07/03/2018
Ostatní
Václav Klaus: Pár slov k výročí narození T. G. Masaryka


Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, dámy, pánové,

děkuji za pozvání na dnešní vzpomínkový večer. Děkuji Českému svazu bojovníků za svobodu, že akce tohoto typu v dnešní nelehké a konfliktní době pořádá.

Loni v květnu jsem měl čest v tomto historickém sále říci pár slov k výročí narození prezidenta Beneše, dnes je důvodem našeho setkání připomenutí narození prezidenta Masaryka. Beru to jako cennou příležitost znovu, protože jsem to udělal už mnohokrát, promluvit o těchto dvou velikánech našich moderních dějin, na které sice odkazujeme často, ale já bych se odvážil říci, že jen formálně, málo analyticky a málo inspirativně. Měli bychom vůči nim oběma být v našich hodnoceních spravedliví. Nebyli prezidenty ve stejné době. Masaryk měl to štěstí, že ho minul Mnichov, protektorát, druhá světová válka a únor 1948, Beneš to štěstí neměl.

Pro nás, kteří jsme se zde sešli, je výchozím bodem moderní éry našeho státu rok 1918, tedy konec 1. světové války a vznik Československa. Evropská unie nás dnes stále více tlačí k tomu, abychom na dobu mezi válkami pozapomněli a abychom za bod nula přijali konec druhé světové války a nakročení k rezolutnímu odnárodňování historických národních států a k evropeizaci evropského kontinentu. Mladší generace považují za bod, kdy všechno začalo, až 17. listopad 1989. I pro tyto konfliktní pohledy jsou akce jako je tato velmi potřebné.

Pro mne má tento večer, a dnešní datum, ještě jeden aspekt. Přesně před pěti lety jsem jako desátý prezident České republiky v těchto večerních hodinách v televizním projevu naposledy promlouval k občanům z Pražského hradu. Kontinuitu a respekt k prezidentskému úřadu se snažím dodržovat stále. I tehdy to bylo v předvečer inaugurace prezidenta Zemana.

Od narození prvního československého prezidenta dnes uplynulo 168 let. Podařila se mu unikátní věc – stal se symbolem naší novodobé státnosti. Využil neopakovatelnou příležitost. Naše společnost po roce 1918 potřebovala idoly a symboly, do nichž by si mohla projektovat své sny, tužby a přání. Porážka Rakouska-Uherska v 1. světové válce nás sice osvobodila, ale současně nás zbavila bezpečí podřízeného žití uvnitř habsburské monarchie. Přinesla nám svobodu, ale vystavila náš národ hrozbám, rizikům a obavám, které samostatnost a suverenita zemi naší velikosti nevyhnutelně přináší.

Prezident Masaryk dokázal občanům našeho nového státu vsugerovat představu, že právě on je autoritou, schopnou naši zemi touto nejistou budoucností vést. Prezident Osvoboditel, filosof na trůně, humanista a demokrat, to vše se díky vzedmutému národnímu nadšení stalo součástí masarykovského kultu, který pomáhal, dával naději a inspiroval. Byl pro tuto roli vhodnou postavou. Skutečný Masaryk – vědec, politik a člověk z masa a kostí – se bohužel do jisté míry rozplynul v nimbu fotogenického starce na koni, jak jej známe ze školních učebnic. Je to škoda.

Dnes je český národ národem zralým a vyspělým. Sto let samostatné republiky je doba dost dlouhá na to, abychom byli schopni dělat to, co bylo pro Masaryka charakteristické – kritický pohled na vlastní minulost i přítomnost. Nepotřebujeme ani nekritizovatelné tatíčky, ani jiné přikrášlené symboly, na něž se sice odvoláváme, ale ve skutečnosti je ignorujeme či na ně dokonce zapomínáme.

T. G. Masaryk byl odvážný člověk. Prokázal to ve vědeckých sporech (např. rukopisných), v občanských postojích jako byla hilsneriáda, i v politice. Byl sebevědomý, věřil ve schopnosti našeho národa a nenechal se odradit skeptiky. Neváhal rozbít třistaleté habsburské soustátí a nahradit jej republikou obklopenou nepřáteli, která se navíc nemohla spolehnout na loajalitu velké části svých vlastních nečeských obyvatel. Hlavu si s tím příliš nelámal a nijak zvlášť se nesnažil německé a maďarské obyvatele nového státu získat a nabídnout jim něco více než postavení menšiny. Dovedl být tvrdým a nekompromisním politikem, který svou akademickou erudicí, demokratickým slovníkem a mediální obratností umně skrýval denní praxi reálné politiky, jíž byl mistrným hráčem.

Československou republiku koncipoval jako český národní stát, který prosadil díky umělé koncepci čechoslovakismu. Na tomto základě připojil k českým zemím do té doby k Uhersku patřící Slovensko. Pro české země historicky fatální německý problém, který nový stát ohrožoval zevnitř i zvenčí, se Masaryk spolu s Edvardem Benešem snažil řešit radikální změnou geopolitické orientace – nahrazením tisícileté vazby na německý středoevropský prostor spojenectvím s vítěznými západními velmocemi, především s Francií. Tato koncepce selhala, stejně jako válečný i poválečný pokus hledat oporu na Východě.

Masarykovým hvězdným obdobím byl konec první světové války a léta bezprostředně následující. Dokázal navázat na tradici „stařičkého mocnáře“ a vytvořil jisté „absolutistické“ pojetí demokracie, jíž byl on sám nedotknutelným arbitrem. Byl mistrem zákulisních her a sebeprezentace, k čemuž mu sloužily pečlivě udržované vztahy s prominentními intelektuály a novináři té doby. Svým ideovým přesvědčením inklinoval spíše k levici. Podceňoval význam politických stran, naproti tomu toleroval mimoparlamentní mocenské kartely. Rázně se vypořádával se svými politickými protivníky. Nebyl světcem, jak nám ho prezentují, byl silným a rozhodným politikem. Je správné o něho a o něm vést spor, je správně sundat jej z piedestalu. Jen tak se můžeme z jeho odkazu poučit.

Neradi si to přiznáváme, ale celých posledních 100 let je bojem o udržení samostatného českého státu. Dnes stojíme – ve chvíli výrazné rozpínavosti evropského nadstátu na úkor národních států – znovu na samotném prahu naší národní existence. Jsme si toho dostatečně vědomi? Je náš samostatný stát omylem, který nelze uhájit? Je jen chimérou, za níž předchozí generace zbytečně umíraly? Má cenu za něj stále bojovat? Máme se smiřovat s tím, že je vše, co nás zbavuje suverenity a národní identity, považováno za správné, zatímco zachování české státnosti je reliktem, zpátečnictvím, nacionalismem?

Právě dnes, v předvečer inaugurace hlavy českého státu, je třeba znovu zvednout hlavu a říci, že za svou budoucnost nepovažujeme roli pasivního článku nového evropského impéria, roli jedné z jeho provincií, jejíž pravomoci jsou navíc stále více osekávány. V této roli jsme již nejednou byli. Masarykův odkaz vyzývá přestat být poddanými, nebát se a vládnout si sami. Říkat to dnes hlasitě a sebevědomě je potřebnější více než kdykoliv v minulosti. Přejme 11. prezidentovi naší republiky, aby se mu to dařilo.

Václav Klaus, vystoupení na vzpomínkovém večeru Českého svazu bojovníků za svobodu, Staroměstská radnice, Praha, 7. března 2018.


Německo: mýtus a realita
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

43
100 let od založení ČESKOSLOVENSKA
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

42
Stanislava a Kamil Janáčkovi: Na bojišti evropské integrace
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku