14/08/2018
Analytické komentáře
Hana Lipovská: Století krátké práce
Analytický komentář IVK č. 54


Heslo „Konec levné práce!“ díky působení tržních sil (respektive jejich pozůstatku, který přežívá navzdory budování unijního sociálně-tržního systému) zastaralo. Vzhledem k permanentní volební kampani musí být nahrazeno heslem novým. Českomoravská konfederace odborových svazů proto letos vyhlásila „Konec dlouhé práce“ a požaduje zkrácení pracovního týdne ze 40 hodin na 37,5 hodin.

Shodou okolností si právě letos připomeneme sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby v Československu. Původní šestnáctihodinový pracovní den byl během devatenáctého století postupně zkracován, hlavní zlom však přinesla francouzská Únorová revoluce, která v roce 1848 zkrátila pracovní den na 10 hodin pro dělníky v Paříži a 11 hodin pro dělníky pracující na venkově.[1] Velká Británie se ke zkrácení pracovní doby na deset hodin denně připojila v roce 1864, živnostenský zákon z roku 1885 následně zavedl jedenáctihodinovou pracovní dobu pro dělníky v rakousko-uherských továrnách.[2]

Zákon o osmihodinové pracovní době[3] byl jedním z prvních československých zákonů vůbec. Národní shromáždění o něm hlasovalo už na své 11. schůzi 19. prosince 1918. Část konzervativních poslanců upozorňovala, že zákon pouze kodifikoval existující stav, neboť většina zaměstnanců už stejně osm hodin denně pracovala. Deklarovaným hospodářským důvodem pro změnu zákona byla celková situace poválečného československého hospodářství. Očekával se nárůst nezaměstnanosti po návratu mladých vojáků z války, zároveň se v zemi nedostávalo surovin či uhlí. Třetí – a patrně nejdůležitější – důvod zmínil ve svých pamětech druhý československý ministr financí Cyril Horáček:

„Není pochybnosti, že v tehdejší pohnuté době, kdy převrat nemohl proveden býti bez účasti a souhlasu dělnictva, bylo nutno s vůdci socialismu dobře vycházeti a činiti jich požadavkům dalekosáhlé ústupky. Ale mnohé z těch ústupků byly na úkor zájmu státu a hospodářské konsolidace republiky. Co na jedné straně se budovalo, to na druhé straně jimi se bořilo.“[4]

Pouze poslanec Josef Schieszl[5] upozorňoval, že „Délka práce musí se řídit potřebou…Národ malý, národ teprve rostoucí, národ hospodářsky ne tak silný, ten si musí tento náskok druhých národů větších vyrovnati jen prací. Není jiného prostředku.“[6]

Zákon byl navzdory bouřlivé diskusi přijat s účinností od ledna 1919 s poněkud kuriózními důsledky: v Praze nastal nedostatek mouky, neboť mlýny nezvládaly při osmihodinové pracovní době vyrábět. Znovu se o změně délky pracovní doby diskutovalo během Velké hospodářské krize. Zkrácením pracovního dne na 7 hodin denně respektive 40 hodin týdně chtěli poslanci opět řešit rostoucí nezaměstnanost.[7]

Po dalších celých padesát let osmihodinové pracovní doby však (s výjimkou odlišného válečného vývoje) pracovali českoslovenští zaměstnanci 48 hodin týdně. Ke zrušení pracovních sobot, a tedy zkrácení pracovního týdne na 40 hodin[8], došlo teprve v roce 1968 vyhláškou ze dne 15. května 1968 s účinností k 29. září 1968.[9]

V současnosti tvoří pracovní fond 250 pracovních dní (2 000 hodin) ročně. Jestliže zastánci osmihodinové pracovní doby argumentovali před sto lety Komenského zásadou „osm hodin spánku, osm hodin práce, osm hodin odpočinku“, tedy poměrem práce a soukromí 1:2, dnes klesl tento poměr na 1:3,3. Poměr se ovšem mezi jednotlivými zaměstnanci výrazně liší.

Podle statistik Informačního systému o průměrném výdělku MPSV[10] zaměstnanci v soukromém sektoru měsíčně odpracují průměrně 147,5 hodin, zatímco státní zaměstnanci 141,2 hodin měsíčně. Výrazné rozdíly existují také mezi regiony (149 hodin měsíčně v Praze oproti 145 hodinám měsíčně v Moravskoslezském kraji) i mezi jednotlivými zaměstnáními (viz obrázek 1).[11]  Zároveň platí, že nejnižší mzdy jsou v České republice vypláceny v časově nejnáročnějších odvětvích (zj. zemědělství).

Obrázek 1: Průměrná délka pracovního týdne v soukromém a státním sektoru (extrémní příklady)

Zdroj: ISPV 2018. Vlastní zpracování.

Zásadní rozdíl v délce skutečné odpracované doby existuje také mezi zaměstnanci (39 hodin týdně) a osobami samostatně výdělečně činnými (44 hodin týdně), poněkud menší rozdíl pak pozorujeme mezi muži (40,5 hodin) a ženami (38 hodin)[12].

Obecně platí, že čím delší je pracovní týden, tím nižší mzdu či plat zaměstnanec pobírá. Potvrzují to i data pro evropské ekonomiky (obr. 2): produktivita v Řecku je výrazně nižší než v Německu, jakkoli řecký zaměstnanec pracuje průměrně o 4,5 hodiny týdně déle.[13]

Pokud odbory argumentují (dnes stejně jako před sto lety) zvýšením produktivity v důsledku zkrácení pracovní doby, pak by zároveň muselo dojít jednak ke zlepšení organizace práce a pracovní intenzity, jednak k efektivnějšímu využívání strojů – a to i na úkor zaměstnanosti. Prostor pro snižování pracovní doby v současnosti samozřejmě existuje. Podle pravidelných průzkumů se zaměstnanci zj. na administrativních pozicích zabývají během pracovního dne průměrně 65 minut soukromou činností, která nijak nesouvisí se zaměstnáním.[14] Osmihodinová pracovní doba je
navíc často započítávána od okamžiku příchodu do zaměstnání po okamžik odchodu z budovy, zahrnuje tedy i činnosti, které s výkonem zaměstnání nijak nesouvisejí a k produktivitě nepřispívají. Povinná půlhodinová přestávka na oběd navíc prodlužuje pracovní týden přesně o 2,5 hodiny (které dne odboráři požadují), a to i v povoláních, ve kterých zaměstnanci preferuji přestávky kratší výměnou za dřívější odchod z práce.

Obrázek 2: Mezinárodní srovnání průměrné délky týdenní pracovní doby v roce 2017
 
Zdroj: Eurostat. 2018. Data za rok 2017.

V Německu letos odborový svaz IG Metall prosadil pod hrozbou stávky nárok na 28 hodinovou pracovní dobu,[15] někteří západní socialisté jdou v krácení ještě dále, když zvažují zkrácení celého pracovního týdne na čtyřdenní (např. Nový Zéland), přičemž absurdně argumentují mimo jiné i údajnými „pozitivními dopady na změny klimatu“.

Zavádění nové regulace pracovního doby, jakkoli politicky jistě populární, je nesmyslné a škodlivé. Při nezměněné intenzitě práce a stávajícím využití technologií by pro zaměstnance zkrácení pracovní doby nutně znamenalo pokles příjmů. Zachování stejných mezd a platů při kratší pracovní době by se naopak promítlo do růstu cen zboží a služeb. Stále znovu musíme připomínat, že bohatství společnosti netvoří peníze, nýbrž skutečná produkce. Zachování životní úrovně při kratším pracovním týdnu je možné jen za předpokladu intenzivnějšího používání technologií. Otázkou je, jak se odbory vypořádají s nahrazováním lidské práce stroji, pokud zároveň tvrdí, že „stroje vezmou lidem práci“.

Řešení protichůdných zájmů podniků, zaměstnanců a spotřebitelů je přitom prosté – tržní. V těch zaměstnáních, která kratší práci umožňují, dochází ke zcela přirozenému zkracování času tráveného v práci již dnes. Naopak např. ve zdravotnictví pracují v současnosti lékaři výrazně nad rámec zákonem stanovené doby. Nový zákon by ovšem nepřispěl ke vstupu nových lékařů na český trh práce, ale maximálně k dalšímu (neoficiálnímu) prodlužování pracovní doby na samu hranici fyzické
a psychické únosnosti.

Délka pracovní doby v tržní ekonomice může a musí být udávána pouze možnostmi a potřebami hospodářství. Jedná se o vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, do kterého nelze zasahovat hrubou silou zákonů a vyhlášek bez nežádoucích dopadů. Nepotřebujeme a nikdy jsme nepotřebovali zkracovat pracovní dobu kvůli „výrobě“ nových pracovních míst, neboť stále platí slova Dr. Vladimíra Nováka z doby Velké hospodářské krize:

„Práce je dosti: nemáme dobrých silnic, naše dráhy nevyhovují, nebydlící potřebují stavby nových obydlí.“[16]

Třikrát došlo k průlomovému zkrácení pracovní doby – a vždy v osmičkovém roce: 1848, 1918, 1968. Má-li dojít ke zkrácení čtvrtému, bylo by žádoucí alespoň tentokrát ponechat rozhodnutí na trhu
a tržních subjektech, nikoli na viditelné pěsti volebního cyklu.


[1] Prostřednictvím reformy z 2. 3. 1848. Zákon byl ovšem už v srpnu téhož roku odvolán, neboť „znemožňoval uzavírání úmluv mezinárodních“. Srov. Skoch Josef. 1928. Mezinárodní organisace práce a Československo, Sociální ústav Československé republiky, Praha, str. 5.
[2] Srov. Tayerle, Rudolf. Stenoprotokol 11. schůze Národního shromáždění československého, 19. 12. 1918.
[3] Zákon č. 91/1918 Sb., o osmihodinové pracovní době. Rudolf Tayerle působil jako ústřední tajemník Odborového hnutí českoslovanského v letech 1911–1939, od roku 1919 do konce války byl také sociálnědemokratickým poslancem NRČS.
[4] Horáček, Cyril. 2017. Vzpomínky z mého života. Masarykův ústav a Archiv AV ČR, str. 218.
[5] J. Schieszl (1876–1970), původně byl členem Masarykovy Realistické strany, později Benešovy Československé národní strany. V roce 1926 byl ministrem sociální péče.
[6] Projev Dr. Schieszla v Národním shromáždění, 19. 12. 1918.
[7] Jakkoli změna zákona neprošla, některé podniky se ke zkracování pracovní doby uchýlily samy – například mladoboleslavská automobilka zavedla 36 hodinový pracovní týden (Pavlůsek, Alois. 2016. Století automobilů Škoda ­ Od roku 1905. Praha: CPres, Albatros Média, str. 43.)
[8] Pětidenní čtyřicetihodinový pracovní týden přitom zavedl už v roce 1926 Henry Ford (Rockefeller, J. D. 2016. The Story of Henry Ford.)
[9] Vyhláška č. 63/1968 sb. o zásadách zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem.
[11] Statisticky největší rozdíl existuje mezi soukromými zaměstnanci působícími v oblasti „zpracování ovoce
a zeleniny“ (126,5 hodin měsíčně) oproti chirurgům ve státním sektoru (168,8 hodin měsíčně).
[12] Data Eurostatu týkající se práce na plný úvazek, nezahrnují zkrácenou pracovní dobu.
[13] Řecká produktivita práce se pohybuje kolem 80 % průměru EU, německá produktivita je kolem 106 % unijního průměru (pro srovnání: Česká republika se pohybuje kolem 80,6 % průměru EU).
[14] Jakékoli odhady jsou samozřejmě vysoce nepřesné, nicméně velmi přibližně můžeme odhadnout výši nákladů takové mimopracovní činnosti v zaměstnání na 50 000 Kč/zaměstnance ročně.
[15] IG Metall. Pressemitteilung Nr. 22/2018.
[16]Novák, Vladimír. 1931. Hospodářská politika 44(5).

 


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku