Americká cla v letošním roce znovu vrátila do novinářského žargonu starý termín „obchodní válka“. Uvalení cel na úzký segment nespotřebního zboží (převážně ocel a hliník) je dramaticky líčeno jako „bezprecedentní ohrožení volného obchodu“. Zapomínáme přitom, že o návratu k protekcionismu se hovořilo před pouhými devíti lety, na počátku prvního funkčního období prezidenta Baracka Obama. Obama krátce po inauguraci zavedl pětatřicetiprocentní cla na dovoz čínských pneumatik (údajně tak v americkém průmyslu „zachránil“ 1200 pracovních míst[1]). Koncem roku 2009 uvalila Obamova administrativa cla ve výši 10–16 % na čínské dovozy oceli. Dočasná cla ve výši 8–30 % zavedl na dováženou ocel také prezident Bush již v roce 2002, na konci minulého tisíciletí svou obchodní válku
(s Evropskou unií) svedl i prezident Clinton. Americký přístup k celní politice je tedy v čase neměnný. Cla patří do běžného arzenálu prezidentské politiky určené především domácím voličům.

Má-li být volný obchod ohrožen, musí však v prvé řadě existovat. Tradičními překážkami volného mezinárodního obchodu jsou cla a kvóty. Průměrná cla přitom od vzniku Všeobecné dohody o clech
a obchodu (GATT) v roce 1947 výrazně klesala. Jestliže po zavedení Smoot-Hawleyho sazebníku[2] bylo na americké importy uvaleno clo v průměrné výši 53 %, v letech 1950–1969 klesla průměrná celní sazba na 12 % a po roce 2000 dokonce na necelá 4 % (viz obrázek 1).

Obrázek 1 Vývoj průměrné výše cel na americké dovozy

 
Zdroj: Carbaugh, R. 2008. International Economics, str. 184. WTO, 2018. Vlastní zpracování.

Všechny tradiční překážky volného obchodu však existují i v současnosti. Evropská unie vykazovala v roce 2017 nenulová cla na celkem 14 140 položek ze svého celního sazebníku[3], zatímco Spojené státy uvalují clo na 10 745 obchodovaných položek.

Spojené státy i Unie uplatňují nejvyšší průměrná cla na dovoz mléčných výrobků, alkoholu, tabáku
a cukru (viz obrázek 2). V Evropské unii jsou přitom průměrná cla na zemědělské zboží oproti Spojeným státům ještě vyšší. Nejvyšší celní sazbu uplatňují Spojené státy na vybrané položky dováženého alkoholu (360 %), Evropská unie pak na vybrané zemědělské dovozy (až 366 %).

Obrázek 2 Nejvyšší průměrné celní sazby v USA a EU

Zdroj: WTO 2018. Vlastní zpracování.

Takzvané netarifní překážky obchodu (např. hygienické, bezpečnostní nebo environmentální „standardy“[4]) jsou považovány za moderní pokus, jak obejít mezinárodně schválená nízká cla. Ve skutečnosti netarifní překážky obchodu používal už Karel IV., když povoloval cizím kupcům obchodování na českém území pouze prostřednictvím domácích obchodníků,[5] i velký obchodní válečník Otto von Bismarck, který zakázal v roce 1878 dovoz rakouského dobytku do Německa pod záminkou hrozby šíření nákazy.[6]

Celosvětově vzrostl v letech 2007–2017 počet zaváděných netarifních omezení o 63 % (z 1846 na 3024). Počet netarifních bariér obchodu uvalených Evropskou unii ve stejném období vzrostl dokonce o 66 %, zatímco původně velmi chráněný americký trh naopak snížil netarifní překážky obchodu
o 40 % (viz obrázek 3). Tato omezení mohou uplatňovat dokonce i jednotlivé členské státy Evropské unie vůči ostatním členům. Nejvíce necelních překážek dnes uplatňuje Uganda (201), hned za ní pak Evropská unie (94). Spojené státy oproti tomu zavedly 75 netarifních překážek obchodu, Čína 56, Rusko devět a Velká Británie pouze jednu.

Mezinárodní obchod dnes, stejně jako po většinu světových hospodářských dějin, volný není
a hlavní hráči v čele s Evropskou unií na něm zájem nemají. Ostatně, už Adam Smith psal: „Očekávat ve Velké Británii úplné obnovení svobody obchodu není ovšem o nic méně nesmyslné, než doufat, že se tam jednou zřídí nějaká Oceana nebo Utopie. Nezdolatelný odpor tomu kladou nejen předsudky společnosti, ale i soukromé zájmy mnoha jednotlivců.[7]“ Ani Trumpova administrativa, ani Evropská komise se těmto atavistickým merkantilistickým tendencím nijak nevymykají.

Obrázek 3 Vývoj počtu netarifních omezení obchodu v letech 2007–2017