Sledovat hodnocení a diskuse nad summitem Trump – Putin v našich veřejnoprávních médiích bylo opravdu pro silné povahy. Redaktoři a jejich pozvaní „odborníci“ se rozčilovali, že oba světoví vůdci své setkání prezentovali jako úspěch a nový začátek vzájemných vztahů. Neustále řešili, kdo vyhrál a kdo prohrál a vnucovali publiku katastrofickou představu, že prohrál hloupý a ješitný Trump, což bude mít pro nás zlé následky.

Vyčítali mu, že se na Putina hned nevrhl kvůli tomu, že Rusové prý mohou za to, že Američané v prezidentských volbách zvolili jeho a nikoliv Hillary Clintonovou. Vyčítat Donaldu Trumpovi, že nehodlá dělat politiku svých domácích zuřivých protivníků, kteří se jej touto kartou snaží celé jeho dosavadní prezidentství diskreditovat a zničit, je opravdu příkladem absurdity našich politických debat.

Ještě absurdnější je obviňování, že americký prezident poprvé nejednal se svým ruským protějškem jako vůdce svobodného světa, ale pouze jako reprezentant své země. U nás pořád nechceme vidět, že studená válka skončila před téměř třiceti lety, že svět se podstatně změnil a změnily se i zájmy a postavení velmoci. Rusko dávno není pro USA globálním soupeřem a vyzyvatelem, byť se tak někdy samo halasně tváří. Trump dobře ví, že soupeři jsou jinde a Krym ani Sýrie v tom nejsou podstatné. Zvítězil na vlně nespokojenosti širokých vrstev americké společnosti s výsledky globalizačních procesů, které prospěly nadnárodním firmám a skupince nejbohatších, ale vedly k postupnému oslabování ekonomické moci a velmocenského postavení USA a vytvořily zdánlivě nezastavitelný nástup Číny jako nové supervelmoci. Jeho v mnohém kontroverzní politika je pokusem s tím něco dělat.

V této souvislosti však z našich médií stále slyšíme učebnicové povídačky, jak volný obchod prospívá všem a že cla jsou velkou hrozbou, jako kdyby ten vzývaný volný obchod někdy opravdu existoval. Ve skutečnosti je stále spoután hustou pavučinou všemožných bariér a překážek a Trump pouze dokazuje, že dnešní USA jenom pochopily, že již nejsou nezpochybnitelným ekonomickým hegemonem světa, který může kráčet v čele snah o snížení protekcionismu, kterého však chytře využívají jiní na úkor amerických zájmů.

V tomto smyslu USA s Ruskem žádné problémy nemají, a proto prostor pro zlepšení vztahů obou bývalých rivalů je velký. Dnešní antagonismy jsou jinde. Evropa a Čína jsou z hlediska amerických zájmů daleko problematičtější. Opusťme proto paradigmata z dob studené války. Ta dávno skončila a žádná zbožná přání našich politiků a novinářů ji nevzkřísí.

Jiří Weigl