Právě skončený sjezd německé sociální demokracie donutil jejího předsedu Martina Schulze, aby změnil své striktně odmítavé stanovisko k možnosti obnovení velké koalice CDU/CSU/SPD, která se vrátila do hry po ztroskotání rozhovorů o tzv. koalici Jamaika (Unie/Zelení/SPD). Pro Schulze je to po katastrofálním výsledku spolkových voleb druhá těžká porážka v krátké době. Aby si alespoň trochu zachránil tvář, vytáhl trumf nejtěžšího kalibru: SPD hodlá do r. 2025, tedy během pouhých osmi let, dosáhnout vzniku sjednocené federativní Evropy.

Někdejší sociálně-demokratický kancléř Schröder pomohl před lety svými liberálními reformami nastartovat hospodářský růst, z něhož dodnes těží CDU. V jiných oblastech naopak křesťanská demokracie v éře Merkelové přebrala SPD její tradiční témata. V poslední volební kampani se bezradná, programově vyprahlá sociální demokracie, v níž se nikdo z vedení ani náznakem nepřibližuje formátu Brandta, Schmidta, ba ani Schrödera, bez úspěchu pokusila oprášit prapor totální sociální spravedlnosti.

Protože ani tzv. důstojnost každého člověka, o které jako o údajném prazákladu sociálně-demokratické politiky hřímal Schulz ve svém závěrečném projevu na sjezdu, nepomůže – jak musí vědět každý soudný socialista - SPD vyhrát volby, bylo nutno přijít s něčím jiným, konkrétním, ohromujícím. Tak se zrodila idea osmiletky, na jejímž konci eurofanatik Schulz oznámí světu vznik europského superstátu. Její podstatu vystihl předseda AfD Jörg Meuthen: do r. 2025 má Německo zaniknout v demokraticky nelegitimním, lobisty ovládaném byrokratickém monstru jménem EU, které by znamenalo konec svobodné a demokratické Evropy, jakou jsme znali.

Bývaly doby, kdy mnoho, ne-li většina obyvatel Evropy hleděla na existenci mohutného Německa ve středu kontinentu s obavami. Dnes je paradoxně nutno hledět s obavami na ty, kteří chtějí Německo rozpustit v totalitním evropském superstátě. Z nich je nyní zřejmě nejvlivnějším, a tudíž nejnebezpečnějším předseda SPD Martin Schulz.

Aleš Valenta