20/03/2018
Ostatní
Václav Klaus: Po čtvrt století znovu do Guatemaly


V Guatemale se konalo v polovině března třetí Liberální fórum Latinské Ameriky (po Santiagu de Chile a po peruánské Limě) a já jsem tam byl pozván jako hlavní řečník.

Guatemalské lidové umění

Ale pěkně po pořádku. Po přestupu v Londýně jsem doletěl do Miami a přes víkend se snažil doléčit po těžké chřipce. Moc se mi to nedařilo. Miami je zvláštní město – i s okolím má 2,5 milionu obyvatel, ale nejsou vidět. Žijí v tisících či desetitisících luxusních domů s velkými zahradami, zcela izolovaně. Žádný dům nemá více než 1-2 patra, v zeleni nejsou vidět. Nejsou ani ploty, ty dělá bujná vegetace. Pak je downtown s 50ti-60ti poschoďovými budovami. Nic mezi tím. Děti ve střední škole (od 16 let se tu může řídit auto) jezdí povinně po čtyřech v autě, pro všechny by nebylo parkování.

Typický rodinný dům v Miami

Silnice a auta jsou všude. Zaujalo mne časté varování „Don´t text, drive“, netextuj, čili nepiš SMS, a řiď! Asi na třech místech jsem viděl malou budovu s nápisem „Fight Club“, asi klub, kde se perou. V Miami se zrovna hrál zápas basketbalové NBA ligy, domácí Miami Heat proti Washington Warriors. Zápas nic moc, domácí brzy vedli až o 30 bodů, žádné drama se nekonalo. Za hosty hrál jediný Čech v NBA Satoranský. Byl na hřišti většinu zápasu, dal první dva koše, ale jinak nic. Jako střední rozehrávač nebyl nebezpečný, dlouho dribloval, ale nic z toho – vždy předal v uctivé vzdálenosti od koše míč spoluhráči. Jedna jediná zajímavá přihrávka pod koš.

Plná aréna se nechala vyhecovat k bučení a pískání, když hosté házeli trestné hody a to, i když už to bylo o 30. Nechápu. To jsme vždy považovali za nevkusné, snad je to tak u nás ještě dnes. Hala jednou prožila velké vzrušení. O poločase dali na palubovku koberec se závodními drahami, asi 10 metrů, a osm batolat soutěžilo, kdo bude první na druhé straně. Rodiče je mocně povzbuzovali, většina ale lézt po čtyřech vůbec nechtěla. Hala se přesto dostala zcela do varu. Bylo to trochu zvláštní.

Trochu sterilní downtown Miami

Nedělní New York Times, stovky stránek, zcela antitrumpovské a více než politicky korektní, přesto publikovalo nečekaný redakční komentář: „Angry? Go Vote!“ Zlobíte se, jste naštvaní? Jděte volit! To bych nečekal, já myslel, že jsou pro elitáře v NYT voliči hloupí, protože špatně volí, a teď najednou výzva, aby šli volit. Že by posun?

Nečekaný článek v New York Times

Guatemala – ještě skoro tři hodiny letu z Miami – je o kousek větší než Česká republika a má 16 milionů obyvatel. Převažují tam míšenci (55 %) nad indiány, kterých je 43 %. Byl jsem tu už jednou v roce 1993, jako předseda vlády. Dostal jsem čestný doktorát na velmi známé univerzitě Francisco Marroquín (mluvil jsem o právě dokončované radikální transformaci), sešel jsem se s viceprezidentem a navštívil bývalé hlavní město, velmi malebnou Guatemala Antigua se starými španělskými barokními kostely. Bylo to před mými návštěvami zemí jako Indie či Nigerie a měl jsem pocit, že vidím nepředstavitelnou chudobu a obrovské rozdíly v bohatství a životní úrovni.

Za čtvrt století se Guatemala posunula, probíhá tu ekonomický růst (za posledních 10 let skoro 3 % ročně), je tu spousta supermoderních budov a hotelů, ale nízko visící dráty elektrického vedení připomínají Indii.

Novější Guatemala City

V Guatemale bylo jádro osídlení vysoce rozvinuté mayské civilizace, která zanikla už v 11. století – z neznámých příčin. Definitivně bylo území na počátku 15. století rozvráceno Španěly, kteří potom na tři století zemi ovládali. V roce 1821 vznikla nová, samostatná Guatemala. Byli jsme v Národním paláci, kdysi sídlo vlády a prezidenta. V největším krásném sále (kde jsou dodnes přijímáni velvyslanci) dominuje obří, mnoho tun vážící lustr – samozřejmě z Československa, ze závěru 30. let.

Nejslavnější lustr v Guatemale – samozřejmě z předválečného Československa

Guatemala se dotýká dvou oceánů – Tichého a Atlantického (přes Karibik) – ale ty jsme neviděli. Hlavní město je v samotném hornatém centru státu, obklopené více než 4000 metrů vysokými činnými sopkami. Když jsem zde byl minule, sopka zlobila. Teď byla klidná. Hlavní město má 2,5 milionu obyvatel bez metra, s obrovskými dopravními problémy. Je ve výšce 1500 metrů nad mořem.

Guatemala byla jednou z typických středoamerických „banánových republik“, kterou ovládala americká United Fruit Company, která vlastně řídila zemi. V roce 1960 přerostly konflikty v občanskou válku, která způsobila veliký rozvrat. Trvala až do roku 1996. Když jsem zde byl v roce 1993, můj dobrý známý, rektor univerzity, se nečekaně nedostavil na můj čestný doktorát – ráno povstalci vyvraždili na farmě v horách rodinu jeho bratra. První, normálně zvolená vláda vznikla až v roce 1986.

Země je relativně chudá, nikoli nejchudší – v HDP na hlavu je na 115. místě ve světě. Guatemala je pořád zemědělský stát – nejdůležitější je káva, cukrová třtina, banány. Velkým problémem je všudypřítomná korupce, bývalý viceprezident je od roku 2016 ve vězení. Trochu mám strach z působení „Komise OSN proti korupci“, představuji si dokonalé, politicky korektní Američany, jak tuto komisi vedou. (Zdejší američtí velvyslanci byli pověstní vměšováním se do guatemalské politiky.) Přesto má USA dobré jméno – spousta Guatemalců si tam vydělává a živí rodiny – zahraniční remitence, převážně z USA, dosáhly v roce 2017 12 % HDP. (Připomíná mi to mé loňské zápisky z Arménie, kde šlo o podobná čísla.)

Zasedací sál guatemalského Kongresu

Mám zde intenzivní politický program. Velmi formální bylo přijetí v Kongresu (mají jednokomorový parlament) předsedou Kongresu Álvaro Arzú Escobar a představiteli všech politických stran. Zajímala je Česká republika, naše transformace, Evropská unie (mají o ní velké iluze, proto se jim líbil název mé knihy, která vyšla španělsky pod titulem „La integración europea sin ilusiones“), Brexit ale i úloha politických stran. Moje obhajoba standardních, ideologicky dobře definovaných politických stran vyvolávala velký souhlas.

Nemají ministerstvo průmyslu a obchodu, mají ministerstvo hospodářství, které se hlavně zabývá antimonopolním zákonodárstvím a posilováním konkurence. Trochu nevěřícně poslouchali, že to pro nás není velký problém – stačilo provést důraznou liberalizaci zahraničního obchodu. Pečlivě si to zapisovali.

První večer pro nás uspořádal večeři Institut životního prostředí, který je velmi protržně orientovaný. Promluvil jsem o environmentalismu a o globálním oteplování (anglický text je na www.klaus.cz/clanky/4251). Globálního oteplování se nebojí, trápí je nedostatečná ochrana životního prostředí v malém.

Při mé návštěvě na Ministerstvu hospodářství

Guatemala není bezpečná. Celé dny nás vozí a doprovází guatemalská ochranka – nejen auta, ale i tři motorky. Na každé motorce dva vojáci, v ruce samopaly v pohotovostním režimu. Jsem zvyklý na rychlé jezdění policejních aut, ale tady jsem se skutečně držel opěradel auta a každou chvíli jsem čekal „ťuknutí se“ s nějakým autem. Řídit ale opravdu umí.

Byl jsem na setkání s celým Nejvyšším soudem Guatemaly, diskutovali jsme zkušenosti se jmenováním soudců. Zde jsou voleni na určitý čas, nikoli jmenováni až do odchodu do důchodu.

Nejvyšší soud Guatemaly

Milým zážitkem byla návštěva Univerzity Francisco Marroquín, kde jsem před 25 lety dostal čestný doktorát. Univerzita je asi nejliberálnější v celé Latinské Americe (dali mi seznam všech dosavadních čestných doktorů – od roku 1975, kdy byla univerzita založena – a jsou tam jména jako Hayek, Friedman, Buchanan, Tullock a další). Moderní budovy univerzity jsou malebně rozloženy v tropickém pralese, je to přímo idylické prostředí pro učení se.

Je neuvěřitelné, že je to nedaleko od centra hlavního města.

Byla to i příležitost vidět muzeum mayské kultury, která byla neuvěřitelně vyspělá. Člověk to zná z literatury, ale vidět v muzeu náhlý zlom, bleskové ukončení této kultury a vpád španělských barokních soch a obrazů Panny Marie, říká více než veškeré domácí studium. Ptal jsem se prorektora, Španěla, který se se mnou opakovaně setkává jako spolupracovník premiéra Aznara, zda se necítí trochu vinni. Sebevědomě řekl, že přinesli pokrok.

Studium je někdy náročné

Dlouhé hodiny jsem diskutoval s duchovním otcem celého dnešního liberálního hnutí v Latinské Americe, s Albertem Mansuetim. Jeho znalosti jsou neskutečné – dá se s ním mluvit o Husovi, Dubčekovi, Havlovi, ale i např. o dnešním předsedovi ODS Fialovi. Názorově je mi velmi blízký, jsem pro něj a pro jeho kolegy „Dr. K.“, znají detailně mé texty a překládají je do španělštiny. Proto jsem se stal vnější tváří celého Liberálního fóra Latinské Ameriky.

Napravo Alberto Mansueti, nalevo hlavní organizátor fóra Jorge Chapas

Je nemilosrdným odpůrcem komunismu, socialismu, dnešního – jak on to nazývá – „kreolského Apartheidu“, human-rightismu, multikultularismu. Samozřejmě i moderního „kulturního marxismu“, genderismu a feminismu, atd. Znám řadu lidí, kteří o tom také mluví a píšou, ale nikdo tak komplexně a s takovým nadhledem.

Fascinovalo mne, když on, původem Argentinec (dnes žijící v Bolívii), popisoval, jak ho na střední škole – ještě jako seminarista, tedy než se stal knězem – učil marxismus dnešní papež František.

Vysvětloval mi hloubku zakořenění marxismu v Latinské Americe, už od poloviny 19. století, od Komunistického manifestu, tedy dávno před vítězstvím komunismu v Rusku. Už v polovině 19. století měli v Latinské Americe komunistické a socialistické prezidenty. Je to prý hluboce zabudováno do myšlení Latinské Ameriky. Mluví o dnešní „nomenklatuře“, těsně spojené s byznysem. Dlouho jsem nechápal, proč zde všichni stále mluví o „privilegiích“, spojených s nezbytnými „permits“ (povolenkami všeho druhu). To považují za daleko účinnější než státní vlastnictví firem, které je tam samozřejmě v menšině. Stačí vlastnit ony povolenky.

My trochu podceňujeme OSN, římské FAO (vládnoucí zemědělství), ženevské WHO (Světovou zdravotnickou organizaci) a další „odnože“ OSN, protože nás bezprostředně ohrožuje daleko více a příměji Evropská unie. Oni cítí diktát těchto organizací OSN, které si proti rozvojovým zemím dovolují daleko více než vůči vyspělé Evropě. Mluví-li o ztrátě suverenity země, pak mluví o OSN. Slíbil jsem vydat jeho knihu v češtině v IVK. Je to nesmírně poučné.

Desatero Komunistického manifestu prý stačí, tyto teze prý byly v Latinské Americe přijaty. Proto nebylo podle něho třeba provést „ruský“ (či sovětský) přídavek k původním Marxovým a Engelsovým tezím

- policejní stát

- absolutní cenzuru trhu

- hrubou represi náboženství

- zavedení systému jedné strany.

Starosta Guatemala City, bývalý prezident

V průběhu celé návštěvy jsem měl jedno setkání s politickými špičkami země za druhým. Výraznou osobností je bývalý prezident (v Guatemale smí být zvolen jen na jedno volební období), již opakovaně primátor hlavního města Alvaro Arzú. Jeho hlavní zásluhou bylo, že podepsal dohodu o ukončení 36 let trvající občanské války. Jeho prarodiče přišli z Oděsy, mluvili jsme zcela nečekaně hlavně o Ukrajině. Ve svých 70 letech je to moderní, věci ostře vidící politik. Za největší problém své země vidí zahraniční vměšování (nečekal bych, že v Guatemale uslyším o Sorosovi) a vnitřní migraci do hlavního města.

Věcné byly rozhovory s viceprezidentem Cabrerou a s ministryní zahraničí Jovel.

Viceprezident a ministryně zahraničí

Všudypřítomnými problémem je korupce, jak reálná, tak zneužívaná v politickém souboji. Velikou roli v tom hrají různé „komise“, vysílané z OSN. Ukázalo se, že je Guatemala „suspendována“ z členství ve Světové fotbalové federaci ve FIFA a jestli do 45 dnů nesplní nějaké podmínky, bude vyloučena. U nás je fotbal významný, v Latinské Americe (i v Guatemale) daleko více. Je to téma titulních stránek novin.

Z cesty autem z dnešního do bývalého hlavního města

Je poučné, jak vzdálenost oslabuje vidění Evropy. Evropu vidím jen v nadpisech novin. Matně vnímám strašlivě nebezpečnou situaci na Slovensku a pokus o „majdanizaci“ země, daleko méně než si to zaslouží, vnímám podobné pokusy destabilizovat naši zemi nerespektováním výsledků parlamentních a prezidentských voleb těmi, kteří je prohráli, děsí mne britské útoky na Rusko a Putina (jakoby náhodou před volbami), další kolo antitrumpovské hysterie v USA – ale všechno je to pod jakýmsi závojem mlhy, jako guatemalské sopky, jejichž vrcholky se nám nepodařilo uvidět. Že dochází k určitému zlomu ve vývoji světa, je však jasné. Jako vždy skuteční demokraté „spí“, kvazidemokraté křičí.

Na hlavním náměstí Guatemala Antigua

Stejně jako před 25 lety jsem byl v bývalém hlavním městě Guatemala Antigua. Unikátní, půltisíciletí staré město (pod patronátem UNESCO) postavené Španěly po dobytí území Guatemaly. Úžasné staré malé uličky, kostely z 16. století (první byl postaven už v roce 1548, čili čtvrt století po příchodu Španělů), věčné teplo, půvabní potomci Indiánů, prodávající všechno možné i nemožné, všude kolem sopky (ale schovávající své vrcholky v mracích), dramatická cesta přecpanou silnicí.

Kostel z roku 1548

Oproti minulé návštěvě výrazný úbytek tehdy mne děsící otevřené chudoby. Strašně dobrý guatemalský rum Zacapa, usměvaví lidé, silné barvy oděvů žen, obchůdek nosí guatemalské ženy většinou – téměř akrobaticky – na hlavě. Místní kandidát na starostu (volby příští rok) mi přiznává, že míří výše, že chce být prezidentem země.

Prodavačka ovoce

Večer byl závěr konference. Byl jsem jmenován čestným prezidentem Latinskoamerického Liberálního fóra. Stále tu citují z mého 6 let starého projevu s nadpisem „We are not on the winning side“ (nevítězíme), všichni řečníci dostali pěkné pero s nápisem „A Way to the Winning Side“ (cesta k vítězství), to jsem považoval za velmi přátelské gesto. Netroufal jsem si z daleka dávat hraběcí rady (můj projev na www.klaus.cz/clanky/4252), ale troufám si říci, že mým slovům rozuměli. Jejich „nepřítel“ není tak zřetelný, jako byl náš. Komunismus byl evidentní zlo, tak jednoduché to v Latinské Americe bohužel není. Zlo je daleko rozptýlenější. Byl tam i 91 letý kubánský emigrant, šokoval mne slovy, že mne už dlouho sleduje a že jsem „a lonely voice in Europe“. Taková slova potěší.

Prof. Armando De la Torre

Nepotěší zpáteční cesta přes Miami. Šílená zima v letadle, opakovaně jsem prosil o zvýšení teploty. Na letišti v Miami piju už druhý čaj s rumem, abych se zahřál.

Skoro mráz v letadle American Airlines

Už ale na takovou dlouhou cestu nepojedu. Hysterie letištních kontrol je taková, že mi ta cesta za to nestojí. Měl jsem letět přes Madrid a San Salvador. Tam jsou lidé příjemnější (než američtí imigranti v roli letištních kontrol – ti jsou strašně důležití).

Václav Klaus, 19. března 2018, letiště v Miami.


Německo: mýtus a realita
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku