20/06/2018
Rozhovory
Ivo Strejček pro Parlamentní listy
O Trumpovi, Rusku, EU a České republice v červnu 2018


Summit G7 skončil fiaskem, když prezident Donald Trump stáhl podporu závěrečného prohlášení a odjel předčasně kvůli jednání se severokorejským Kim Čong-unem. Trump se se členy skupiny neshodl nejen v otázce amerických cel...

Fiaskem jak pro koho. Pro amerického prezidenta rozhodně ne. Zbytku G7 ukázal rozhodnou obhajobu amerických zájmů. Koneckonců obrana domácího ocelářského průmyslu byla jedním z Trumpových volebních slibů. Fiaskem ovšem summit G7 skončil pro zbytek účastníků, kteří znovu narazili na Trumpovu neoblomnost a znovu si uvědomili, že Trump je někdo zcela jiný než Obama nebo Clintonová.

Americký prezident prohlásil i to, že by se jednání mělo znovu účastnit i Rusko, které bylo vyřazeno z původní G8 kvůli okupaci a následné anexi ukrajinského Krymu. Je to správné a co očekáváte, že bude následovat?

Hledání cest, jak postupně otevírat dveře k návratu Ruska z nesmyslné izolace, je prozíravou politikou. Rusko by se do G8 vrátit mělo. Vím, že mnozí budou křičet, že Rusům nelze odpustit Krym, ale možná by trocha vlastní upřímnosti Západu vůči sobě neuškodila. Byl to totiž Západ, kdo zcela nesmyslnou politikou vyhrotil situaci na Ukrajině, zahnal Ukrajince do situace zbytečného a všechny poškozujícího vyhrocení vztahů se svým sousedem. Fakticky to byl Západ, kdo vytvořil všechny předpoklady k tomu, aby si Rusko Krym připoutalo. Na dlouhá léta je to neměnný stav, jehož kořeny tkví ve zcela chybné politice západní diplomacie posledního desetiletí.

Změní něco aktuální roztržka USA a zbytku Západu ohledně obchodu?

Kéž by! Kanadský premiér by si měl uvědomit, že poštěkávat na Trumpa ohledně zvýšení cel na ocel a hliník a současně uvalit 270% cla na americké mléko a mléčné produkty dovážené do Kanady prostě není možné. A paní Merkelová a spol. jsou přece všechno možné než obhájci volného trhu. To jsou přece propagátoři a tvůrci nejrůznějších regulačních bariér. Kdyby se všichni tihle aktéři chytili za nos, uvědomili si, že hlavně oni mají tuny vlastního másla na svých politických hlavách, pak by ta tzv. roztržka byla začátkem ozdravného procesu, který celý uvadající Západ potřebuje jako sůl.

Je tato roztržka i výsledkem určité ideové neshody mezi Trumpem a evropskými vůdci (ale je třeba k nim přiřadit i kanadského premiéra)?

Ano, Trump sleduje reálpolitiku a na rozdíl od svých západních politických spojenců nemá potřebu své cíle balit do pokryteckých moralistních frází. Pro Trumpa je „America First“ a sledování americké prosperity hlavním cílem. Trump se cítí odpovědný za sliby té většině svých voličů, která jej zvolila. A v tom je ten hlavní rozdíl. Kdyby si Merkelová, Macron i Trudeau počínali stejně, možná by pochopili, že většina jejich občanů má jiné starosti než bojovat proti slunečnímu záření a zamýšlet se nad tím, zda se má muž takhle po ránu cítit být více ženou a naopak.

V posledních měsících jsme byli svědky zostřeného napětí mezi Západem a Ruskem. Je pro nás Rusko opravdu největší hrozbou?

Ne, Rusko pro nás největší hrozbou není. Největší hrozbou Západu si je dnes Západ sám tím, že vládu demokratické většiny nahradil vládou nejrůznějších menšin, většinou nikým nevolených, a proto také nikomu neodpovědných.

Už zhruba tři roky je důležitým politickým tématem nejen v České republice migrační krize. Češi odmítli kvóty. Nyní se však chystá Dublin IV. Vy jste k němu použil ostrá slova jako vražedná směrnice, která ve svých důsledcích katastrofálně ohrožuje budoucnost naší země. V čem spočívá její nebezpečí?

V žádném případě není možné dopustit, aby náš stát ztratil tak zásadní kompetenci, jakou je vlastní suverénní rozhodování o tom, kdo další bude vedle našich občanů žít na českém území. Není možné, aby o sousedovi, který může v budoucnu bydlet vedle vás na chodbě, rozhodovala jakási migrační agentura v Bruselu – ne vy a vámi zvolení, a tedy i vámi odvolatelní politikové.

Někteří politici tvrdí, že Dublin IV je zbytečně nafouknuté, či dokonce už omšelé téma, ze kterého není třeba mít strach. Co si myslíte o tomto názoru?

To považuji za naivní a nezodpovědné postoje. Celou situaci je třeba bedlivě sledovat. Proces kolem nařízení Dublin IV se vyvíjí, nová italská vláda před několika dny vyzvala Rakousko a Německo ke skartaci Dublinu IV a vypracování nového návrhu. Česká diplomacie, česká vláda i domácí Parlament musí celý tento proces sledovat s nejvyšší možnou obezřetností, abychom byli připraveni včas a adekvátně formulovat náš postoj a pro jeho podporu případně hledat spojence.

Můžeme se proti podobným směrnicím bránit? Bylo by jediným řešením – pokud nám bude přes náš nesouhlas vnucena – odchod z EU? Jaká je jiná alternativa k našemu členství? Co by pro Českou republiku bylo podle vás ideální?

Pro českou politiku by bylo prospěšné, kdyby si zkonsolidovala vnitřní politické poměry a v otázkách národní bezpečnosti a zahraničněpolitických záležitostech táhla přiměřeně svorně za jeden provaz. Neroztěkaná, srozumitelná a racionálně jednotná zahraniční politika je předpokladem k úspěšnému hledání spojenců a vytváření koalic se společnými zájmy. Vše ostatní prozatím považuji za osamělé, byť i třeba dobře míněné výkřiky.

V České republice čekáme osm měsíců na vládu. Prezident pověřil Andreje Babiše podruhé sestavením vlády. ČSSD ve vnitrostranickém referendu potvrdila, že se vládního formátu chce účastnit. Pokud to tedy všechno vyjde, budou sociální demokraté program vlády ovlivňovat doleva. Nebylo chybou, že se s Babišem nedohodla ODS, která by naopak mohla nasměrovat vládu doprava a prosadit něco ze svého programu, což z opozice jde velmi těžko?

Zda vláda Babiše s ČSSD vznikne, to se teprve ukáže. A jak si v ní budou socialisté počínat, to také teprve uvidíme. Ale již dnes je patrné, že si na údajně neoblomném Babišovi vymohli socialisté lecjaké ústupky, a sám premiér nepůsobí dojmem, že by v dnešních dnech byl v bůhvíjak komfortní situaci. Tím chci naznačit, že socialisté ukázali, že premiérem Babišem lze hýbat, lze s ním posouvat a lze skrze něho protlačovat vlastní nápady a priority. Kdyby se namísto socialistů o něco podobného pokusila ODS, a já netvrdím, že vyjednávání muselo nutně dobře dopadnout, třeba mohla něco pozitivního udělat s agendou zdevastovaného českého školství nebo sociálních věcí, napravovat hrůzy Marksových, Dienstbierů a Valachových. Třeba by skrze vládní angažmá mohli lidé z ODS něco pozitivního udělat pro české živnostníky a podnikatele a třeba by na Ministerstvu zahraničí v neklidné době mohl usednout důvěryhodný politik. Věřím, že by to ODS skrze pozitivní výsledky uměla posléze i vysvětlit svým voličům. Takhle bude z parlamentního kouta pokřikovat, že se v Čechách znovu derou k moci komunisté, když jim k tomu vlastní nečinností otevřela všechny možné dveře. ODS v mých očích bohužel předvedla, že dnes má asi morální program, nemá však pro tuto zemi žádný silný politický program, pro který by byla ochotna riskovat a sjednat užitečný kompromis.

Při posledních volbách – ale je to dlouhodobější trend – nedopadly nejlépe tradiční strany – ať už nalevo jako ČSSD, tak středopravicové proevropské. Proč tomu tak je? Opustily svoje voliče? Drží se témat, která jsou vyčichlá?

Není to pouze české specifikum. Politické strany, které byly po desetiletí páteřemi národních politických systémů, postupně přestávaly plnit roli převodních pák názorů svých voličů. Přestaly své voliče obsluhovat, přestaly zprůchodňovat jejich přání. Uvnitř politických stran mizela ostrá ideová debata, programy dříve odlišných stran začaly splývat, a tak bylo vlastně jedno, koho lidé volí. Absence vnitrostranické konkurence vedla k personálnímu vymírání a tragickému nedostatku lídrů. Čím víc chyběly ideje, tím víc převládal politický byznys a kamaráčoft. O to snadněji rostla moc nadnárodních expertních byrokratů, kteří vždy milovali nepolitickou politiku, nenáviděli národní stát a politické strany byly jejich nepřáteli. Všechny tyto atributy jsou přítomné ve všech členských státech EU, proto v nich procesy politických proměn mají podobný průběh a podobnou povahu.

Liberálně orientovaní pozorovatelé nechápou, proč Češi, kteří se mají tak dobře, podporují „populisty“. Čím to je? A není to jen v Česku, v Itálii teď dvě takzvaně populistické strany sestavují vládu. Nejsou ti „populisté“, kteří jdou proti mainstreamovému proudu, v mnohém inspirativnější než Junckerové, Merkelové a Macronové?

Ano, to je přesné, liberálové proti „populistům“. Jenže háček je v tom, že ti takzvaní populisté obvykle hlásají totéž, co si dnes myslí mlčící většina občanů: že rodina je maminka a tatínek, kteří společně vychovávají své děti, že jim do životů nemají mluvit úředníci a nejpodivnější neziskové organizace, že stát je tu od toho, aby bránil bezpečí a práva svých občanů, ne garantoval jistoty často velmi zvláštních menšin. Britský novinář a komentátor David Goodhart přesně popsal, že být dnes „populistou“ znamená být člověkem „odněkud“, mít své kořeny a kotvy. Být vlastenecky loajální k místu, odkud pocházím. To liberálové nechápou. Oni jsou lidmi „odkudkoliv“. A to je zásadní spor, který dnes hýbe Západem. Má své politické nositele a výsledkem jsou aktuální politické i společenské proměny v některých zemích kolem nás.

Oldřich Szaban, publikováno na serveru Parlamentilisty.cz dne 20. června 2018.

 


41
IVK v roce pátém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

40
Rozdělení státu - 25 let České a Slovenské republiky
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

39
Marie Terezie - 300 let od narození
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku