tak často používaném pro faktické zablokování center měst, kde se tím zničí veškerý ruch a život. Pak tomu nemají říkat revitalizace ale třeba hybernace. Centra okresních měst o víkendech připomínají hřbitovy, prohání se tam leda mastný papír. Mohou za to šílená dopravní omezení, nemožnost parkování. To ničí obchod a normální běžný život.

Mnoho ulic v Praze přišlo o jeden pruh kvůli nesmyslným cyklostezkám, po kterých nikdo nejezdí, a lagunkám, kvůli kterým nelze parkovat, uklízet sníh nebo listí. Kamarád má na Žižkově prodejnu hudebních nástrojů. Tam si lidé nekupují jen píšťalky nebo foukací harmoniky, ale třeba těžké reprobedny či piana. A když tam teď zakázali parkovat, může si pro piano někdo dojet tramvají? Takže to možná kamarád zavře. Dopravní infrastruktura je blokována obstrukcemi při stavebním řízení a zásahy různých ekofanatiků. Stejné je to s byty. Ty se konkrétně v Praze vůbec nestaví. Na schválení čekají projekty na 90 tisíc bytů. A zahajuje se stavba jen několika stovek. Proč? Protože dnešní stavební řízení je houština, ve které uvízne vše užitečné, co má sloužit lidem.

Jsou tyto problémy stejné i v dalších velkých evropských městech a jak se tam s nimi politici potýkají?

Problémy tam mají podobné, ale zrovna v parkování jsem neviděl město, které by na tom bylo hůř než Praha. A metropolí s nedokončeným dálničním okruhem také moc není. A byty? Ty jsou drahé všude, ale pokud je to dáno poptávkou, nedá se holt nic dělat, Ale pokud je to tím, že na jejich výstavbě někdo sedí jak žába na prameni, vylétnou ceny úplně nelogicky. Firmy tak nemají zaměstnance, protože ti nemají kde bydlet. A kolem Prahy vzniká prsten ubytoven pro agenturní zaměstnance z půlky světa. Se všemi problémy, které k tomu patří.

Zmiňujete živnostníky. Ano, obchody s objemnějším zbožím, ale i službami jsou na zákaznících životně závislí. Jak by se mělo nejen obchodníkům, ale i zákazníkům vyjít vstříc? Když se budet ekonomika v pohybu, je to dobře pro stát, pro lidi.

Kdekdo žvaní o podpoře živnostníků. Nemyslím, že potřebují podporu. Potřebují hlavně nebýt otravování.  Vším možným. údajnou ochranou spotřebitelů, kontrolním hlášením, EET, různými normami a tisíci regulací. Kdo se v těchto poměrech pouští do nějaké živnosti, je u mne hrdinou.

Publikováno dne 21. září 2018 na serveru www.viposobnosti.cz

Německo: mýtus a realita
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

41
IVK v roce pátém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku