09/07/2018
Rozhovory
Rozhovor Václava Klause pro Český rozhlas Radiožurnál
o dvacetiletém výročí podpisu tzv. Opoziční smlouvy


Kdybyste se mohl vrátit o dvacet let do minulosti a měl dnešní znalost všech důsledků, které přinesla opoziční smlouva, podepsal byste ji znovu?

Stoprocentně. Opoziční smlouva byla vynikající politický nápad. Vynikající pro tehdejší dobu a dnešní doba o to silněji ukazuje, že by takový podobný nápad byl potřeba i v současnosti.

Vy jste měl tehdy možnost sestavit čistě pravicovou vládu spolu s Unií svobody a lidovci. Proč jste to neudělal?

Lidovci a Unie svobody s námi do vlády v žádném případě nechtěli jít. Takže tato varianta prostě neexistovala. Opoziční smlouva byla jedinou možnou cestou, jak pokročit dále. Ta smlouva z roku 1998 ale nebyla první opoziční smlouvou. To byla opoziční smlouva číslo dvě.

Opoziční smlouva číslo jedna vznikla o dva roky předtím v roce 1996 v podstatě na stejné myšlence, pouze s přehozenými znaménky. V roce 1996 chyběl jeden poslanec do většiny v parlamentu (Volby v roce 1996 vyhrála ODS, která sestavila koalici s KDU-ČSL a ODA. Koalice ve sněmovně měla 99 poslanců, pozn. red.). A nezbylo než uzavřít opoziční smlouvu, která se lišila od té druhé jedině tím, že se nenazývala opoziční smlouvou.

Po volbách v roce 1996 ale obchod spočíval pouze v dohodě o křesle předsedy poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana. Nebyl tam žádný závazek, že opoziční strana nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě.

Já myslím, že to není úplně pravda. Rozdíl těch dvou smluv nebyl v této věci, ten byl v něčem podstatně jiném: ta první smlouva byla podepsána na Pražském hradě za přítomnosti prezidenta Havla. Tím, že toho byl účasten, i když smlouvu neformuloval, tak s ní byl spokojen.

Zatímco ta druhá opoziční smlouva byla napsána v jeho nepřítomnosti a v tomto smyslu za jeho zády a on to nemohl přežít. Proto on a celá skupina lidí kolem něj, zejména z médií, spustili takový řev a takový jekot při té druhé opoziční smlouvě. Já ale musím trvat na tom, že myšlenka byla stejná: jak vyklouznout z nepříjemné politické situace, kdy není sestavitelná smysluplná vládní koalice.

Ale Miloš Zeman se v roce 1996 nezavázal, že sociální demokracie nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě v případě, že vláda ODS nebude vládnout ve prospěch České republiky.

Podívejte, my jsme tam vedli složité debaty. Tam byly různé věci, podmínky, jestli smíme, nebo nesmíme privatizovat banky… Já myslím, že tohle není podstatné. Podstatné je, že šlo o dohodu dvou zdánlivě nesmiřitelných partnerů na naší české politické scéně. A ta dohoda byla, udělat něco pozitivního a nedopustit rozhádanost, jakou vidíme dneska.

Ta politická dohoda, kterou jsme s nadsázkou nazvali opoziční smlouva – to slovo do té doby neexistovalo, to byl okamžitý nápad při cestě na tiskovou konferenci – zabránila tomu, aby jako dnes tři čtvrtě roku nebyla žádná vláda. Toto je strukturálně řečeno smysl té opoziční smlouvy. Jaké dodatečné podmínky tam byly nebo nebyly, to už je druhotná věc.

Vrátila bych se ještě k situaci v roce 1998. Říkal jste, že koalice s Unií svobody a lidovci nebyla možná. Jakou roli tam hrála osobní antagonie mezi vámi, potažmo ODS, a Janem Rumlem, tedy řekněme Unií svobody?

Já myslím, že antagonie roli hrála, ale primárně z jeho strany, nikoliv z naší. My jsme vždycky nad takovéto věci byli povzneseni, čehož straničky typu Unie svobody nebyly schopné.

Nebylo možné najít kompromis, nějakou dohodu?

S těmito lidmi to možné bohužel nebylo. Zaťatost zhrzené Unie svobody a zaťatost Luxovy křesťanské demokracie byly absolutní.

A z vaší strany by nebyl problém spolupracovat s nimi ve vládě?

Já po té sarajevské zradě tyto věci na rozdíl od všech ostatních beru trochu méně osobně. Beru to tak, že to byl od nich sice ošklivý, ale politický tah. A já respektuju, že udělali – myslím, že hloupě – tento politický tah.

Já bych to přežil, protože šlo o to udržet Českou republiku v nějakém jasně nastaveném směru, protože jsme věděli, že pro úplné dokončení fundamentálních reforem ještě zhruba ty čtyři roky byly potřeba.

Vy i Miloš Zeman jste při podpisu opoziční smlouvy ujišťovali veřejnost, že ODS bude skutečně stranou opoziční, nikoli koaliční. V čem jste v těch následných čtyřech letech plnili roli opozice? V čem jste šli proti vládě?

Já myslím, že v desítkách, stovkách věcí, které už teď nemůžu vyvzpomínat. My jsme s nimi měli celou řadu zásadních střetů, které vyvrcholily po dvou letech napsáním dodatkové smlouvy - tolerančního patentu, který zase posílil některé debaty zejména na téma zadlužování naší ekonomiky. Ale nepodceňujte jeden výrazný aspekt. My jsme věděli, že to, jak je nastaven volební systém v České republice, nedává možnost vzniku slušných koalic. A proto jsme udělali zásadní nákrok k většinovému systému.

V tom jsme tahali za jeden provaz se sociální demokracií, protože oni měli stejný zájem. Ten zákon byl schválen oběma komorami parlamentu. Ale prezident Havel ho dal k Ústavnímu soudu. A Ústavní soud byl v té době nadiktován prezidentem k jeho obrazu. Výslovně 'Havlův' Ústavní soud tuto změnu zamítnul, čímž ten hlavní efekt opoziční smlouvy bohužel nebyl realizován.

Ústavní soud vyhodnotil váš návrh jako protiústavní, protože Ústava říká, že Česká republika má poměrný systém voleb do parlamentu, zatímco vy jste navrhovali de facto zavést systém většinový, i když by se tak nejmenoval…

To není úplně pravda. To říkají někteří z těch soudruhů tehdejšího Ústavního soudu, ale myslím, že názor normálních právníků to není.

Ten návrh by ve volbách výrazně oslabil malé politické strany.

Samozřejmě, ale to není definice většinového systému. V Evropě existuje nekonečné množství volebních systémů proporcionálního typu, které jsou diametrálně odlišné od toho našeho a které dávají obří bonus vítězi voleb a žádný Ústavní soud je nepopírá. Podívejte, to popření zákona na změnu volebního systému, to byl navýsost politický, nepřátelský tah.

Říkáte tedy, že Ústavní soud rozhodoval politicky, nebyl nezávislý?

Slovo nezávislý nevím, já říkám, že rozhodoval politicky. Závislý byl tím, kdo ho jmenoval a s kým se kamarádil.

Vy jste ten volební systém tehdy přeci jen změnili. Došlo k lehkému oslabení malých stran. Tento volební systém funguje dodnes. Jako ho hodnotíte?

Já myslím, že to je jistý kočkopes. Vznikl seškrtáním těch hlavních myšlenek předchozí změny a já jsem od té doby už na to rezignoval. Bohužel se to nepodařilo.

Zeptala bych se ještě na samotnou podstatu opoziční smlouvy. Prezident Václav Havel ji považoval za porušení demokratických principů, podle kterých má být opozice a priori v soutěživém postavení proti vládě.

Já už jsem říkal, že prezident Havel politicky bojoval proti opoziční smlouvě. On využil své moci k tomu, aby zásadním způsobem ovlivnil Ústavní soud. Já jsem (jako prezident, pozn. red.) takovou šanci vůbec neměl. Já jsem například nevytvořil jednobarevný Ústavní soud, který tvořil Václav Havel a ke kterému víc a víc inklinuje Miloš Zeman, i když on se tím tolik nezabývá. Já jsem hodiny bojoval s parlamentem a senátem.

Zamítali mi jednoho kandidáta na ústavního soudce za druhým. Tím pádem jsem nemohl nic takového jako „klausovský“ Ústavní soud v žádném případě vytvořit. Pokud je Ústavní soud politicky zabarvený, tak je to největší porušení demokratických principů a pravidel. A to dělal Václav Havel. A myslím, že k tomu směřoval zejména na začátku prezident Zeman. Už ten fenomén, že jsem jmenoval svého velkého odpůrce Rychetského předsedou Ústavního soudu, znamená, že nedošlo k porušení neutrálnosti Ústavního soudu. Bohužel k tomu docházelo v případě prvního a do jisté míry i třetího prezidenta.

Ale smlouva mezi opozicí a vládou, mezi pravicí a levicí, mezi dvěma stranami, které do sebe před volbami velmi ostře šily v předvolební kampani, ta tedy podle vás demokratickým pravidlům neodporovala?

Ne, podle mě. Diskutovat o demokracii a nedemokracii je v téhle chvíli neadekvátní. Odlišme dvě věci, a sice konkrétní politiky nebo politická opatření jako otázky, zda zvyšovat nebo nezvyšovat daně, zvyšovat nebo nezvyšovat minimální mzdu, přijímat nebo nepřijímat migranty – odlišme od elementárního uchování politického systému.

Od chvíle, kdy jsme se s Milošem Zemanem poprvé asi před padesáti lety setkali, jsem byl v tisících politikách vždy na úplně druhé straně barikády. Ale my jsme oba respektovali systém. A cítili jsme, že ten systém byl v roce 1998 ohrožen a považovali jsme za nezbytné, abychom fungování systému zajistili.

Ještě se zeptám na jeden možný dopad opoziční smlouvy. V roce 1998 byla volební účast v parlamentních volbách 74 procent, o čtyři roky později jen 58 procent a od té doby už nikdy výrazněji nestoupla. Nemůže to být důsledek toho, že lidé opoziční smlouvou získali dojem, že je jedno, pro kterou politickou stranu hlasují, protože po volbách se mohou domluvit i největší rivalové?

Po volbách se ale nedomluvili největší rivalové na společném vládnutí. Nevracejte to pořád k té fikci, kterou melou non stop dvacet let některá naše média. To prostě není pravda. My jsme měli nekonečné hádky. Kdybyste prožila jednání o tom takzvaném tolerančním patentu - kolik to bylo nocí, kdy jsme vynucovali další ústupky sociální demokracie.

V řadě zemí existují opoziční smlouvy, byť nikoho nenapadlo nazvat je slovem opoziční smlouva. Ty menšinové vlády jsou založené na tom, že se sešli ve čtyři ráno dva předsedové politických stran, plácli si, a řekli si: „Takto to uděláme“. My jsme věděli, že v tom našem přecitlivělém světě to nemůžeme udělat takto potichu. Proto jsme od začátku považovali za elementární, že to pečlivě sepíšeme, vysvětlíme.

V podstatě jsme hledali, jak zrealizovat a k funkčnosti přivést politický systém takzvané menšinové vlády. Nechtěli jsme se dohadovat o každém detailu při každém hlasování – to je nepříjemný a nehezký systém – já myslím, že ten hrozí dnes, kdy se evidentně budou v parlamentu dohadovat pokaždé, jestli komunisti podpoří nebo nepodpoří ten či onen návrh Babišovy vlády. Chtěli jsme, aby to nemělo tuto závislost na nekonečných jednotlivostech. A chtěli jsme do toho vsunout několik parametrů, které jsou zafixovány. To je politický tah, který by měl být po dvaceti letech oceněn a ne permanentně zbytečně kritizován.

Ale vy jste se ptala na volební účast. Tak za prvé, účast klesá zoufale permanentně v celé Evropě, v tom nejsme výjimkou. A tlak na politické strany je v dnešním světě obrovský. Výsledkem je, že lidé v přechodu z demokracie do liberální demokracie už volby považují málem za okrasu, která zásadní věci nezmění. Nám se v roce 1998 podařilo obrovskou aktivitou ODS kolem mě zmobilizovat voliče, aby přišli k volbám. V momentu sarajevského atentátu jsme měli osm procent a v červnu 1998 se nám podařilo dosáhnout 28 procent. Tento vzestup z absolutního dna byl daný mimořádnou mobilizací voličů. Já myslím, že ta způsobila tu mimořádnou volební účast.

Ale o čtyři roky později už se vám to nepodařilo.

Nepodařilo. Už to nejde. Dvakrát nevstoupíte do téže řeky.

Co jako zakladatel říkáte na současné postavení ODS? Měla se strana po parlamentních volbách minulý rok zachovat pragmaticky a jít do vlády s hnutím ANO i s trestně stíhaným premiérem Andrejem Babišem?

Podívejte se, slovo trestně stíhaný je samozřejmě klička veřejnoprávních médií typu Český rozhlas a Česká televize.

Takže není trestně stíhaný?

Je trestně stíhaný. Ale hlavně je to premiér, který vyhrál demokratické volby. To je první charakteristika. Já jsem poslední, kdo by byl podporovatel pana Babiše a on je poslední, kdo by podporoval mě. 

ODS svým posunem o tři a kousek procenta minulý rok totálně prohrála volby. Svým vycouváním z jakéhokoli pokusu ovlivnit dnešní politickou scénu donutila Babiše hledat angažmá výrazně nalevo. Tím ODS posunula českou politickou scénu výrazně doleva, což je podle mého názoru osudová chyba.

Babiš podle mně známých kritérií žádný ideologický koncept nemá. Ta strana jde: tuhle věc ano, tuhle ne. Nemá evidentní kompas, který by ji jasně vedl. To si měli voliči dobře rozmyslet. Jim to ale, zdá se, nevadilo, koblihy se jim možná zdály dostatečně sladké a lány řepky se jim líbily, tak ANO volili. Díky ideové bezbarvosti ANO byla jistota, že se k někomu zleva nebo zprava přidá. 

Chystáte politický návrat podobně jako Miloš Zeman?

Tuto otázku dostávám dnes a denně od lidí, které potkávám na ulici. Já nevím, do stejné řeky se dvakrát vstupovat nedá. Dějiny už to mnohokrát prokázaly. Na druhé straně v politice se nikdy nemá říkat nikdy. Já jsem byl obdivovatelem výrazné osobnosti jihovýchodní Asie malajského premiéra Mahathira, který byl premiérem Malajska od roku 1983 do roku 2001 a byl tím transformujícím politikem.

Malajsii posunul úplně na jinou kvalitativní úroveň. A já jsem si nedávno přečetl, že premiérem Malajska se stal pan Mahathir – v devadesáti dvou letech. A premiér je hodně těžká funkce, to je 'full time job' od rána do večera. Být králem nebo prezidentem je v tomto smyslu daleko snadnější. Nechám si ten Mahathirův příklad jako možnou variantu.

Zdeňka Trachtová, Český rozhlas, 9. července 2018

Audiozáznam rozhovoru lze přehrát na stránkách Českého rozhlasu zde.


41
IVK v roce pátém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

40
Rozdělení státu - 25 let České a Slovenské republiky
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

39
Marie Terezie - 300 let od narození
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku